středa 22. červenec

V den svého soužení k tobě volám – jistě mi odpovíš.

Žalm 86,7

Největší katastrofa

V hodině náboženství na střední škole v jednom velkoměstě ve střední Anglii měli kdysi žáci napsat na lísteček, co by pro ně bylo tou nejhorší událostí, kterou si vůbec dokážou představit. Někteří při tom mysleli na atomovou válku, jiní na nevyléčitelnou nemoc. Na jednom lístečku však stála opravdu neobvyklá odpověď: „Kdyby všechny modlitby byly jen samomluvou.“

Skutečně! Prázdné nebe by bylo tou největší katastrofou! Potom bychom tu zůstali se všemi našimi otázkami, se všemi svými problémy. A na konci by zbývalo zoufalství.

Křesťan však ví, že Bůh skutečně je; ví, že Bůh vyslýchá modlitby. To křesťana sice před všemi nesnázemi neochrání, jistě že ne, ale v nouzi – ať už je jakákoliv – nebude Bohem opuštěn. Bůh slyší volání Svých dětí. On je povzbuzuje, pomáhá jim, doprovází je a upomíná je na to, že mají jistou slavnou budoucnost ve věčném obecenství s Ním.

To není nějaký pěkný sen. To je realita. Tisíce lidí ji denně zažívají. A nesčetní to již prožili. K nim patřil také David, skladatel výše uvedeného Žalmu, ve kterém se dále říká: „Není nikdo jako ty, Panovníku, … protože jsi veliký a konáš divy; ty jediný jsi Bůh! … Panovníku, můj Bože, navěky budu oslavovat tvé jméno, protože je nade mnou tvé velké milosrdenství. Mou duši jsi vysvobodil z nejhlubšího podsvětí. … Ty jsi, Panovníku, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti. … Učiň pro mě znamení k dobrému! Ti, kdo mě nenávidí, to uvidí a zastydí se – vždyť ty, Hospodine, mi pomůžeš a potěšíš mě!“ (v. 8-17)