středa 7. říjen

Hle, k pokoji mi byla hořkost nejhořčí.

Izajáš 38,17

Lépe je být ochrnutý, než…

Jako své první farní místo měl Wilhelm Busch – pozdější farář mladých – hornický revír. K mnoha jeho úkolům patřily také opravdu těžké návštěvy domácností, například jednoho horníka, který byl při důlním neštěstí těžce zraněn. V šachtě se uvolnil velký kus horniny a roztříštil mu páteř. Horník z toho vyvázl živý, ale zůstal napůl ochrnutý a upoutaný na invalidní vozík.

Horší než tato tělesná svízel byla pro něho mučivá otázka, proč právě on musí trpět takový osud.

Když ho Busch navštívil, narazil tam na nějaké jeho staré kamarády a také pár láhví s alkoholem, které stály na stole. Když ten nešťastník uviděl faráře, celá hořkost, která se v něm nahromadila, propukla ven. Své návštěvě metal do tváře obžalobu za obžalobou: „Kde byl tvůj Bůh, když …?“ – „Pročpak Bůh mlčí?“

Busch o tomto svém zážitku vyprávěl v diskusním kroužku pro muže. Společně se za toho nešťastného muže modlili a pravidelně ho pak přiváželi na svá setkání. V průběhu času poselství o Boží lásce prorazilo pancíř hořkosti: Po několika měsících tento horník nalezl víru v Božího Syna, který také za něho zemřel na kříži.

Teď už tento horník nepotřeboval žádný alkohol proto, aby zapomněl na svou svízel. A i přes své těžké postižení byl radostným křesťanem. A když se někdo podivoval nad tím, že přes svou těžkou situaci je tak klidný a radostný, přesvědčivě objasňoval: „Je lépe patřit chromý Ježíšovi a být Božím dítětem, než oběma zdravýma nohama skočit do pekla.“