úterý 20. říjen

Když ji Pán uviděl, byl nad ní hluboce pohnut a řekl jí: „Neplač!“

Lukáš 7,13

Matka z Naim – smrt a smutek

Proč jsou zprávy o Ježíši Kristu často tak dojemné? Protože se v nich často střetávají velké protiklady. A také tomu nemůže být jinak, neboť v tomto světě toho není mnoho světlého a krásného, nýbrž častěji spíš nemocného, temného a nanejvýš zlomeného. Ježíš, Boží Syn, naproti tomu v Sobě sjednocuje vše světlé, krásné, uzdravující, opravdové a láskyplné, neboť On je Boží milost osobně.

Na cestách kolem městečka Naim jsou mnozí v pohybu. Celé okolí se zdá být na nohou. Jedna veliká skupina lidí jde do města a blíží se k bráně. V jejich středu je Ježíš Kristus, doprovázený svými učedníky, kolemjdoucími, zvědavci. Z města jde proti nim druhá skupina: průvod truchlících. A v jejich středu jedna na smrt smutná, ovdovělá žena – a nyní je mrtev i její jediný syn! Vdova prožívá hluboké utrpení a strast. Avšak v Ježíši se tato žena setkává s mořem lásky a soucitu. Pán Ježíš vidí bolest matky a zůstává stát. „Neplač!“ říká ji.

Představuji si, že ta žena napíná sluch a cítí, že teď nebudou vyslovena žádná, ačkoli dobře míněná, ale v podstatě bezmocná slova útěchy, nýbrž že Ježíš Kristus spoluprožívá v hloubi srdce její bídu.

A potom Ježíš nezůstává stát v bezpečné, zdvořilé vzdálenosti, nýbrž přistupuje a dotýká se már. Ježíš dovoluje bolesti té smutné ženy, aby se k němu dostala velmi blízko, a je jí dotčen a pohnut.

On také chce, aby se k Němu dostala i tvá bolest. Jemu není lhostejné, když pláčeš! Dokáže utěšit tak, jak nemůže utěšit nikdo jiný – útěchou, která trvá dokonce i v umírání, ve smrti, ve smutku.