neděle 4. říjen

A říkal jim: „Zdali přinášejí lampu, aby ji postavili pod nádobu nebo pod postel? Ne proto, aby ji postavili na stojan? Vždyť [nic] není skryté, než aby bylo zjeveno; ani nic nebylo ukryto, leč aby vyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá.“

Marek 4,21–23

Myšlenky k Evangeliu podle Marka

Po podobenství o rozsévači, který rozsévá semeno, aby sklidil ovoce, následuje nyní další podobenství. Jde o lampu, která má stát na stojanu a kolem sebe šířit světlo. Na první pohled tu není znát žádná souvislost, avšak když se podíváme důkladněji, objevíme paralely.

Je nápadné, že v obou podobenstvích se vyskytuje výzva: „Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá.“ Slyšet, přijímat, zachovávat a činit Boží slovo je důležité jak pro nesení ovoce, tak také pro vyzařování světla. Tím se spojitost mezi oběma podobenstvími stává zřejmá: To, co je ovoce pro Boha, je současně světlo pro lidi. Kdo Boží slovo slyší a činí, bude „uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného“ zářit jako světlo, které dává lidem orientaci (viz Filipským 2,15).

Avšak jako existují věci, které brání růstu ovoce, může být také omezováno šíření světla. Na jednu stranu může být náš život cele pohlcen našimi každodenními zaměstnáními, což je naznačeno nádobou (korec / měřice); na druhou stranu nastává nebezpečí, že hledáme pohodlí, což je naznačeno postelí.

Někdy není hned vidět, zda Boží slovo v srdci člověka způsobilo zásadní proměnu, nové narození. Když však někdo v Pána Ježíše Krista věří, je v něm takříkaje zažehnuto světlo, a on by ho měl nechat zářit. Být křesťanem neznamená nic jiného než být podobný Kristu.