K
onečně nastalo ráno. Linjavut stála připravena k odplutí, zakotvena u přístavního můstku. Stará loď se na sluníčku leskla. Byla krásně bílá a zvala dovnitř. Sammy a jeho tatínek donesli zavazadla na loď už minulý večer.
Aanja udělala toho rána mimořádně dobrou snídani.
„Každý den se za tebe budu modlit,“ řekla, „abyste se nám ve zdraví vrátili.“
„Děkuji,“ zamumlal Sammy. Pak chvilku mlčel. „Myslíš, že modlitby pomáhají?“ zeptal se váhavě.
„Samozřejmě, že modlitby pomáhají!“ odvětila Aanja energicky. „Nevěříš tomu?“
„Já nevím.“ Sammy bezradně pokrčil rameny. „Tatínek a já jsme se tolik modlili, aby se maminka zase uzdravila. A ona přesto zemřela.“
Pan Parker si povzdechl. Aanja se na něho rychle podívala. „Bůh slyší každou modlitbu,“ ujišťovala je znovu. „Ale neodpoví vždycky tak, jak bychom si to přáli. Ale Bůh ti pomohl snášet tu bolest. Jsi v novém prostředí, které se ti líbí a hodí se k tobě. Myslím, že se u nás budeš brzy cítit jako doma.“
„Ano, mám rád tyto ostrovy!“ konstatoval Sammy trochu překvapeně. „Myslím, že to je opravdu místo, kde jsem rád.“
Pan Parker se smál. „To je pro tebe tedy dobré,“ řekl srdečně.
„A ty?“ ptal se Sammy.
Tatínek pokrčil rameny. „Já nevím. Zatím ne. Ale ticho a vzdálenost tohoto místa mně dělají dobře.“
Pan Parker, Sammy, Matiuse a Maja přišli přesně v sedm hodin k přístavnímu můstku. Malé mužstvo Linjavut, které se skládalo z Thea a jeho bratrů Derka a Petra a z Araka, bylo už v úplné sestavě na palubě. Maja a Matiuse byli zrovna tak rozčilení jako Sammy. Oba chlapci vyprávěli, plánovali a smáli se, zatímco pes kolem nich pobíhal sem a tam a přitom vrtěl ocasem. Sammy si sotva povšiml, jak jeho tatínek ztichl. Doktor Wembley srdečně pozdravil Parkerovy i Matiusa.
Martin Parker na rozloučenou svému synovi kamarádsky poklepal na záda. „Přeji ti pěknou cestu, Sammy! A také tobě, Matiuse! Mnoho a mnoho zábavy!“
„To budeme mít, pane Parkere,“ řekl bezstarostně Theo Maakilut a protáhl své štíhlé, trénované tělo. Jeho široký obličej tmavé barvy s vystouplými lícními kostmi a s lehce asijskými rysy vypadal sebejistě a spokojeně. „Za týden tu zase budeme v pořádku zpátky!“
„Dá-li Bůh,“ doložil Arak, Aanjin tchán, zřetelně a hlasitě, takže to bylo dobře slyšet. Už stál u kormidla a kontroloval přístroje. Pak nastartoval motor.
Derek, Theův mladší bratr, odvázal lano od přístavního kolíku a skočil na palubu jako poslední. Klidným, plynulým pohybem vyplula Linjavut na otevřené moře, které se tu tiše rozprostíralo a odráželo světlé záblesky slunce. Pan Parker stál dlouho na přístavním můstku a díval se za bílým rybářským člunem, než mu nakonec za obzorem zmizel z očí. Pak se podíval směrem ke klidnému modrému nebi. „Bože, prosím Tě, buď u něho.“
Matiuse a Sammy si teď začali pořádně prohlížet loď. Maja spokojeně pobíhala kolem nich.
„Pěkný pes,“ vyslovil se uznale Arak. „Přivezl sis ji s sebou z jihu?“
„Vlastně ano. Ale můj dědeček ji koupil u jednoho chovatele z Nunavutu. Maja tedy původem pochází ze severu.“ „To je dobře,“ poznamenal Arak a přikývl. „Tvůj dědeček to dobře vymyslel!“
Chlapcům se nejlépe líbilo na zádi lodi, osvětlené sluníčkem, kde byly lavičky pro návštěvníky. Člun kromě toho nabízel prostornou kabinu s dvakrát dvěma lůžky, umístěnými těsně nad sebou, byla tam kajuta a sklad, kde nyní byla uložena jejich výstroj, zavazadla a sudy a chladicí boxy, které tu byly připravené na ulovené ryby. Byl tu také přístřešek pro kormidelníka. Po hodině plavby vystřídal Theo Araka u kormidla. Theův nejmladší bratr Petr se opíral vedle něho. Byl o poznání menší a hubenější než Theo a na pravé tváři měl malou jizvu. Oba se spolu vzrušeně bavili. Matiuse a Sammy se k nim přidružili.
