neděle 19. duben

Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ Seděli tam někteří z učitelů Zákona a uvažovali ve svých srdcích: „Proč takhle mluví? Rouhá se! Kdo je mocen odpouštět hříchy, ne-li jediný: Bůh.“

Marek 2,5–7 (dle pozn.)

Myšlenky k Evangeliu podle Marka

Je docela působivé, jak jsou tito muži nedočkaví a prostě nedokážou počkat, až se množství lidí rozejde. Dům, kde Ježíš káže, je totiž naprosto přeplněný – nelze se dostat k Němu blíž. A proto nesou svého chromého přítele na střechu a její část odkryjí. Takto mohou lehátko spustit přímo před Ježíše.

Cítí se Ježíš vyrušen? Nikoliv, naopak – jak občerstvující pro Něho je tento skutek víry! On se dívá do srdcí těch mužů a slyší jejich nevyslovenou prosbu o uzdravení. – Jako vždy, obdrží každý věřící mnohem více, než o co Božího Syna prosí: „Dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ Na odpuštění hříchů teď nikdo nepomyslel. Ježíš se však nejdříve stará o duchovní problém tohoto chromého, dříve než odejme tělesné postižení.

Dnes mnozí lidé žijí podle motta: „Hlavně zdraví.“ Ale to je příliš krátkozraké. Neboť „lépe je pro tebe, abys vešel do života zmrzačený nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně“ (Matouš 18,8). To nejdůležitější, co my jako lidé potřebujeme, je jistota, že naše hříchy jsou nám odpuštěny.

To, že Ježíš tomuto chromému přiřkne odpuštění hříchů, mají přítomní učitelé Zákona za rouhání se Bohu. V jejich očích je to zásah do Božího výsostného práva. Na jednu stranu usuzují správně: Kromě Boha nemůže hřích na věky odpustit nikdo. Na druhou stranu se však velmi mýlí: Nechtějí uznat, že Ježíš má božskou autoritu, protože On je Boží Syn.