pondělí 26. říjen

Neboj se, neboť jsem tě vykoupil, povolal jsem [tě] tvým jménem, jsi můj.

Izajáš 43,1

Strach

Malé děti se bojí. Také dospělí krátce před svým úmrtím pociťují strach. Tento mučivý pocit se více či méně pevně táhne životem člověka jako červená nit.

Existuje strach ze života, z nehody, z nemoci, ze situace, kterou nezvládneme. Stejně tak i strach ze smrti je pro mnohé skutečností. My všichni víme, že musíme zemřít – myšlenky na smrt však raději potlačujeme. Spočívá to v tom, že nevíme, co nás čeká po smrti? Nebo je to proto, že se bojíme Božího soudu? Přitom ovšem přesně rezonuje strach z viny. Každé bezpráví, kterého se dopustíme, vyvolává určitý strach: jestli to vyjde najevo…

Jak můžeme překonat strach v našem životě? Potřebujeme někoho, kdo by vždy byl při nás a mohl by nám pomáhat jak v životě, tak i při umírání. Musel by to být někdo, kdo nás i přes naše selhání bezmezně miluje a nikdy se nás nevzdá. Měl by to být také někdo, kdo je silnější než smrt.

Existuje-li takový člověk, pak to je Ježíš Kristus, Boží Syn. Jeho láska je tak velká, že dal Svůj život na kříži za ty, kteří byli soužení a obtížení. Jeho moc je větší než moc smrti, protože o tři dny později vstal z mrtvých.

Volá na každého, kdo se Mu svěří: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. [Amen.] Mám klíče smrti i podsvětí.“ (Zjevení 1,17.18)