S
ammy byl příštího rána zase čilý. Vylezl ze spacího pytle. Ledový vítr skučel kolem stanu. Sammymu byla zima. Bylo přece dobře, že Aanja mu sebou zabalila tolik teplého šatstva. Sammy vyndal teplé prošívané termokalhoty a vodotěsné kozačky.
„Co budeme dnes dělat?“ ptal se po snídani Matiuse.
Doktor Wembley vzhlédl od svých nákresů, které horlivě studoval. „Rád bych dnes zhodnotil a zdokumentoval naše včerejší pozorování. Kromě toho musím něco připravit na zítřek. Proto mají dnes dopoledne moji asistenti volno.“
„To se hodí,“ řekl Arak. „Maakilutovi dnes chtějí vyplout na rybolov s Linjavut, na to mne nepotřebují. Máte chuť trochu se mnou prozkoumat pobřeží na nafukovacím člunu?“
„To je geniální!“ zvolal Sammy. „Jsem pro.“
„Já také,“ doplnil Matiuse.
„Dej ale pozor, aby nikdo z vás nespadl do vody,“ napomínal je Theo s předstíranou starostlivostí.
Arak se na něho udiveně podíval, pak se zasmál. „Tak dobře! Dáme si pozor!“
Arak a chlapci šli za Maakilutovými k zátoce. Sammy měl kolem krku pověšený dalekohled.
Vyložili nafukovací člun. Společně ho rychle napumpovali a zavěsili přívěsný motor. Člun poskytoval bohatě místa pro tři lidi. Nejdřív do něho vlezl Arak, pak Sammy a Maja. Matiuse jej postrčil kousek na vodu a nastoupil jako poslední. Sammy se chopil vesel, která ležela na dně člunu, a vesloval ještě trochu od břehu. Potom Arak nastartoval silný malý přívěsný motor. Člun vyplul na moře. Maja polekaně zavyla. Arak ubral plyn. Pomalu a klidně pluli těsně podél pobřeží na západ. Vzduch a voda kolem nich byly plné ptáků, kteří křičeli a mávali křídly.
„Kde jste byli včera?“ zajímal se Arak.
„V dálce jsme viděli zátoku, u které dřív byla osada,“ vysvětloval Matiuse.
„Aha, západní osada Area.“
„Ano, zrovna tak to říkal doktor Wembley.“
„Myslíš, že tam ještě někdo bydlí?“ zeptal se Sammy rychle.
„Možná. – Ale nevěřím tomu, že bychom tam něco objevili,“ dodal k tomu hned Arak. „Kdo se nechce nechat najít, má stovky možností někde se na ostrově schovat. Ostrov je 130 km dlouhý.
„Tak velký?“ divil se Sammy.
Maja stála na přídi člunu a štěkala na racky, kteří kroužili kolem hlav obou chlapců, a chňapala po nich.
„To se ti nikdy nepovede,“ smál se Sammy.
Za hodinu dopluli do druhé zátoky. Arak kormidloval blízko ke břehu a oba chlapci se pozorně rozhlíželi. Sammy pozoroval linii břehu svým dalekohledem.
„Tamhle nahoře vidím dva nebo tři staré kamenné domy. Možná tam bydleli lidé ze Společnosti Hudsonova zálivu. Mezi domy je nějaká stará cesta, první, kterou vidím na tomto ostrově!“
„Podívejte se sem!“ přerušil je Matiuse vzrušeně. „Jen se podívejte!“
Sammy a Arak se zadívali udaným směrem. Dobře schovaný mezi skalními výběžky a nízkým porostem, takže byl vidět jen z vody, byl ukrytý inuitský kajak.
„Vystoupíme na břeh?“ ptal se Matiuse.
Arak přikývl. „Pokud někdo je na ostrově, měli bychom ho najít,“ řekl a přitom nehnul ani brvou.
„Mohlo by nám to být užitečné a pomoci nám to v případě, že bychom museli přezimovat na Coatsově ostrově.“
„Přezimovat?“ zeptal se Sammy užasle. „Ty žertuješ!“
„Doufejme, že to je jen žert.“
Arak zhasl motor a pomalu doplul k mělkému břehu, porostlému trávou. Ve stísněné náladě vystoupili oba chlapci z člunu.
„Nechci vám nahánět strach! Ale je dost nerozumné, že tu ještě jsme.“
„Proč to neřekneš ostatním?“
„Říkám jim to pořád. Ale neposlouchají mě.“
Mimovolně si Sammy vzpomněl na včerejší rozhovor s Arakem a na text, který včera četl ve svém Novém zákoně. Ježíš řekl jasně a zřetelně: Kdo věří ve mne, je spasen, kdo ve mne nevěří, již je odsouzen. Je ztracen provždy! To je jasný a věrohodný výrok. Vždyť pochází od samotného Boha. A přece tomu miliony a miliony lidí nevěří, a pokud má Bible pravdu, ponesou následky své nevěry. A co on sám, Sammy Parker? Chlapci bylo najednou zima a snažil se odehnat tyto myšlenky daleko od sebe.
