S
uchý, chladný vítr vál přes pobřežní rovinu. Proto se vzduch zdál být ještě chladnější, než doopravdy byl. Sammy si schoval ruce hluboko do kapes své bundy parky a energicky vykročil kupředu. Maja bujně pobíhala podél vody. Tato fena huskyho byla dárek od Sammyho dědečka. Sammy ji dostal při poslední dědečkově návštěvě. Tehdy bydleli Sammy s tatínkem ještě v Torontu. Dědeček mu do ruky mlčky vtiskl vodítko mladého psa a pak řekl: „Abys tam na severu nebyl tak sám.“ On a tatínek se na sebe tiše podívali – v hlubokém porozumění.
Sluneční paprsky se až nesnesitelně jasně leskly a tančily po mořské hladině. Sammy přivřel oči a zamrkal. Nechtěl už myslet na minulost, na přátele, příbuzné, na prarodiče a na – maminku. Teď platila jen přítomnost.
V dálce na obzoru se nyní vynořilo městečko. Coral Harbour byla jediná osada na Southamptonu, ostrově v severní části Hudsonova zálivu. V městečku žilo asi 800 obyvatel. Bylo to nejzvláštnější místo, jaké kdy Sammy poznal. Coral Harbour bylo osamělé a zároveň živé maličké středisko života téměř na samém chladném konci světa. Lidé v Coral Harbouru byli mladí, velké procento z nich bylo dokonce mladší než 25 let. Kdyby někdo přihlížel hodině tělocviku ve škole nazvané Sakku, připadal by si jako v nějaké americké sportovní metropoli. Bylo možné tam vidět nejmodernější techniku vedle tradičního způsobu života Inuitů.1 Obojí tam existovalo – jedno vedle druhého.
Najednou už byl vidět přístav. Sammy zůstal stát, protože ho tento pohled vždycky fascinoval. Malé joly, rybářské čluny a rybářské lodi se jemně pohybovaly v příboji. Přístav byl nezamrzlý jen po tři až čtyři měsíce v roce. A v těchto nekonečně dlouhých dnech polárního léta se odehrával téměř celý život rybářů, námořníků a badatelů! Při pohledu na přístav se Sammymu rychleji rozbušilo srdce.
Sammy a jeho tatínek bydleli docela blízko přístavu v malém pronajatém domě. Sammy vešel do chodby. Maja tiše cupitala za ním. Když vešel dovnitř, spatřil tmavovlasou ženu, která seděla na zemi mezi několika velkými cestovními taškami.
„Ale Aanjo,“ pousmál se Sammy, „co to všechno balíš? Vždyť tam zůstanu jenom týden. A je téměř ještě léto!“
„Poslouchej, Samueli Parkere!“ napřímila se Aanja v celé své maličké výšce. „Zatím tu bydlíš jen pár měsíců. Nevíš nic, slyšíš, nic o Nunavutu.2 Věř mi, že vím mnohem lépe než ty, co budeš potřebovat na cestu.“
„Dobře, dobře,“ uklidňoval ji Sammy. Znal Aanjin temperament. A v nitru si vážil jejích zkušeností. Aanja žila od dětství na ostrově Southampton. Od svého tatínka a dědečka znala ještě tradiční nomádský způsob života Inuitů.
Aanja bydlela se svou dcerou Sárou v útulném bytě na konci ulice a pomáhala v domácnosti Sammyho tatínka, vařila, prala a obstarávala potřebné věci. Sára chodila do stejné třídy jako Sammy. Její tatínek byl před několika lety při neštěstí smrtelně zraněn a zemřel.
Sammy chvíli mlčky pozoroval Aanju při práci. Pak jí podával to, co zatím nebylo zabaleno – oblečení a výstroj. Vespod objevil malou knížku. „Nový zákon,“ četl s údivem.
Aanja přibalila knížku nahoru na jeho svetry a energicky uzavřela zip tašky. Sammy přinesl z knihovny ještě jednu knihu, průvodce přírodou. Měla nadpis: „Ptáci a savci kanadské Arktidy.“ Aanja souhlasně přikývla a přibalila knížku do tašky.
