L
injavut pokračovala ve své cestě. Před nimi se široko daleko rozprostíral nekonečný stříbřitý oceán. Vítr vanul tím svěžeji, čím více se vzdalovali od ochraňující zátoky, ve které se nacházel Coral Harbour. Křik mořských ptáků čím dál víc utichal, když se dostali na otevřené moře.
Dr. Wembley s sebou vzal oba chlapce dolů do kajuty. Společně si prohlíželi výzkumné články v časopisu Kanadské regionální kanceláře.
„To je zvláštní, kolik druhů ptáků tam hnízdí nebo tam alespoň udělají zastávku,“ divil se Sammy. „Potápky roháči, kulíci, jeřábi, jestřábi, sluky, sovy a navíc mnoho druhů racků, sokoli a ty alky,“ četl z článku.
„A přitom to neříká nic, docela nic, ve srovnání s dojmem, jakým na nás v přírodě zapůsobí ty tisíce a tisíce ptáků, kteří osídlují skalní kolonie. Je to tam stálé přilétání a odlétání.“
„Myslíte, že tam ještě budou alky?“ ptal se zvědavě Matiuse.
„Ano, to doufám!“
„A proč vlastně alky hnízdí na těch skalách?“ zajímal se Sammy.
„To je dobrá otázka! V příkrých skalách jsou jejich vejce dobře chráněna před většinou nepřátelských dravců! Vajíčka alek nejsou úplně kulatá, a proto se tak lehko neskutálí z příkrých skalních útesů. A mláďata nezůstanou ve skalách dlouho, protože pro rodiče by bylo příliš namáhavé, kdyby je tam měli dlouho krmit. Alky totiž neumějí moc dobře létat. Jsou to typičtí mořští ptáci a vynikající plavci a potápěči.“
„Ale, ale jak se dostanou mláďata alek dolů ze skal?“ zakoktal se Sammy.
„Nebudeš tomu věřit, ale seskočí!“
„Nestane se jim přitom úraz?“ ptal se Matiuse.
„Ne, většinou ne. Přistanou bezpečně ve vodě a rodiče je tam dál neúnavně krmí. Tohle divadlo snad ještě uvidíme: šťastné rodiny alek ve vodě před kolonií.“
„Kde jsou alky v zimě?“
„K rybolovu potřebují otevřené moře. Proto se stěhují s ledovými krami dál na jih.“
„Za normálních větrných a klimatických podmínek bychom měli dorazit na ostrov dnes večer kolem šesté hodiny,“ vysvětloval Theo, když zase přišli na palubu. „Možná i trochu dřív. Počasí je příznivé.“
Kolem poledne zmizel Arak v lodní kuchyni. O něco později už všichni – až na Derka, který stál u kormidla – seděli kolem maličkého stolu v kajutě a jedli. Arak připravil tradiční rybí jídlo.
„Chutná to skvěle,“ řekl Sammy uznale.
„Tak si to vychutnej, protože až se utáboříme, budou jen hotová jídla!“
„Pizza?“ doufal Matiuse.
Sammy se zasmál. Znal Matiusovu zálibu v italském jídle. Matiuse byl nejlepší zákazník v pizzerii v Coral Harbouru.
„Ano, pizza také,“ zabručel pobaveně Arak. „Obložené bagety, boloňské špagety a hovězí z konzervy.“
„Nemohli bychom tam zůstat o týden déle?“
Všichni se smáli. Posádka se vrátila zpátky na palubu.
Záře slunce, odrážejícího se na vodě, byla nesnesitelně jasná. Sammy se opřel. Byl moc unavený, minulou noc usnul samým vzrušením až pozdě. Mattiuse na něho mrkl. Potom oba hoši usnuli.
Vzbudili se až pozdě odpoledne. Probudil je pohyb v kajutě. Theo něco zapisoval do lodního deníku. Sammy si protřel oči a zívl.
