sobota 1. srpen

Ježíš … odplul odtamtud v lodi do ústraní na opuštěné místo; ale zástupy o tom uslyšely a vydaly se z měst pěšky za ním. Když vystoupil, uviděl veliký zástup, byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné.

Matouš 14,13.14

Hluboce pohnut – nad slabými / nemocnými

Jan Křtitel, muž, který ohlašoval a připravil Jeho cestu, je mrtev. Herodes, místodržící a panovník, ho nechal chladnokrevně popravit. Je tedy pochopitelné, že Ježíš Kristus chce být teď nejprve chvíli v ústraní. Když však zástupy vidí, kam pluje, vydávají se za Ním pěšky. A když vystupuje z lodi, jsou již tu a čekají na Něho. Je nad nimi hluboce pohnut a uzdravuje jejich nemocné.

Slabí, nemocní – to není příliš pěkné téma. Ale je nám dost blízké. Neboť my jsme často slabí, někdy také nemocní, a nakonec umíráme – což je ten největší projev naší slabosti. Žádný z nás není stále při síle – v úspěšné stopě, na vítězné straně života. Nikdo nemá stále vše úplně pod kontrolou. Každý z nás zná slabost, selhání a vinu.

Avšak právě pro takové Pán Ježíš přišel. On říká: „Lékaře nepotřebují silní, ale nemocní. … Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky [k pokání].“ (Matouš 9,12.13) Silní a spravedliví se nad Zachráncem pousmějí – ale slabí a hříšníci po Něm touží.

A právě k nim Ježíš přichází. Jde za ztracenou ovcí, dokud ji nenalezne. A když ji nalezne, vloží si ji s radostí na Svá ramena a přinese ji domů. (Lukáš 15,3-7) Na slabost Ježíš Kristus neodpovídá odmítnutím – nýbrž přijetím, posilněním. Nad nemocnými a slabými je Spasitel hluboce vnitřně pohnut.

Tento příběh je napsán v Matoušově evangeliu, 14. kapitole, ve verších 13-21.