Sammy najednou pocítil, jak už se těší. A vzpomínal na srpnový den asi před čtyřmi týdny, kdy právě začal nový školní rok ve škole Sakku …
🟈
Toho večera u nich byl na návštěvě dr. Wembley, mladý učitel, kolega Sammyho tatínka, pana Parkera. Pan učitel Wembley, Frankokanaďan, který ale ovládal i angličtinu a inuitštinu, jako by to byly jeho mateřské jazyky, učil na škole Sakku přírodopis a chemii. Žáci ho měli moc rádi, protože Wembley jim uměl živě a zajímavě představit živočichy a rostliny jejich domoviny. Jemu samému se splnil sen žít a bádat v téměř liduprázdné krajině. On a Sammyho tatínek byli jedinými bělochy v sedmnáctičlenném učitelském sboru školy.
„Jak jsem slyšel, plánuješ výzkumnou cestu,“ zajímal se pan Parker, když po dobrém rybím jídle ještě seděli pospolu. V kamnech příjemně plápolal oheň.
„Ano,“ nadšeně odpověděl pan Wembley. „Ve škole mi dali týdenní dovolenou. Přeplavíme se na Coatsův ostrov. Moje námořnictvo je připraveno: mladý Theo Maakilut a oba jeho bratři.“
Sammyho tatínek přikývl. Maakilutovy dobře znal. Theovi bylo 27 let. Rodina vlastnila starý rezavý rybářský kutr. Když Theo přišel o práci v komunální správě, tak spolu se svými bratry opravil a přestavěl Linjavut. Tu práci dělali s láskou. A Theo měl řemeslnou zručnost. V létě pak podnikal plavby spojené s rybolovem nebo výletní plavby pro turisty, kteří byli ubytováni v jediném hotelu Coral Harbouru.
„Theo s tím hned souhlasil,“ vyprávěl Wembley dále. „Chce využít pobyt na Coatsově ostrově k lovu. Jejich rodině se po materiální stránce nedaří dobře. Theo jediný z nich vydělává a život zde je drahý.“
Toho si rychle všimli i Parkerovi hned po svém příjezdu sem minulého léta. Potraviny, které byly k dispozici v obou supermarketech, musely být dopravovány letadlem. Bednička s colou stála 48 kanadských dolarů! Sammy mezitím zjistil, že může docela dobře pít i chutný ovocný čaj, který jim posílali dědeček s babičkou. Ale v létě šlo také objednat si zboží, které se rychle nekazí, lodní cestou. Nezaměstnanost v Coral Harbouru byla padesátiprocentní. Tradiční lov a rybolov byly ve vsi stále ještě velmi důležité.
„Proč sis vybral zrovna Coatsův ostrov?“ se zájmem se ptal pan Parker.
„Dostal se mi do ruky zajímavý časopis regionální kanceláře Canadian Wildlife Service3, kde dva badatelé pozorovali zejména ptáky. Skalní kolonie tlustozobých ptáků – žijí tam alky – jsou v naší oblasti nejjižněji umístěné kolonie. Nemohu se ani dočkat, až budu v jejich výzkumech pokračovat.“
„Není na to v tomto období už moc pokročilá doba?“ zeptal se pan Parker.
„Nemusí být. Pozorování CWS a jiných badatelů probíhala vždycky v letních měsících. Mě teď hlavně zajímá, kdy na podzim alky opouštějí své kolonie, aby letěly dál na jih. Pracovníci CWS píší o tom, že kolonie bývají někdy opouštěny v srpnu, ale v některých letech také ještě v září osídlují ostrovy tisíce a tisíce ptáků. Kromě toho mne zajímá, kolik zvířat tam zůstává průměrně i přes zimu, protože i to bylo zkoumáno. V této oblasti bychom mohli udělat zajímavá pozorování, i kdyby už bylo po hlavním tahu alek.