„Zaspali jsme něco?“ ptal se Matiuse a podíval se na hodinky.
„Před dvěma hodinami nám zkřížila dráhu velryba grónská se svým mládětem. A před pár minutami jsme viděli první mrože. Pomalu se blížíme k pobřeží.“
„Budeme tam brzy?“ ptal se Sammy potěšeně.
V tu chvíli se prudce otevřely dveře kajuty a dovnitř vběhl Arak.
„Vysílačka selhala,“ ohlásil vzrušeně.
„Co to říkáš?“
„Ano, chtěl jsem se spojit s Coral Harbourem, jak to bylo domluveno. Ale přístroj je úplně hluchý.“
„Podíval se na to už Derek?“
„Ano, právě zkouší zjistit, v čem je závada.“ V tu chvíli se za Arakem objevil mladý Inuita.
„Nemáme šanci to spravit,“ řekl s politováním. „Je tam zkrat – nevím, jak k němu došlo. A nemám s sebou žádné náhradní součástky, abych to mohl opravit.“
„Hm,“ řekl Theo.
Arak se na něho vážně díval. „Za těchto okolností se mi zdá, Theo, že bude lepší, když se vrátíme! Vysílačka je jediné spojení, které máme s okolním světem. Pokud se nám něco stane, jsme úplně odkázaní sami na sebe.“
Sammy zadržel dech a Matiuse byl jako strnulý. Copak měla jejich výzkumná cesta skončit tímhle způsobem dřív, než vůbec pořádně začala?
Chvíli bylo ticho. Oba muži se měřili pohledy.
„Vrátit se?“ otázal se Theo. „To snad nemyslíš vážně? Vždyť jsme téměř u cíle! Co by se mohlo stát? I kdyby si někdo z nás něco zlomil, což se, doufám, nestane, mohli bychom přece jeho a ostatní dovézt domů.“
Derek k jeho slovům pobaveně přikyvoval. „Nedělejte si starosti,“ dodal trochu velkoryse. „Máme všechno pod kontrolou.“
Arakův obličej se zachmuřil. „Když myslíte.“ Beze slova opustil kajutu.
Sammy se za ním díval. V uších mu zněla Aanjina slova: „On je jediný z vás, kdo zná Arktidu a má zkušenosti.“ Udělalo se mu trochu nevolno.
„Hoši, pojďte se mnou na palubu,“ řekl Theo živě. „Už brzy se dostaneme ke Coatsovu ostrovu.
Ve skálách na severovýchodním výběžku blízko mysu Pembroke tam v létě hnízdí ve dvou koloniích bezpočet ptáků. Neumíte si představit jejich křik, ten musíte jedině uslyšet!“
Sammy se horlivě zadíval do svého dalekohledu. Pak ho podal Matiusovi. „Ve vodě vidím ryby,“ řekl eskymácký chlapec. „Plavou jich tam celá hejna. Jsou to tuším arktické tresky.“
„Ano, jsou potravou alek,“ vysvětloval dr. Wembley. „Tyhle ryby se živí planktonem.“
„Tamhle nahoře vidím první alky!“ křičel Sammy vzrušeně.
Čím blíž připlouvali k ostrovu, tím hustější byla hejna ptáků, která na obloze i ve vodě s křikem doprovázela Linjavut na její plavbě. Konečně v dálce spatřili obrysy pobřeží. Sammy a Matiuse nevěděli, kam se mají dívat dřív: na racky, alky, buřňáky lední, viděli také jednoho kormorána a znovu a znovu nesčetné alky. Čím víc se blížili k ostrovu, tím více mladých alek a jejich rodičů pozorovali.
