O
chvíli později už šli do kopce – ke skalám. Čím výš stoupali, tím chladnější byl vítr. Matiuse se schoulil a schoval obličej do kožešinové kapuce. Vzduchem poletovaly kousíčky ledu a bodaly jako jehličky.
Znovu a znovu se Sammy díval dolů na moře. Křik mořských ptáků utichl. Zátoka pod nimi byla prázdná, osamělá a nezvykle bílá. Zdálo se, že zmizel všechen život.
„Kolonie je přímo pod námi,“ vysvětloval dr. Wembley. „Ale nevím, zda tam dolů vede nějaká cesta.“
Maja utíkala kousek před nimi a zmizela za skalním výběžkem. Přátelé spatřili maličkou vyšlapanou pěšinku, která vedla dolů do skal. Skalní plošina nahoře byla prázdná.
„Raději to necháme být,“ řekl dr. Wembley. „Nemůžeme se odvážit sestupu. A navíc se kolonie zdá být úplně prázdná.“
„Já bych tak rád viděl, zda tam jsou alky,“ žadonil Sammy. „Máme s sebou výstroj. Když se zajistíme lanem, nemůže se přece nic stát.“
„No dobrá.“
Dr. Wembley zajistil oba chlapce a pak sebe. Potom připevnil lano k vyčnívající skále.
„Půjdu první,“ řekl. Chlapci ho následovali. Mezi sebou měli odstup několik metrů. Sestup byl namáhavý, protože museli překonávat mnoho úseků, kde byla skála pokrytá tenoučkou ledovou vrstvou. Dr. Wembley pečlivě zvažoval každý krok. „Je to nesmyslné, co děláme. Musíme se vrátit!“
„Tamhle nahoře! Jsou tam ještě nějaké alky!“ zvolal Sammy vzrušeně. „Myslíte, že mají ještě nějakou šanci?“
„Určitě, pokud jsou dost silné. Část pobřeží Coatsova ostrova na jihozápadě a na jihovýchodě přece ještě není ucpána ledovými krami.“
„Škoda, že nemůžeme přenést Linjavut tam,“ litoval Matiuse.
„Vlastně by mně to ani nevadilo, kdybychom tu zůstali déle,“ přiznal se Sammy. „Ostrov se mi líbí. A Maje…“ Uprostřed věty se zarazil. „Tamhle sedí mladá alka. Je chudák úplně samotná!“
I Matiuse a dr. Wembley teď uviděli ptáče, které na sobě ještě mělo hnědé chmýří.
„Někdy se z nějakých důvodů stane, že rodiče začnou hnízdit až příliš pozdě v roce,“ opatrně vysvětloval dr. Wembley. „Tenhle malý pták nemá šanci. Možná, že se jeho rodičům něco stalo.“
„Ale – přece ho tam nemůžeme nechat zemřít hladem,“ řekl Sammy. „Prosím, vezměme ho s sebou. Přece ho můžeme krmit a odchovat ho.“
Matiuse se zasmál. „Ochočená alka jako domácí zvíře.“
„Je to nebezpečné, Samueli,“ řekl dr. Wembley. Skála může být zledovatělá.“
„Vždyť přece máme zajišťovací lano. Prosím vás, dovolte mně, abych zkusil zachránit toho malého chlapíka.“
„No – tak dobře.“
„Děkuji!“
Opatrně, centimetr za centimetrem se Sammy posunoval ke skalnímu výběžku, kde seděl mladý pták, který se ustrašeně tiskl čím dál těsněji ke skále.
„Hej, ty, vždyť já ti nic neudělám, chci ti jen pomoci.“ Sammy chlácholivě mluvil na mladou alku. Opatrně natáhl ruku, vzal alku z jejího skalního úkrytu a opatrně ji podával nahoru Matiusovi, který mezitím sešplhal o kousek dolů k němu. Matiuse podal ptáče dál doktoru Wembleyovi.
„Teď se ale hned vrátíme zpátky,“ přál si dr. Wembley. „Pro dnešek končíme s lezením!“
Pomalu lezli oba chlapci nahoru za svým učitelem. Dr. Wembley se dostal na vrchol skály a pomáhal Matiusovi přes poslední výstupek.
Sammy se na chvilku zadíval nahoru, kde se nad skálou vynořila Maja, vrtěla ocasem a přátelsky očichávala malou alku. Špatně šlápl, po hrozný zlomek sekundy se bezmocně řítil do hloubky, až tam, kam to dovolilo lano. Velkou silou byl vržen proti ostré skále a vykřikl. Ostrá bolest ve stehně ho téměř zbavila vědomí.
Jako z dálky slyšel volání učitele, které se ozvěnou opakovalo ve skalách: „Sá – mý!“
Opatrně, centimetr za centimetrem ho vytáhli dr. Wembley a Matiuse nahoru na skálu. Sammy si instinktivně chránil hlavu pažemi. Bolestí naříkal. V ráně na stehně to začalo pulsovat a škubat. Roztrženou kombinézou prosakovala krev. Dr. Wembley ho vyzvedl přes poslední výčnělek a položil jej do trávy. Přes hroznou zimu Sammymu na čele vyvstával studený pot. Maja kňučela a olízla Sammymu ruku.
Učitel poprosil Matiusa: „Běž dolů do zátoky. Maja ti ukáže cestu. Doufám, že tam bude Arak nebo Maakilutovi. Musíme donést Sammyho do tábora. Dokážeš to?“
„Samozřejmě,“ řekl Matiuse. „Pojď, Majo, musíme přivést pomoc pro tvého pána.“
Pes poslechl. Matiuse se ještě zaraženě podíval na svého poraněného kamaráda. Dr. Wembley začal rozřezávat kombinézu v okolí rány a snažil se zastavit krvácení.