úterý 15. prosinec

Ten totiž, kdo bude připojen ke všem živým, má naději. … Neboť živí vědí, že zemřou; mrtví, ti však nevědí nic, ani už nemají odměnu, protože jejich památka byla zapomenuta.

Kazatel 9,4.5

Kevin umřel ve 13 letech

Böllův Irský deník je vyznáním lásky k Irsku: ke krajině, poměrům a lidem.

Heinrich Böll (1917–1985) v něm popisuje, jak navštěvuje katedrálu svatého Patrika v Dublinu a na lavicích nalézá malé emailové plakety, které upomínaly na zemřelé. Přitom čte – a zasahuje ho to jako úder elektrickým proudem – o „Kevinu Cassidym, který zemřel 20. 12. 1930 ve 13 letech“. Uvědomuje si, že jemu bylo v prosinci 1930 také 13 let. V den Kevinovy smrti byl pravděpodobně ve velkém bytě v kolínském jižním městě se svým vysvědčením v ruce a radoval se z právě začínajících vánočních svátků. A potom si představuje smuteční slavnost s Kevinovými otřesenými školními kamarády – zatímco on, Böll, asi tehdy vytáhl sáně a šel sáňkovat.

Neznáme to také? Otevřeme noviny … vidíme úmrtní oznámení … a zjišťujeme, že ta osoba je náš ročník. Nebo navštívíme hřbitov … a na náhrobním kameni čteme náš rok narození.

Jak se s tím vypořádáváme? Potlačujeme otázku o věčnosti (tak jako tehdy učinil Böll) – nebo jí čelíme? Ve verši pro dnešek jsme četli, že pro všechny, kteří žijí, je naděje. Naděje, poněvadž mohou svůj cíl života ještě změnit a obrátit se k Bohu. Avšak strom, který spadne, zůstává ležet. A to definitivně. Takže pro každého, kdo zemře, už navěky žádná změna nenastane. (Kazatel 11,3)

„Živí vědí, že zemřou“ – Neměli byste z toho vyvodit odpovídající závěr?