čtvrtek 23. červenec

Co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh.

1. Korintským 1,28

Samospravedlnost překážkou

Všechna náboženství, která si lidé vymysleli, od člověka něco žádají: Člověk musí něco činit nebo něčeho zanechat, aby se dostal k Bohu. Již pro tuto základní myšlenku jsou tato náboženství nakonec určena jen pro takové lidi, kteří se odvažují vést zvlášť dobrý život, nebo kteří jsou zvlášť nábožensky založení. Ale pro ztracené, zoufalé nebo slabé tato náboženství nenabízejí žádnou pomoc, žádnou radu, žádné východisko. Chladně a bez milosti přenechávají lidi jejich údělu.

Evangelium o Boží milosti se naproti tomu obrací právě na takové lidi, kteří mají zapotřebí Pomocníka, Vykupitele, Zachránce. Milosrdný Bůh se sklání ke všem, kolem kterých ostatní lidé – a mezi nimi i ti náboženští – jen nevšímavě procházejí. Boží lid se proto skládá z lidí, kteří poznali svůj ztracený stav, vědí, že potřebují záchranu a proto přijali evangelium.

Ti moudří a nábožní tohoto světa přicházejí k Bohu naopak jen stěží, protože jim v cestě stojí jejich vlastní samospravedlnost. O sobě samých smýšlí příliš vysoce a o Boží spravedlnosti a milosti příliš nízce. Tak pohrdají spasením, které jim Bůh nabízí v Kristu.

Když někdo smýšlí stejně jako tenkrát farizeus v chrámě v Jeruzalémě: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé“, tak mu nemůže být pomoženo. Kdo však mluví jako ten celník: „Bože, projev milost mně hříšnému!“, kdo jako on trpí pod tíhou svých hříchů a tyto Bohu vyznává, tomu bude odpuštěno (Lukáš 18,9-14). Kristus je jeho Zachráncem a Pomocníkem, který ho nikdy nezklame.