středa 10. červen

V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí.

Jan 1,4.5

Dáma s lampou

Florence Nightingalová (1820–1910) věděla, že Bůh ji povolal do Své služby. Jak vlastně bude tato služba konkrétně vypadat, ji dlouho nebylo jasné, poněvadž pro práci nebylo v životech zámožných dam v Anglii 19. století žádné místo. Byla tu však nakažlivá a smrt přinášející atmosféra britských vojenských lazaretů – a právě sem se cítila být Florence povolána.

Tak se ocitá v hrůzách krymské války (1853–1856). Tam se stává známou jako „dáma s lampou“, která během noci navštěvuje na odděleních s lampou v ruce nemocné a raněné vojáky a pomáhá téměř 2000 umírajícím. Stará se především o prosté vojáky, o které se veřejnost nezajímá a které považují jejich vlastní důstojníci za podřadné lidi. Stará se také o to, aby si vojáci četli a učili se psát a už nepropíjeli své žoldy, nýbrž je posílali svým rodinám domů. Bojuje za jejich práva a stará se o nabídky k jejich vzdělání a zaměstnání.

Florence Nightingalová mohla svítit a přinášet světlo – avšak Ježíš Kristus sám je „to Světlo“. On svítí ve tmě a každého člověka staví do Božího světla. Kdo ignoruje špínu a hříchy svého života, je slepý a jednoho dne skončí ve věčné temnotě. Kdo však vyznává svou vlastní slepotu, kdo se doznává ke smetí a temnotě svého života, ten se setká s Tím, který řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Jaký záblesk naděje, jaká proměna!