„Každopádně se v Hudsonově zálivu oteplilo. Chtěl bych vědět, jaký vliv to má na stěhování ptáků, mrožů a velryb.“
„Má to pořádný vliv,“ řekl Sammy toužebně. „To by bylo něco pro Matiusa a pro mě!“
Matiuse byl jeho nejlepší přítel, téměř od prvního dne, kdy začal navštěvovat školu Sakku v Coral Harbouru. Oběma chlapcům bylo čtrnáct let a byli takřka nerozluční.
Doktor Wembley se usmál a mrkl na něho. „Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že bych pro svou výzkumnou cestu docela potřeboval dva šikovné asistenty, které zajímá přírodopis.“
Sammyho oči se rozzářily. Ale zatím se neodvážil pohlédnout na tatínka.
„Co myslíš, Martine,“ řekl Wembley tiše, „ mohu s sebou vzít tvého syna?“
Pana Parkera se zmocnil jakýsi nepříjemný pocit. „Není – není to nebezpečné?“
„Život tady na severu je nebezpečný!“ přiznal doktor bez obalu. „Ale pomysli, jaké to bude úžasné dobrodružství pro tvého syna, výlet, který mu přinese neocenitelné poznatky a zkušenosti.“
„Abys mně nerozuměl špatně, Henri. Věřím, že Sammy se s tebou bude mít dobře. Jenom…“
„Rozmyslete si to a v nejbližších dnech mi dejte vědět,“ řekl Wembley přátelsky.
Martin Parker ještě chvíli bojoval sám se sebou. „Samueli, pokud bys rád jel, nemám nic proti tomu. Ve škole tě omluvím.“
Sammy zajásal.
A také jeho kamarád Matiuse dostal od rodičů dovolení…
🟈
Aanja vstala a zmizela ve vedlejší místnosti. Hned nato se vrátila s velkým balíkem.
„To snad nemyslíš vážně, Aanjo,“ protestoval Sammy zděšeně. Přece mně s sebou nebudeš dávat teplý oblek do sněhu! Vždyť je teprve září!“
„Samozřejmě si ho vezmeš s sebou!“ odvětila Aanja s úplným klidem. „Však ho uvezeš a mnoha lidem už zachránil život!“
„Já tě nechápu. Pořád se mluví o globálním oteplování. Led zamrzá později. Vídáme tu na severu najednou ptáky, kteří předtím ještě nikdy nelétali tak daleko.“
„To je pravda. Ale počasí je navíc nevypočitatelné. Arak i někteří jiní staří lidé říkají, že zima letos přijde brzy. Všechno je zmatené. Víš, vítr se může během chvíle otočit a hnát ledové kry na jih. A Arak říká, že je moc pozdní roční doba pro bezpečnou cestu po Evans Strait.4
„Ale vždyť Arak s námi sám jede,“ namítl Sammy udiveně.
Přes hezký obličej černovlasé inuitské Indiánky přelétl lehký ruměnec. „Protože jsem ho o to požádala,“ zabručela.
„Ty jsi o to požádala svého tchána? Proč?“
„Ta cesta je nebezpečná,“ rozhorlila se Aanja. V jejích tmavých očích to blýskalo. „Musíte s sebou mít někoho, kdo zná Arktidu tak, jak ji znali staří Inuité. Někoho, kdo poslouchá vítr a všímá si toho, jak vypadají mraky. Doktor Wembley a Maakilutovi – ti všichni jsou mladí, nezkušení lidé. Poslouchej, Samueli, já nechci, aby se ti něco stalo! Tobě nebo ostatním! S tím by se tvůj tatínek moc těžko vyrovnal.“
Sammy položil paži kolem Aanjiných ramen a smál se. „Pročpak se pořád tváříš tak mrzutě? Doopravdy máš zlaté srdce, to vím už dávno.“
Aanja se zatvářila zvlášť mrzutě. „Ale ten oblek do sněhu si s sebou stejně vezmeš!“
„Tak dobře!“ usmál se Sammy.