sobota 2. květen

Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodál a hlasitě zvolali: Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!

Lukáš 17,12.13

Karanténa

Je tady virus: nyní už dva týdny sedí celá rodina doma v karanténě. Bezděky musím myslet na ty muže, kteří jsou nám popsáni v 17. kapitole evangelia Lukáše. Ti se vlastně také nacházeli v karanténě, protože trpěli malomocenstvím, vysoce nakažlivým onemocněním, které tenkrát bylo velmi rozšířené. Jak se spolu sešli, nevíme. Zjevně ale společně trpěli – vyobcovaní, bez prostředků a zoufalí.

Potom však slyší o Ježíšovi, o kterém se říká, že dokáže konat divy. Dodržují „pravidlo odstupu“, a proto hlasitě volají o smilování – možná je On jejich poslední naděje. Když je Ježíš uvidí, říká jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Kněží sice nedokázali učinit žádný div, ale v případě uzdravení směli vydat „osvědčení o vyléčení“.

Tak se těch deset malomocných vydává poslušně na cestu. Copak mohli ještě ztratit? A tu se děje ten div: Oni na svém těle pociťují nějakou změnu. Jsou uzdraveni! Jejich radost je nepopsatelná. Potom se však ta skupinka rozpadá. Jeden z nich se obrací. Jde zpět k Ježíšovi. Teď už nemusí dodržovat žádný odstup, neboť je uzdraven. Padá před Ježíšem na zem a děkuje Mu za ten zázrak. Z úst Zachránce slyší slova: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Oprávněně se však Ježíš ptá: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“

A co my? Jsme my uzdraveni a zotaveni z naší „nemoci hříchu“? A jestliže ano, jsme Mu ze srdce vděčni?