„Ta ptáčata jsou tak legrační! Nejsou krásná, ale roztomilá!“
„To je ale pohled, jak se alky potápějí,“ doplnil pobaveně Matiuse. „Nejdřív se napřímí v celé své výšce a pak se zhoupnou pod vodu. A za chvilku se zase vynoří s rybou v zobáku.“
„Tam nahoře na skalním masívu – to je západní kolonie alek,“ řekl doktor Wembley a podal Matiusovi svůj dalekohled. Také Sammy se zahleděl udaným směrem.
„Vždyť tam na skálách je ještě několik alčích dětí,“ dodal s překvapením.
„Ano, většinou se někteří ptáci s hnízděním opozdí. Ale pro mláďata tam nahoře bude načase, protože jejich rodiče se brzy budou muset vydat na cestu do teplejších oblastí.“
Theo u kormidla řídil Linjavut a loď se blížila ve východním kursu přímo k pobřeží. Z jihojihozápadu vál jemný vítr. Sammy nastavil obličej větru a přivřenýma očima se díval na slunce, které už bylo nízko. Obloha i moře byly plné mávání ptačích křídel, nesčetní ptáci tu létali nahoru k obloze.
Alky jsou mořští ptáci, kteří jsou na severní polokouli velmi rozšíření.
Na pobřežích se zdržují jen v době hnízdění.
„To se prostě musí vidět a prožít, “ řekl s hlubokým zaujetím. Arak s úsměvem přikývl.
„Ještě dvě hodiny a setmí se,“ poznamenal Petr spokojeně. „Bivak postavíme ještě za světla.“
„Bivak?“ ptal se Matiuse nechápavě.
„Stanový tábor,“ vysvětlil Petr úsečně. „Dva stany na bydlení a polní kuchyni.“
„Ano, ta je obzvlášť důležitá,“ vyslovil Matiuse svůj názor.
V dohledu se objevila východní kolonie.
„Nešlo by postavit si bivak tam nahoře?“ ptal se Sammy toužebně. „Odtamtud by určitě byl úžasný výhled.“
Arak zavrtěl hlavou. „Tlakoměr klesl. Zítra se ochladí, možná dokonce napadne sníh. V zátoce budou stany víc chráněné.“
Petr nervózně obrátil oči v sloup.
„Arak má pravdu,“ řekl rychle doktor Wembley. „Budeme ještě rádi, když nám vítr nebude foukat přímo do nosu.“
Linjavut teď vplula do chráněné zátoky na úpatí skály, která byla vytvarována jako nějaké přírodní skalní molo. Theo a Derek spustili kotvu, která se pevně zaklesla do dna.
Petr seskočil do mělké vody a vykládal věci. Za ním se vyšplhali na břeh i ostatní. Maja je ještě předběhla, protože se obrovským skokem dostala na souš jako první.
„Chytrý pejsek,“ chválil ji Theo. „Nenamočí si tlapky v ledové vodě!“
Šli po nízké trávě a mezi zakrslými keři mírně do kopce. Pak se dostali do chráněného údolí mezi skalami. Večerní vítr lehce províval trávu a arktický mech.
„Tohle bude nejlepší místo pro náš tábor,“ pochvaloval si Arak.
I když najednou byli hrozně unaveni, pomohli Matiuse a Sammy při stavění prostorných, pohodlných stanů. Arak umístil srážkoměr a tlakoměr u vchodu do stanu, vedle dalekohledů a ostatní výstroje.
Sammy ještě chvilku stál před stanem a díval se na zátoku. Obloha na západě byla stříbřitě zbarvená, pak se její barva změnila v azurovou modř. Nakonec byla břidlicově šedá se světlými pruhy. Sammy se zhluboka nadechl. Bylo to tu nepopsatelně krásné – divoké, osamělé, možná dokonce životu nebezpečné. Ale krásné.
Sammy a Matiuse se zavrtali do svých spacích pytlů, které byly vycpané teplými kožešinami. Arak měl pravdu, venku vál ledový vítr, dokonce i tady dole v údolí. Sammy ještě chvilku poslouchal šumění vln. Pak tvrdě usnul.