V
Coral Harbouru zatím probíhal den jako obvykle. Pan Parker ten den vyučoval osm hodin. Když se vrátil domů, Aanja právě dokončovala svoji práci.
„Jídlo máte připravené v mikrovlnné troubě,“ řekla přátelsky.
Martin Parker trochu roztržitě přikývl. „Moc vám děkuji, Aanjo! Tak zítra na shledanou!“
„Na shledanou!“
„Aanjo!“
„Prosím?“
„Myslíte, že Linjavut už přistála na Coatsově ostrově?“
Aanja se podívala na hodiny. „Určitě, ano. Měli dobrý vítr a příznivé počasí.“
Aanaja vyšla na ulici. Nasadila si na hlavu kapuci své parky. Zamrazilo ji. Ochladilo se a ve vzduchu byla cítit zima! … Aanja odháněla starostlivé myšlenky. Přece všechno bude – musí proběhnout dobře. Aanja šla k letišti. Vstoupila do odbavovací budovy a šla dolů do kanceláře, kde bylo vždycky obsazeno.
„Nazdar, Zuzano!“
„Aanjo!“
„Zuzano, prosím tě, přišel nějaký hovor z vysílačky z Linjavut?“
Zuzana, mladá Eskymačka, která Aanju dobře znala, se úslužně zadívala do protokolů o přijatých hovorech.
„Kdy to mělo být?“
„Dnes odpoledne nebo k večeru.“
„Ne, nic nepřišlo.“
„Jsi si jistá?“
„Podívej se sama!“ Zuzana k ní natočila monitor počítače tak, že Aanja sama mohla číst protokoly o hovorech.
„To je divné.“
„Zavolám ti, až bude něco nového!“ slíbila Zuzana přátelsky.
„Děkuji. To je od tebe opravdu milé.“
Zamyšlená a zneklidněná opustila Aanja letištní budovu. Přemýšlela. Proč Arak neodvysílal sdělení, jak byli domluveni? Její tchán nebyl takový, aby prostě zapomněl na to, co slíbil. Dobře, že to neřekla Sammyho tatínkovi. Zbytečně by si dělal starosti. Musí počkat a doufat, že se zítra něco dozví …
🟈
Druhého dne tlakoměr stále ještě klesal. Arak vyšel za svítání ze stanu a plný starostí pozoroval šedivou oblohu.
„Budeme mít špatné počasí,“ řekl. Jeho hlas nestrpěl žádný odpor.
Theův obličej se protáhl do jakési grimasy. Přinesl klíček k zapalování Linjavut a zamával jím Arakovi před očima: „Klidně se můžeš vrátit a za týden nás zase odvézt!“
Arak se vážně podíval na mladíka. „To bych prostě nemohl,“ řekl a bez dalších slov se odvrátil.
„Co se tady děje?“ ptal se zneklidněně doktor Wembley.
„Nedělejte si starosti,“ odpověděl Petr. „Moji bratři a já jsme v tuto roční dobu byli už častěji v Hudsonově zálivu, dokonce i o dost severněji než jsme teď. Není to žádný problém. Co máte dnes v plánu, doktore?“
„No, oba moji asistenti a já podnikneme výlet po ostrově, abychom získali první dojem o flóře a fauně. A prozkoumání kolonií alek je na programu zítra.“
„To je prima,“ řekl Petr. Oba „asistenti“ se na sebe pobaveně dívali. „A my tedy dnes pojedeme lovit ryby.“ oznámil Derek. Tuším, že Arak nás možná doprovodí.
„Pokud nedá přece jen přednost plavbě zpátky,“ řekl Petr suše.
Derek se hlasitě zasmál. Sammy a doktor připravovali snídani.
Poté chystali Arak, Theo a jeho bratři Linjavut k vyplutí. Sammy se díval za rybářským člunem, jak opouští ochrannou zátoku a pluje v kursu na východ.
Dr. Wembley složil své nákresy a dal je do batohu, k nim přidal dvě termosky s horkým čajem. Matiuse a Sammy nesli ostatní proviant, sušenou rybu, trochu sucharů a čokoládu.
Vyšli z údolí, ve kterém měli postavený tábor. Čím výše stoupali, tím chladněji foukal vítr. Obloha byla šedá a zatažená. Viditelnost však byla vynikající. Když přišli na skálu za kolonií alek, udělali si krátkou přestávku. Sammy se díval na moře.
Dr. Wembley vzal do ruky kompas. „Vpravo od nás, úplně na východě se nachází mys Pembroke, je to nejsevernější výběžek ostrova. Na západě, tedy vlevo od nás, přechází krajina v rovinatou prérii s typicky tundrovým rostlinstvem – s nízkými keři a kvetoucími rostlinami. Největší část ostrova tvoří úplná rovina, která je pokrytá četnými malými tůněmi a rybníčky. V létě se v nich vylíhnou milióny komárů.“
Sammy poslouchal jen na půl ucha. Zaujatě pozoroval nekonečnou, dalekou krajinu pod nimi, která se před nimi rozprostírala v zářivě teplých podzimních barvách.
