J
ohn Okkumaluk dodržel slovo. Večer zaznělo před bivakem veselé štěkání psů. Maja běžela ven, aby přivítala nové přátele. Arak připravil z čerstvého úlovku tradiční jídlo, aby uctil svého starého známého.
„Bylo to výborné,“ řekl John a opřel se.
„Tak vyprávěj, co tě přivedlo na Coatsův ostrov,“ poprosil Arak, „říká se o něm, že je naprosto neobydlený. Ani já jsem o něm neslyšel nic jiného.“
„Tak to také má zůstat.“
Maakilutovi, dr. Wembley, Arak a chlapci pozorně poslouchali, když John začal vyprávět:
„Nechte mě začít po pořádku. Ty, Araku, z větší části znáš můj příběh. – Když tehdy byla na ostrově Southampton založena škola, patřili jsme Arak a já k jejím prvním žákům. Muselo to být v roce 1951 nebo 52, viď?“
Arak přikývl.
„Po škole jsem začal pracovat ve správě a byl jsem opravdu pyšný, že jsem se něco naučil! Ale,“ John udělal malou, významnou přestávku, „já jsem to v té kanceláři nevydržel. Bylo tam těsno a dusno a u nudných psacích stolů tam seděli nudní lidé.“
Sammy se usmál.
„Ano, promiňte, ale bylo to prostě tak. Přestal jsem tam pracovat a místo toho jsem začal pracovat v přístavu, kde jsem cítil moře, vítr a vůni ryb a slyšel jsem tam zpěv mořských ptáků. Ale ani tam jsem to dlouho nevydržel. Táhlo mě to dál na osamělý sever. Čtyři roky jsem žil na Ellesmerově ostrově.“
„No ne,“ zavrtěl hlavou Theo, „vždyť to je téměř na severním pólu!“
„Ano, zima je tam třeskutá a nekonečná. A je tam mnoho a mnoho času k přemýšlení. A to bylo pro mě to pravé. Byl jsem tam sám se svými psy, s puškou a sáněmi.“
„Netáhlo tě to nikdy na jih?“ zeptal se Theo. „Ale ano. Při jedné z mých nepříliš častých návštěv hlavního města jsem se dozvěděl, že v Quebecu na jižním pobřeží Hudsonova zálivu hledají dělníky na stavby obrovských elektráren. Tam dole na jihu jsem se také seznámil se svou budoucí manželkou. Byla to překrásná Indiánka. Spolu s ní jsem pak šel na severní pobřeží Baffinova ostrova. Byla to však ode mne těžká chyba a bezohledná věc, že jsem svoji mladou ženu přesadil tak daleko na tmavý sever. Nesnesla dlouhou, tmavou polární noc. Jednoho dne – bylo to třetí zimu, co jsme tam byli – prostě utekla ven do sněhobílé pustiny a už nikdy se nevrátila. Hledal jsem ji celé hodiny, celé dny…“
Po Johnově tváři se skutálela slza. Po dlouhou dobu se snažil zase se uklidnit. Sammy bezděčně položil ruku na jeho paži. Inuita se na něho podíval. A na chvíli mezi nimi zavládlo porozumění beze slov.
„Na nějaký čas jsem se vrátil do Coral Harbouru ke své rodině,“ pokračoval John. „Ale nevěděli, co si mají počít s takovým podivínem, jakým jsem se mezitím stal. Odstěhoval jsem se dál do Rankin Inletu, na pobřeží před tímto místem, kde jsem se usadil jako lovec kožešin.“
„Copak jste lovil?“ otázal se Matiuse.
„Nu, především karibu a mrože, ale také lišky a hranostaje.“
„A lední medvědy?“
„Ne. Ale lední medvědi málem ulovili mě. Bylo to jednoho listopadového odpoledne. Skolil jsem mrože a právě jsem ho chtěl vyvrhnout, když tu ke mně utíkala obrovská lední medvědice. Hleděl jsem být odtamtud pryč a přenechal jsem jí svůj pracně získaný úlovek.“
„Proč jsi jí nevypálil jednu do kožichu?“ zeptal se Arak udiveně.
„Měla u sebe dvě roztomilá medvíďata. Copak jsem jim mohl zastřelit mámu?“
„Ne, samozřejmě ne.“
„V Rankin Inletu jsem žil mnoho let, až – no – až se město rozrostlo tak, že dosahovalo k mému domu a to bylo pro mě příliš moderní. Náš bývalý způsob života se z města vytratil. Postrádal jsem starý svobodný život. Jeden přítel mě dovezl s mou výstrojí a s mými psy sem. To bylo před třemi roky. A teď jsem tady.“
Přátelé se zaujetím poslouchali Johnovo vyprávění. Nikdo z nich neslyšel, že vítr se znovu otočil a teď vál ledový od severozápadu.
Když se John rozloučil, bylo už pozdě. A když vykročil ze stanu, udeřila ho ledová zima.
„Nechceš u nás přenocovat?“ pozval ho přátelsky Arak. „Srdečně tě zveme.“
„Ne, ne, moc vám děkuji!“ usmál se John. „Vyznám se tu a moji psi mne určitě dovezou domů. Ale vy – dávejte na sebe dobrý pozor.“
John Okkumaluk zmizel v tmavé noci a jen v dálce zazníval štěkot psů.
Arak vzal baterku a vyšel ven, aby se podíval na venkovní teploměr. Sammy na něj tázavě a znepokojeně pohlédl.
„Mínus sedm stupňů,“ řekl Arak. „ A tlakoměr zase klesl. V noci budeme mít bouři.“