T
aké Arak a Maakilutovi už tam byli. Linjavut zase kotvila na svém starém místě v zátoce.
„Měli jste úspěšný rybolov?“ ptal se Sammy, když vstoupili do kuchyňského stanu. „Ó ano,“ řekl Petr spokojeně. „Zásobníky na Linjavut jsou už napůl plné. Zima může přijít.“
„Ale ne, dokud jsme tady,“ řekl Matiuse se strachem.
„Ne, to je přece jasné. – Měli jsme dobrý rybolov. Vylovili jsme tresky, kapelíny, sledě.“
Vtom Maja zakňučela a vyběhla ze stanu.
„Co zase máš?“ ptal se Sammy.
„Maja je pravý husky,“ odpověděl Theo. „Na to si budeš muset zvyknout. Takoví psi mají neuvěřitelnou chuť se pohybovat. Šest až osm hodin běhu je pro ně jako nic.“
„Myslíš?“ Sammy se trošku usmál. „To se u mě tedy Maja dosud pořádně nudila.“
„Vidíš!“
„Tak já se s ní půjdu ještě trošku projít. Nemám odvahu nechat ji tu pobíhat samotnou.“
Theo mu přitakal.
Pozdě odpoledne se Sammy vrátil do stanu a vyčerpaně dopadl na svůj spací pytel. Arak seděl na jediné lavici ve stanu a četl.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Sammy.
„Dr. Wembley a Matiuse odešli s torbou na botanizování, aby určili nějaké rostliny v údolí. Doktor myslí, že by tam mohli najít nějaké květiny, které jsou v našem regionu neobvyklé, protože je tu jejich stanoviště tak chráněné.“
„Aha!“ Sammy se o květiny zase tolik nezajímal.
„Theo a jeho bratři zpracovávají úlovek dnešního odpoledne,“ pokračoval Arak.
„A ty?“
Arak se na něho usmál. „Čtu, jak vidíš.“
„Ruším tě?“
„Ale ne!“
„Co to čteš?“
„Bibli.“
„Aanja mi s sebou dala Nový zákon,“ vyprávěl Sammy a přinesl knížku ze své cestovní tašky. „Já nevím, já – já jsem v ní ještě nečetl. Moje babička a maminka mně dřív často vyprávěly příběhy z Bible.“
Arak ho pozorně poslouchal.
„Já se vlastně nijak zvlášť nezajímám o náboženství. Ale když byla maminka nemocná, hodně jsme se modlili. Často jsem měl pocit, že někdo ty modlitby vyslechl.“
„Někdo?“
„Ano, Bůh nebo tak. Ale – já nevím.“
„Bůh je skutečný. Je to osoba jako ty a já. Bůh sice je všemohoucí a vševědoucí, ale přesto chce mít obecenství s námi lidmi. Ale něco tomu brání. My jsme se od Boha odvrátili a chtěli jsme si žít po svém. Poměr k Bohu byl porušen, je to jako hluboký příkop. A výsledky toho vidíš: hádky, válka, hlad, bída, nouze, smrt.“
Sammy polkl. „Myslíš, že to je naše vina?“
„No určitě. Koho jiného?“
„Hm.“
„Ale Boha to bolelo. Bůh nás miluje, Samueli, miluje každého z nás. Proto poslal Svého Syna Ježíše. Ježíš Kristus nesl na našem místě naši vinu, naše hrozné odcizení a odloučení od Boha.“
„Jak se to stalo?“
„Bůh vložil naši vinu na Ježíše a na Něm ji soudil. Pán Ježíš zemřel hroznou smrtí na kříži. Byl pohřben. Ale třetího dne Ho Bůh vzkřísil, to je také znamení pro nás! Víme teď úplně jistě, že Bůh přijal zaplacení našich vin skrze Ježíše.“
„A dál?“ ptal se Sammy bez dechu.
„Dál už nic. Musíš tomu věřit, chlapče! Modli se k Pánu Ježíši, uznej, že jsi hříšný člověk, a věř v Něho. Věř, že ti Bůh skrze Pána Ježíše odpustil tvé viny a že budeš navěky, dokonce i po smrti v bezpečí u Pána Ježíše. Čti si Nový zákon!“
Sammy přikývl. Bylo vidět, že na něho Arakova řeč hluboce zapůsobila.
„Kdybys měl nějaké otázky, můžeš za mnou kdykoliv přijít!“
„Řekl jsi, že Bohu záleželo na tom, aby se poničené vztahy k Němu zase daly do pořádku.“
„Ano, přesně tak!“
„A budou v pořádku, když uvěřím v Ježíše?“
„V zásadě ano. Ale o každý vztah, o každé přátelství se musí pečovat a musí být prohlubováno v rozhovorech a v dlouhé době, kterou tráví společně.“
„Jde to, trávit čas s Bohem?“
„Ale samozřejmě. Při modlitbě, při čtení Bible, v myšlenkách, které můžeš v každé době sdílet s Bohem! A čím víc času budeš trávit s Bohem, tím víc se změníš. Bude se ti zdát dobré to, co se zdá dobré Bohu, a také to budeš dělat.“
„Děkuji, Araku!“
Sammy se zahloubal do knížky od Aanji. A četl s rostoucím napětím.
Večer uvařil Arak na vařiči dobré rybí jídlo.
„Ty bys mohl být kuchařem,“ povídal Matiuse s plnou pusou. „Je to ještě lepší než pizza.“
„Přijímám. Byla to poklona?“ zeptal se Arak vesele.
Matiuse horlivě přikývl.
Po večeři Maakilutovi vyndali tradiční hudební nástroje.
„Tady je opravdu moc příjemně,“ řekl nadšeně Sammy. „Chybí už jen táborák.“
„No, nevím,“ řekl Matiuse. „Zdá se mi docela rozumné, že můžeme být tady uvnitř v teple.“
V tu chvíli sebou Maja trhla. Krátce zaštěkala a pak vyběhla ven. Sammy hned vyskočil a běžel za ní. „Majo, Máájóó!“
Slyšeli, jak pes v dálce štěká a pak radostně kňučí.
Arak udiveně zavrtěl hlavou. „Copak tam asi má?“ tázal se.
Matiuse mu tiše vyprávěl, co na cestě zažili. „Myslím, že někdo je na ostrově a pozoruje nás,“ zakončil.
Arak se na něho zamyšleně díval. „Je to možné.“
„Ale proč se neukáže?“
„To nevím. Možná z opatrnosti, možná ze strachu.“
„Ze strachu?“
„Ano. Neví přece, s kým má co dělat. Je nás pět dospělých mužů a dva mladíci.“
„To je pravda.“
V tu chvíli se vrátil Sammy. Maja poslušně běžela vedle něho.
„Sněží,“ oznamoval Sammy.
Arak byl jedním skokem na nohou a šel ke vchodu do stanu. Obloha byla plná mraků a vítr se utišil. Vzduchem tančily velké vločky.
„Ten sníh nevydrží,“ řekl Theo, který se vynořil za Arakem.
„Ne, ještě ne,“ potvrdil Arak. „Přesto bychom měli zítra plout nazpět. Přichází zima.“
„Máme 22. září,“ řekl Theo trpělivě. „Není to nic neobvyklého, že trochu sněží a že teploty v noci klesají pod nulu.“
„Chceš mě poučovat?“ zeptal se Arak trochu pobaveně. „Jsem dvakrát starší než ty.“
„Ne, to samozřejmě nechci.“ Theo se otočil. „Jenom bych si přál, abys s námi nejednal jako s dětmi.“
„To bych nechtěl,“ odpověděl Arak trochu zaraženě.