pátek 22. květen

Jaký děs vyvolají, když náhle zmizí, zahynou hrůzou.

Žalm 73,19

Náhle a příliš brzy

V roce 1912 se Friedrich Ebert (1871–1925) stal poslancem německého říšského sněmu za svůj volební obvod Elberfeld-Barmen; o 7 let později se stal říšským prezidentem. Osobní osočování a pomlouvání stejně jako dlouhá krize mladé německé republiky si od něho vyžádaly vysokou zdravotní daň. Na to, aby se uzdravil, mu chyběl čas, protože povinnost ho znovu a znovu volala k odpovědnosti. 23. února 1925 byl v nemocnici hospitalizován s bolestmi slepého střeva a podstoupil operaci. O pět dní později byl mrtev – a přitom byl tak velmi potřeba.

V mnoha nekrolozích bývá psáno: „náhle a nečekaně“. Z našeho pohledu život až příliš často a příliš brzy „náhle zmizí“, jak to vyjadřuje náš dnešní verš. Nezáleží na tom, zda nás volá povinnost nebo můžeme-li nad naším životem rozhodovat sami, tedy žijeme-li uvědoměle vůči svému zdraví, nebo ne. S náhlým koncem musíme počítat kdykoliv. Každý z nás. Smrt může nečekaně potkat také mladé lidi. Nikdo by neměl spoléhat na to, že se smrt jaksi předem „ohlásí“.

Neměl by tedy proto každý z nás učinit opatření? Nikoli ve formě nějaké vlastní vůle či závěti, nýbrž tak, že si budeme uvědomovat, kam nás smrt přivede!

Básník tohoto Žalmu věděl, že ke konci může dojít celkem „náhle a nečekaně“. Také ale věděl, jak to s ním bude dále: „Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skálou mého srdce a mým podílem.“ (v. 26) Ve svém životě prožíval Boží blízkost nejen tady a teď, nýbrž věděl, že také ve smrti a v životě po ní bude skryt u Boha. Tato perspektiva plná naděje se ještě dnes otevírá každému, kdo věří v Ježíše Krista.