pátek 28. srpen

Slunci na nich postavil stan. … před jeho žárem se nic neskryje.

Žalm 19,5.7

Slunce

Slunce je základem všeho života na této zemi. Bez jeho světla a tepla nemůžeme žít. V Bibli bývá slunce často používáno jako symbol pro duchovní, neviditelné věci. Když Pán Ježíš jako člověk žil na této zemi, řekl: „Já jsem světlo světa.“ Osvěcoval každého člověka, to znamená, že každý, kdo se s Ním setkal, byl postaven do světla (Jan 8,12; 1,9). Pak se ukázalo, co bylo skryto v jeho srdci. A dnes, když čteme evangelia, tomu není jinak.

Reakce na to jsou různé: Někteří se postaví do světla, poznají své hříchy, vyznají je a potom i nadále zůstávají při zdroji světla. Druhým je toto světlo obtěžující, necítí se v něm dobře a vyhýbají se mu. Je to podobné, jako když se při práci zašpiním a raději odejdu na nějaké tmavé místo, aby mě nikdo neviděl, a špínu nechám na sobě. Takto žije každý, kdo ve svých hříších dále uniká před Božím světlem.

Tam, kam světlo slunce nemá přístup, panuje tma. Pán Ježíš svým posluchačům říká: „Ještě krátký čas je světlo mezi vámi. Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde.“ (Jan 12,35)

Bible však naprosto srozumitelně ukazuje na konec těch, kteří nikdy nepřišli ke světlu a vírou nepřijali Pána Ježíše. Jejich hrozný věčný úděl bude v „nejhlubší temnotě“. To je tam, kde je podle slov Bible „pláč a skřípění zubů“ (Matouš 25,30). Nikdy potom nebudou mít možnost toto hrozné místo opustit. Proto je tak velmi důležité Pána Ježíše přijmout jako to „pravé světlo“.