„Jak je to vlastně daleko na Coatsův ostrov?“ ptal se Sammy živě. „Byli jste tam už někdy? Kolik času potřebujeme na cestu? Jak rychlá je vaše loď?“
Petr se zasmál. „Kdybys měl ještě tak pět otázek navíc, aspoň by se to vyplatilo.“
Theo dobromyslně protáhl obličej. „Nech ho,“ řekl laskavě. Pak se obrátil k Sammymu. Moře kolem ostrova znám dost dobře. V létě jsme tam byli s turisty, ukazovali jsme jim ptačí skály a mroží tabule. Momentálně plujeme rychlostí téměř devíti uzlů. V případě nutnosti ale dokáže naftový motor zvýšit rychlost až na 13 uzlů – To není špatné, viď?“
„A jaká je rychlost jeden uzel?“
„Jeden uzel odpovídá jedné námořní míli za hodinu,“ vysvětloval Petr.
„A kolik je to kilometrů?“
„Uf,“ Petr nafoukl tváře. „Asi 1,8 kilometru, myslím.“ Díval se rovně před sebe a najednou se napřímil. Rychle řekl několik slov inuitsky svému bratrovi. Theo hned přidusil motor a pozorně se díval na vodu.
„Co tam je?“ ptal se Sammy.
„Dvě běluhy. Vpředu – přímo před námi – lehce na pravoboku.“
„Kde?“ Sammy vytáhl z kapsy bundy parky malý, silný dalekohled. V tom uviděl dvě velké bílé velryby, které si odvážně hrály v proudu. Teď rozeznal i fontány, které vystřikovaly z jejich dýchacích otvorů. Utíkal na příď lodi. Linjavut se zastavila na vodě. Theo upevnil kormidlo a také skočil dolů na palubu. Tam pozorně sledovali velryby i doktor Wembley, Arak a Derek. Učitel se vzrušeně obrátil na mladého kapitána lodi, přitom ale nespouštěl oči z mohutných zvířat:
„Vídáte běluhy v tuto roční dobu často?“
Theo chvilku přemýšlel. „Ne,“ odvětil pak. „Je na ně už dost pozdě.“
„Minulý rok koncem srpna jsme měli tři dost blízko na pravoboku. Bylo to na Rybářské cestě, Fisher Strait,“ vysvětloval Derek. „Ale slyšel jsem, že tu a tam jsou zde vidět ještě na podzim a dokonce i v zimě.“
„Co kdybychom si udělali malou hodinu přírodopisu?“ prohodil dr. Wembley vesele. „Sammy, vypravuj, co víš o běluhách?“
Sammy svraštil čelo. „Běluhy, jinak bílé velryby, patří k podřádu ozubených kytovců a k řádu kytovců.“
„Správně. Umíš si pod tímto podřádem něco představit?“
„Samozřejmě. Jsou přece jen dva podřády velryb, kosticovci a ozubení kytovci. Kosticovci mají v ústní dutině pevně stojící závěs kostic, skrze který loví malé tvory z vody. Ozubení kytovci mají opravdové zuby a živí se větší kořistí.“
„Závěs?“ smál se Matiuse.
„No, něco takového – podobného. Běluhy se myslím vyskytují jen v severních oblastech, velmi často v zálivech a v ústí řek. Loví hlavně v mělkých vodách, ale umějí lovit i v hlubších vodách a dokážou se potopit až do hloubky 200 metrů. Běluhy jsou velmi družné a často se vyskytují ve velkých skupinách. Při rodinných příležitostech se jich někdy setká až tisíc.“
Theo se pobaveně smál. „A ty jsou pak všechny příbuzné?“ zeptal se.
„Ale ne, určitě ne.“
„Běluhám se dřív říkalo kanárci moře,“ vyprávěl Matiuse, co zase věděl on. „Vyprávějí o tom staří rybáři. Jednou jsem je poslouchal na cédéčku. Umějí vrčet, skřípat, šeptat, švitořit a cvrlikat, troubit a dokonce trylkovat. Četl jsem, že badatelé dokonce píší o nějakých slovech, kterými se dorozumívají. Jejich komunikace je značně ucelená, velmi obsažná, ale i odlišná.“
„Víte také něco o stavbě jejich těla?“
„Běluhy nemají hřbetní ploutev. Jsou dlouhé asi 3 – 6 metrů a pod kůží mají silnou vrstvu tuku,“ informoval Sammy.
„Půjč mi dalekohled,“ poprosil ho Matiuse. „Ještě nikdy jsem neviděl běluhu zblízka.“
Dr. Wembley půjčil hochům svůj těžký dobrý dalekohled.
„Ó,“ divil se vzrušený Matiuse. „Viděl jsem její tlustou hlavu a malé oči. Usmívala se na mě.“
Theo se smál. „Ty máš ale nápady!“