Coatsův ostrov byl přece kdysi obydlený,“ řekl Matiuse.
„Jsou tu ještě domy po starých obyvatelích?“ ptal se Sammy se zájmem.
„To nevím!“ odpověděl dr. Wembley. „Ale led, sníh a vítr určitě tu starou osadu dávno poničily.
„Kde byla?“
„Na západě, nedaleko odtud. Mnohem dřív, ve dvacátých letech minulého století tu byla malá obchodní stanice Společnosti Hudsonova zálivu.“
„Mohli bychom jít tím směrem?“ zeptal se Matiuse.
„Ano, samozřejmě!“
Doktor Wembley si dal na záda svůj batoh, který měl položený na skále. Šli na západ přes dosud zelenou louku, kde tu a tam rostly zakrslé, větrem pocuchané keříky s podzimně zbarvenými listy. Maja běžela vedle nich a vrtěla přitom ocasem.
„Ta fena je vytrvalejší než já,“ stěžoval si Sammy.
Dost daleko před sebou zpozoroval Matiuse soubor hnědých bodů, které se pohybovaly.
„To jsou karibu5,“ poznamenal.
„Kde?“ ptal se Sammy.
„Tam dole, celé stádo!“
„Proč ti lidé z obchodní Společnosti Hudsonova zálivu opustili ostrov?“ ptal se Sammy.
„Zajímaly je hlavně kožešiny a tady si moc nevydělali. Lišek a hranostajů, jejichž kožešiny byly zvlášť vzácné, těch je na Coatsově ostrově málo.“
„Jak to?“ poznamenal Matiuse. „U nás jich je přece dost.“
„Asi proto, že na ostrově téměř úplně chybí zvířata, která jsou jejich potravou, nejsou tu zajíci, králíci ani lumíci.6 Proto zde není ani mnoho sov sněžných a jiných dravců. Jsou tu jen některé druhy sokolů a mořský orel.“
Naši tři badatelé pokračovali v cestě. Z dálky bylo slyšet tlumené, ale neklidné šumění moře a neustávající křik mořských ptáků. Bledé slunce problesklo mezi oblaky a ponořilo krajinu do chladného bílého světla.
Doktor Wembley trpělivě vykládal svým dvěma asistentům o rostlinném světě a kvalitě půdy. Sammy, který zpočátku pozorně naslouchal, začal být ospalý.
„Uděláme si už brzy přestávku?“ zeptal se po chvíli.
Dr. Wembley se polekaně podíval na hodinky. „Dvanáct hodin. Musíte už být napůl vyhladovělí!“
„Ne, tak zlé to zatím není,“ odvětil Matiuse.
„Musíte mně to odpustit, hoši. Při svém přírodopisu někdy zapomenu na všechno.“
„To je přece v pořádku!“ smál se Sammy. „Mě to také baví, ale už mám hlad.“
Vyhledali si chráněné místo k odpočinku, na zemi roztáhli plachtu a vyndali zásoby. Zvláště horký čaj jim dělal dobře, protože vítr stále foukal a byl studený. Sammy si promnul ruce a dýchal do nich.
Matiuse se během jídla několikrát ohlédl. „Copak se děje?“ ptal se ho udiveně Sammy.
Jeho kamarád rozpačitě pokrčil rameny. „Já – já nevím. Mám takový pocit, že nás někdo pozoruje.“
„Co – cože?“ Sammy se hlasitě zasmál. „Možná nějaký karibu? Nebo alka?“
Matiuse se maličko usmál. „Už po cestě jsem měl dojem, že nejsme sami. Jednou jsem slyšel, jak se kutálí kamínek.“
Sammy se přestal smát. Najednou nějak zneklidněl.
„Mohlo to být zvíře, Matiuse,“ uklidňoval je dr. Wembley.
„Asi ano.“
„Jinak by Maja určitě štěkala!“
„To je pravda.“ Sammyho obličej se rozjasnil.
Nakonec doktor Wembley vstal. „Hoši, je čas vrátit se nazpět!“
Uklidili zbytky proviantu. Matiuse rozdal trochu čokolády, na které si pochutnávali místo zákusku.
S jihozápadním větrem v zádech putovali zpátky k zátoce, kde kotvila jejich loď. Po cestě se Matiuse ještě dvakrát ohlédl. Dr. Wembley trochu udiveně zavrtěl hlavou. Neříkal však nic. Tu od nich náhle odběhla Maja a zmizela mezi několika nízkými skalami.
„Majo! volal Sammy vzrušeně. „Majo, pojď zpátky!“
Fenka poslechla. Vynořila se vedle nich, lapajíc po dechu. Byla však v dobré náladě a vůbec nevypadala nějak ustrašeně. Přesto byli všichni tři badatelé rádi, když se zase vrátili do svého bivaku.