A
si ve stejnou dobu stála Aanja v letištní budově v Coral Harbouru. Ve vysílacím středisku měl službu mladík, kterého znala jen málo.
„Nepřišel nějaký hovor z vysílačky člunu Linjavut? ptala se ustaraně.
„Ne. Ale nedělejte si starosti! Třeba se jim rozbilo něco na vysílačce. Maakilutovi zacházejí s technikou dost bezstarostně.“
„Ano, to bude ono,“ řekla Aanja a otočila se, aby šla zpátky. Ale nemohla se zbavit divného pocitu v oblasti žaludku.
V tu chvíli na přistávací ploše přistál dvoumotorový letoun a pomalu dojížděl. Z kabiny vyskočil pilot a rychlými kroky se blížil k letištní budově.
„Nazdar, Time,“ pozdravila ho Aanja. „Letíte z jihu?“
„Ovšem! Přímo z Quebecu.“ A mladý muž si poklepal na čepici. „Tam dole je bídné počasí. Ledové kry sahají až daleko do Hudsonova zálivu. Něco takového jsem tu v září ještě neviděl!“
„Letěl jste přes Coatsův ostrov?“
„Ne. Ale severní břeh bude úplně zamrzlý. Jako obalený kilometrovým ledovým krunýřem.“
Aanja pocítila jakousi slabost v kolenou. Rychle si sedla na sedadlo v čekárně a horečně přemýšlela.
„Není vám dobře?“ starostlivě se ptal mladý pilot. „Mohu vám pomoci?“
„Ne, ne, všechno je v pořádku.“ Aanja se energicky postavila. „Povězte, Time, poletíte hned zpátky?“
„Ne. Mám tři dny dovolenou, abych navštívil své rodiče tady v místě.“
🟈
John tiše vstoupil do druhého stanu. Sammy byl vzhůru. Derek, který stále ještě seděl u jeho lůžka, mu tiše uvolnil místo.
„Poslouchej, Sammy. Chtěl bych, aby se ti co nejrychleji dostalo lékařského ošetření. Theo a já pojedeme nahoru do Coral Harbouru, abychom přivezli pomoc.“
„Ale jak?“ ptal se Sammy bezradně.
„Nejdřív zapřáhneme psy do saní a ti nás dovezou přes led. Potom na nafukovacím člunu. Chtěl jsem se tě zeptat, zda mi svěříš Maju na cestu přes led. Moji psi jsou staří a možná by tu cestu sami nezvládli.“
„Samozřejmě s sebou můžeš vzít Maju. Ale …,“ Sammy se na lehátku trochu narovnal, „…ale není ta cesta pro vás moc nebezpečná?“
„Bůh nám pomůže!“ řekl s důvěrou Theo, který mezitím tiše vstoupil do stanu.
„Ty – ty věříš v Boha? Že nám pomůže?“
Theo se na něho klidně podíval. „Ano, Sammy, věřím. I když jsem někdy mluvil tak, jako bych dokázal všechno sám. Je mně to všechno moc líto!“
Venku před stanem zavolal John na své psy a na Maju. Bude nejlepší, když pojedeme od osady v západní zátoce,“ navrhl. „Tam jsou mé saně a také cesta bude odtamtud o něco kratší.“
Theo nesl na ramenou složený nafukovací člun. A také pumpičku. John nesl motor.
Arak a ostatní se s nimi vážně a mlčenlivě rozloučili.
Arak řekl jen: „Bůh buď s vámi!“
Ještě dlouho se dívali za oběma muži. Další bdění ve stanu u Sammyho převzal Petr.
Theo a John došli do staré osady v západní zátoce. John vyndal z kamenné stodoly, která se nalézala vedle jeho domu, saně a psí postroje. Theo naložil trochu jídla a výstroj.
Maja se nechala bez odporu opásat postroji vedle vedoucího psa. V pěkném útvaru vyrazili psi kupředu. John a Theo šli vedle saní dolů do zátoky. I tady byly až na břehu nakupené ledové kry. John opatrně šlápl na pevnou ledovou plochu, kry se tu při bouři zaklínily a zasunuly jedna do druhé a vytvořily téměř vodorovnou stlačenou rovinu. Led jim praskal pod kozačkami.
„Půjde to, Theo,“ řekl John s důvěrou. Pomalu a opatrně se dal vedoucí pes do pohybu. Maja kňučela a vylekaně se ohlížela.
„Neboj se, děvče,“ uklidňoval ji John. „Běž za Ninaqem, ten ti ukáže, kam máš utíkat. Musíme přivést pomoc, pomoc pro tvého pána!“
Maja poslechla. Znovu a znovu se dívala na Ninaqa a přesně vytušila, co udělá, ba ještě víc, opřela se dobrovolně do postrojů, aby, pokud to šlo, ulehčila starému vedoucímu psu.
„Prvotřídní pes,“ řekl John uznale.
Theo se maličko usmál.
Tlustá ledová vrstva sahala stovky a stovky metrů ven do zátoky. Ninaq se musel často vyhýbat strmým okrajům ker a příkrým puklinám. Opatrně a zkušeně znovu a znovu zkoumal podklad, dříve než běžel dál. Přesto led na mnoha místech praskal a skřípal. Theo a John vystoupili ze saní, aby psům odlehčili.
Oběma mužům se zdálo, že už uplynula velmi dlouhá doba, když se konečně dostali na kraj ledu a spatřili otevřené moře.
„Jeď zpátky ty, Johne,“ prosil Theo. „Znám zdejší vody se všemi jejich zrádnostmi. S Boží pomocí to dokážu.“
John se na něho dlouho díval. Pak přikývl.
Opatrně, v dostatečné vzdálenosti od okraje kry napumpovali nafukovací člun, naložili do něho nějaký proviant, vodu a zavěsili přívěsný motor. Pak sesunuli člun na vodu. John ho pevně držel na provaze, zatímco Theo opatrně lezl po čtyřech k lámajícímu se okraji kry. Člun tančil po vodě. Vlny se přelévaly přes okraj kry. Theo se přetáhl přes okraj nafukovacího člunu dovnitř a pak se pomalu narovnal. „Hotovo!“ zvedl palec.
„Šťastnou cestu, chlapče!“ řekl John chraplavým hlasem.
Theo mu zamával. Nastartoval motor a pomalu vyjel na otevřené moře.
John se za ním dlouho díval. Pak obrátil saně.
„Pojďte, přátelé,“ řekl psům. „My zase pojedeme domů!“