Arak připevnil člun ke skále. Pak šli po cestě ke staré osadě. Maja na vlastní pěst prozkoumávala pobřeží zátoky. Pojednou zavětřila nějakou stopu a utíkala odtud pryč.
„Majo!“ křičel Sammy. „Majo, hned se vrať! Zůstaň u nás!“
Fena nerada poslechla.
„Můžeme jít za ní,“ navrhl Matiuse.
„Ach co, vždyť ona určitě vyčmuchala jen nějakou krysu nebo králíka,“ myslel Sammy.
„Na Coatsově ostrově nejsou žádní králíci.“
„To je pravda!“ Sammy zapískal skrz zuby. „Hledej, Majo, co tam je? Kam jsi chtěla utíkat?“
Maja se na něho podívala svýma chytrýma modrýma očima, jako by se chtěla zeptat: „Copak po mně chceš?“
„Hledej!“ poručil Sammy ještě jednou.
Fenka poslušně znovu vyčenichala stopu. Ta vedla k osadě se třemi starými, omšelými domy. Maja utíkala k jednomu z domů a energicky zaštěkala. Jako odpověď zazněl zuřivý štěkot.
Arak a chlapci se na sebe beze slova podívali. Tu se s hlasitým skřípáním otevřely dveře domu a z něho vyšel muž. Vypadal právě tak jako Inuité v Sammyho knížkách: byl hubený, malý, oblečený v parce z tulení kůže a v tuleních kozačkách. Jeho obličej byl velice vráskovitý a jakoby svraštělý, ale oči měl ostražité a vypadaly velmi mladě.
„Ninaqe! Takute! Santaku!“ zavolal ostře.
Štěkot okamžitě přestal a vedle domu se objevili tři téměř sněhobílí psi a za nimi Maja, která vrtěla ocasem.
Muž se sklonil k Maje a jemně ji pohladil po hustém kožichu. Maja nadšeně zakňučela.
„To jsem si mohl myslet, že ke mně najdeš cestu,“ řekl muž plynnou angličtinou. Napřímil se, aby si mohl pozorně prohlédnout návštěvníky. Tu po jeho obličeji přelétlo radostné překvapení.
„Abeli Araku?! Jsi to opravdu ty?“
„Johne Okkumaluku!“
Oba muži si podali ruce.
„Vy se znáte?“ zeptal se Sammy zmateně.
„To jsou Sammy a Matiuse,“ představoval je Arak. „Oba chlapci připluli z Coral Harbouru.“
John Okkumaluk přikývl. Když se usmíval, byly jeho oči obklopeny nesčetnými záhyby a vráskami. Sammymu se hned zalíbil.
„Co tu děláš?“ ptal se John. „Je už pozdní období pro lov.“
„Máš pravdu! Doufejme, že počasí ještě pár dní vydrží,“ řekl Arak stísněně. „Ale chlapci jsou tu se svým učitelem.“
„Já vím.“ Úsměv na Johnově obličeji se prohloubil. „S vaším psem jsem se seznámil už včera,“ přiznal trochu nesměle. „Ale vůči lidem jsem – nu, trochu opatrný.“
„Přijdeš dnes večer k nám do tábora?“ zeptal se Arak živě. „Určitě jsi toho mnoho prožil od té doby, co jsi odešel z Coral Harbouru, a máš mnoho co vyprávět.“
„Vy jste bydlel v Coral Harbouru?“ zeptal se Matiuse nevěřícně.
„Ale ano. Bylo to ještě před tím, než ses narodil. Byl jsem na mnoha místech na severu, jednou tam, jindy pak zase jinde. Teď jsem se usadil tady.“
„Žijete úplně sám?“ ptal se Sammy.
„Sám? Mám přece psy.“
„Tři psi, to není zrovna spřežení,“ mínil Arak.
„Ne. Minulé léto jich bylo ještě pět. Dva z nich v zimě zemřeli. Ale to vám povím dnes večer. Teď raději plujte nazpět. Vítr se točí. Později by to mohlo být ve vašem nafukovacím člunu nepříjemné.“
„Jak to víte, že jsme připluli v nafukovacím člunu?“ zeptal se Sammy zaraženě.
„Pojď se mnou,“ řekl John a vzal Sammyho za ruku. Zavedl ho na jedno místo mezi domy a ukázal na moře. Z tohoto místa bylo možné dobře přehlédnout celou zátoku. „Musím přece vědět, kdo přijíždí na návštěvu.“