pondělí 8. červen

I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho.

Lukáš 15,20

Hluboce pohnut – nad jedním ztraceným

„Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘“ Tak začíná to známé podobenství o ztraceném synu. Syn jakoby říká, že jeho otec zemřel a chce sebrat dědictví a opustit otce. Tím ztrácí důvěru svého otce. Netrvá to dlouho, a přichází o celý svůj majetek, když své peníze rozhází rozmařilým životem. Když v krajině, kde se zdržuje, nastává veliký hlad, hledá pomoc u jednoho hospodáře, který ho nechává pást své vepře. Tak ztrácí i svou sebeúctu. Chce něco málo pojíst z krmiva pro vepře, jenže i to je mu odepřeno. Nikdo mu nedával – tak ztrácí důvěru k lidem. Nakonec (Bohu buď dík!) ztrácí i svou vlastní vůli a svou nesmělost. Chce opět jít domů a říci otci: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou.“ A potom skutečně jde.

Když byl ještě daleko, uviděl ho jeho otec (čekal na něho) a byl hluboce pohnut. Běžel mu vstříc a padl svému sešlému synovi kolem krku a zlíbal ho. Jaká láska vůči ztracenému synu! A syn mu vyznává všechno své pochybení.

Nejsme také my všichni ztracení? Obrátili jsme se k Bohu zády, ztratili jsme přitom přátele, lásku životního partnera i svoji sebeúctu …

Je zde však Bůh plný lásky a milosrdenství, tak jako otec ztraceného syna. On čeká na ztracené, kteří k Němu přicházejí, kají se a vyznávají – a bere je do své náruče. Jak nepochopitelné!

Toto podobenství, které Ježíš vyprávěl, je zapsáno v Evangeliu podle Lukáše, kapitole 15, ve verších 11-24.