A
čkoliv Matiuse celou cestu do tábora utíkal, trvalo to přece hodinu a půl, než se konečně vrátil s Theem, Derkem a Petrem. Theo s sebou nesl tlustou deku z pevné, teplé tulení kožešiny. Na ni uložili Sammyho a mladou alku, která se už docela důvěrně tulila k Sammyho boku. Dr. Wembley, Derek, Petr a Theo vzali každý jeden cíp nosítek. Pomalu a opatrně se průvod ubíral směrem k táboru. Matiuse se unaveně vlekl vedle nich.
„Kde je Arak?“ ptal se Sammy.
„Chtěl navštívit Johna,“ vysvětloval Theo. „Ale možná, že zatím už bude doma, až se vrátíme.“
Sammy přikývl a zavřel oči. Pulsující bolest v jeho stehně jen nepatrně polevila.
Dr. Wembley a Theo se ve stanu snažili vysvléknout Sammymu jeho kombinézu, když vstoupili Arak a John.
„Právě jsem se dozvěděl o nehodě,“ řekl rychle Arak. Dr. Wembley mu hned uvolnil místo u Sammyho lůžka.
„Arak,“ řekl Sammy s úlevou a sáhl po jeho ruce.
I John Okkumaluk přistoupil blíže a prohlížel zející ránu na Sammyho stehně. Oba muži se na sebe ustaraně podívali.
„Theo, prosím tě, podej sem lékárničku!“
Arak podal Sammymu utišující lék, pak desinfikoval a obvázal ránu. John mu přitom pomáhal.
Stehenní kost je zlomená,“ vysvětloval doktoru Wembleyovi, který neklidně čekal u vchodu do stanu. „Je to znečištěná zlomenina. Chlapec se musí co nejrychleji dostat do lékařské péče. Ptačí skály jsou plné trusu a výkalů. Je tu nebezpečí infekce.“
„I přesto, že je taková zima?“ zeptal se dr. Wembley polekaně.
„Ano, určitě. Jsou bakterie, které se i při těchto teplotách cítí ještě dobře.“
„Připouštím, že Sammyho tatínek nás za pár dní nechá hledat,“ vyjádřil své mínění Arak.
John pochybovačně potřásl hlavou. „To může trvat.“
„Uvázli jsme tu a nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Čím ošetřuješ takové rány, Johne?“
„Mám tu několik mastí a šťávy z bylin, které působí protizánětlivě. Ty vám rád dám k dispozici. Jinak musíme doufat v nejlepší.“
„Modlit se,“ řekl Arak.
John souhlasně přikývl. „Je to tak!“
Odpoledne uplynulo. John ošetřil Sammymu nohu ostře páchnoucí tinkturou a převázal ránu.
Vyčerpaný Sammy upadl do neklidného spánku. Jeden u něho vždycky bděl. Ostatní se nečinně zdržovali poblíž tábora. Nikdo neměl chuť něco podnikat.
Nakonec se k večeru zešeřilo. Muži s Matiusem seděli společně v kuchyňském stanu. John byl u Sammyho.
John přenocoval v táboře. Když se Sammy probudil ze svých neklidných snů, viděl nad sebou ve světle jediné lucerničky Johnův nebo Arakův přátelský obličej. V noze mu to pulsovalo, rána bolela a pálila. Ale přítomnost obou Inuitů ho zvláštním způsobem uklidňovala.
Za svítání bylo Sammymu hůře. Probudil se celý zpocený a chvíli tiše ležel. Arak seděl vedle něho. Hlava mu klesla na prsa a Bible mu vyklouzla z ruky a spadla na Sammyho deku. Sammy po ní sáhl. Tu se Arak probudil a napřímil se.
Starostlivě setřel Sammymu pot z čela a změřil mu puls.
„Mám žízeň,“ šeptal Sammy.
Arak mu nalil trochu čaje.
„Měl jsem takové divné sny. Přečteš – přečteš mně něco z Bible?“
Arak přikývl a otevřel na kolenou starou knihu. Hlas mu selhával, když začal tiše číst:
„Amen, amen pravím vám: Kdo nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. Ale kdo vchází dveřmi, pastýř jest ovcí. Tomu vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích.
Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí. Všichni, kolikž jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce. Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. Zloděj nepřichází, než aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly. Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.
Já jsem ten dobrý pastýř, a znám své, a znají mne mé. Jakož mne zná Otec, a já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.
Ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následují mne. A já život věčný dávám jim, a nezahynou na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, který mi je dal, větší jest nade všecky, a žádný jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme.“
Sammy tiše poslouchal. Na čele mu vyvstaly kapky potu. Oči se mu leskly horečkou.
🟈
Stan postupně ožíval. K lůžku Sammyho přišel John. Opatrně mu sundal obvaz z nohy, prohlédl okraje rány a opět ji ošetřil svou tinkturou.
„Ta noha mě moc pálí,“ naříkal Sammy.
Derek zůstal u něho, zatímco ostatní přešli do kuchyňského stanu na snídani. Ale nikdo neměl moc chuť na jídlo.
„Jak se daří Sammymu?“ Matiuse vyslovil to, na co se ostatní neodvažovali zeptat.
„Je velice nemocný!“ řekl John důrazně. „Rána se zanítila a Sammy má vysokou horečku! Musíme co nejrychleji – slyšíte – co nejrychleji přivést pomoc. Jinak může Sammy přijít o nohu – nebo, nebo dokonce…“ John nedořekl větu.
„Ach ne!“ Theo zděšeně hleděl na staršího muže. Pak si rukama zakryl obličej. „To – to je zlý sen.“
„Jak se to mohlo stát?“ otázal se dr. Wembley. „Vždyť jsme ránu vyčistili a desinfikovali.“
John smutně potřásl hlavou.
„Někdy to nestačí. Rána je velmi hluboká. Stačí, když se do ní dostane nepatrná nečistota…“
„Ano.“
„Vůbec nám nepomůže, když tu budeme sedět a mluvit,“ řekl John energicky. „ Musíme sem přivést pomoc, a to co nejrychleji!“
„Ale jak?“ Theo se na něj díval doširoka otevřenýma očima. „Linjavut tu pevně uvázla.“
„Pojedu přes led na saních.“
„To je nesmysl, Johne!“ řekl Arak klidně. Evansova cesta není pokrytá ledem ani do poloviny.“
„A kromě toho – tvoji tři psi už nejsou mladí,“ dodal Theo zamyšleně.
„Já vím.“ John udělal pohyb rukou, jako by chtěl zabránit dalším námitkám. „Zeptám se Sammyho, zda mně dá Maju, aby šla s námi. Dobře se snáší s mým vedoucím psem. A ona pozná, že je to důležité. Vezmu si s sebou váš nafukovací člun a dostatek benzínu.“
Theo se na něho nechápavě díval.
„Pojedu na saních až k okraji ledového pole a pak budu pokračovat na nafukovacím člunu a přivedu pomoc z Coral Harbouru.“
„To je nemožné. Jak chceš proplout s nafukovacím člunem mezi ledovými krami? To nejde!“
„Mladý muži,“ řekl John a přes obličej mu přelétlo něco jako úsměv. „Ztrácíme tu drahocenný čas. Strávil jsem celý svůj život mezi ledem! Věř mi, že vím, co jde a co nejde!“
„Doprovodím tě,“ řekl hned Arak, „a přivezu zpátky saně.“
„Ne,“ odporoval mu John. „Hoch tě tady nutně potřebuje.“
Arak pochybovačně přikývl.
„Pojedu s tebou já,“ řekl Theo. „Je to prostě moje povinnost.“
John se na něho chvilku zkoumavě díval. Pak přikývl.
„Promluvím teď se Sammym!“ A přešel ke druhému stanu.
„Jsi si jistý tím, že chceš jít s Johnem?“ obrátil se Arak na Thea. „Cesta je velmi nebezpečná. Dokonce životu nebezpečná. Mám o tebe strach!“
Theo si rukama zakryl obličej. „Prostě to musím udělat. Rozuměj, Araku. Kdyby chlapec zemřel, nemohl bych žít ani já. Víš, nerozumím už ani sám sobě.“ Theo vstal a malinko se usmál. „Jako chlapec jsem věřil v Ježíše – tak jako ty. Ale pak se najednou dostali do popředí kamarádi a parta. Chtěl jsem ukázat, že se nebojím nikoho a ničeho. Kdybych tě býval poslechl, dávno bychom byli v bezpečí v Coral Harbouru. S tou myšlenkou musím žít. Ale – víš, myslím, že mi Bůh dává druhou šanci!“
Arak položil paži kolem ramen mladého muže. „Ano, určitě ti ji dává, Theo!“