pondělí 7. prosinec

I vešel Noe a jeho synové, jeho žena i ženy jeho synů s ním před vodami potopy do archy.

Genesis 7,7

Mít z toho prospěch

Bible v knize Genesis vypráví, jak Noe na Boží pokyn stavěl archu. Noe poznal její důmyslnou konstrukci a obdivoval její masivní rozměry. Ale jen to by ho nezachránilo před záplavami vody, které přišly na zemi. Aby byl zachráněn, musel do toho „korábu“ také skutečně vejít.

Nemocnému nepomůže, když si opíše z telefonního seznamu adresy všech nemocnic; to ho skutečně neuzdraví. Musí jít do nemocnice. Hladový se nenasytí, když filozofuje o zdravém stravování a chovu slepic. Prostě potřebuje něco sníst.

Když něco známe, ještě to neznamená, že z toho máme prospěch. To je jednoduchý princip. Když jde o Ježíše, tak se od tohoto principu mnozí odchylují. Člověk se spokojuje s uznáním, že Pán Ježíš pronesl působivé řeči, učinil velké skutky, umřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil do nebe a jednou opět přijde – tak si však nelze zjednat záchranu před Božím soudem. K tomu člověk musí se svou vinou života přijít k Pánu Ježíši a přijmout Ho jako osobního Spasitele. To je naprosto vědomé rozhodnutí, není to nic, k čemu člověk pomalu dospěje.

Příběh žalářníka ve Filipech ve Skutcích 16. kapitole to vysvětluje docela jasně. Když se tento muž ve své tísni duše bázlivě ptal apoštola Pavla a Silase: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“, neodpověděli, že musí studovat křesťanské učení, aby se jednou směl nazývat křesťanem, nýbrž řekli: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn.“ A přesně to také učinil. Vírou přijal Krista jako svého Spasitele a nechal se pokřtít (Skutky 16,27-33).