úterý 14. červenec

Některá cesta připadá člověku správná, avšak její konec je cestami smrti.

Přísloví 16,25 (dle poznámky)

A pak tam v cestě stál ten hloupý ostrov!

Bylo by to k smíchu, kdyby to ovšem nebylo tak vážné! „Námořník“ byl dříve inženýrem – a vždy snil o tom, pořídit si vlastní loď. Teď si koupil plachetnici a bylo třeba ji už jen převézt z Labe do Emslandu, jeho domova. Najal si dva studenty, aby mu pomohli, ti ho ale v Cuxhavenu opustili. Zbytek cesty až do Emdenu by už měl, jak se domníval, zvládnout sám. „Ale pak tam v cestě stál ten hloupý ostrov!“ On už však věděl, kdo za to může: Na výspě ostrova Juist se totiž zeptal jednoho rybáře, kde leží Emden. Ten muž mu ukázal směr a on pak přímo tím směrem zmužile plachtil dál. – A teď ležela jeho loď ve vlnobití na malém ostrůvku Lütje Horn; on sám seděl v záchranném křižníku a všichni čekali na další příliv, aby odtáhli jeho loď do Borkumu. „Námořník“ slíbil, že při následující plavbě se od této chvíle zaměří na červené a zelené bóje ve vodě.

Za to, že cesta životem končí ve slepé uličce, jsou podle mnoha lidí vždy vinni jiní nebo něco nepředvídatelného. Kdyby to však nebylo tak vážné …

Na cestě do nebe, cestě k Bohu, bychom neměli jednoduše „plout“ podle nějakého mínění nebo doporučení. Potřebujeme spolehlivé mapy, které nám ukážou cestu. To nám Bůh dal v Bibli. V ní nám říká, co je nutné k tomu, abychom bezpečně dorazili do cíle u Něho.

Mořští záchranáři se stále znovu diví, jak se někteří námořníci vydávají na plavbu špatně připraveni a nedostatečně vybaveni. Zdali se také Bůh někdy nemusí divit?