sobota 9. květen

Když se přiblížil [Ježíš] k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého, jediného syna jeho matky, a ta byla vdova; byl s ní velký zástup z města. Když ji Pán uviděl, byl nad ní hluboce pohnut a řekl jí: „Neplač!“

Lukáš 7,12.13

Hluboce pohnut – nad osamělou ženou

Jaká bída! Nejprve smrt manžela – a nyní i jejího jediného syna. Tímto je pro ženu ve starověku jakoby přeprogramován život k chudobě a osamělosti, bez jakékoliv naděje a perspektivy.

V pohřebním průvodu jde mnoho lidí. Utěšují, projevují účast, soucítí. Jejich pomoc je však omezená. Tu potkávají – jistě ne náhodou – Toho, který může pomoci, a který pomoci chce: Ježíše, Božího Syna. On vidí tu velikou těžkost, je hluboce pohnut a té ženě říká: „Neplač!“ Pak přistupuje a dotýká se már, zastavuje ty, kteří je nesou, obrací se na mrtvého a probouzí ho k životu. Zkrátka: On tu beznadějnou situaci mění! A příběh dopadá jinak, než by každý čekal.

Také dnes jsou příběhy, které křičí: Obrázky z Ukrajiny, Sýrie nebo Turecka, rozbitá manželství, zničené rodiny, zneužité děti a ženy, vážná onemocnění, hrozné nehody, ochromující osamělost, tvrdá nesmířlivost, chladné sobectví. Příběhy bez naděje a bez perspektivy.

Avšak i dnes je zde Ježíš Kristus. On vnímá, soucítí, připojuje se, mluví, tvoří něco nového – přináší do života světlo, lásku a pokoj. Zkrátka, mění tu beznadějnou situaci! A i když některé věci zůstávají nevyjasněné a tíživé, stará se i dnes o to, aby životní příběhy dopadaly jinak, než by každý čekal.

Toto vyprávění je napsáno v Lukášově evangeliu, 7. kapitole, ve verších 11-17.