středa 8. duben

Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.

Jeremjáš 17,7.8

Kam sahají kořeny?

V parku londýnského královského paláce rostla stará vinná réva. Zaujímala celou délku skleníku a přitahovala návštěvníky. V jednom období sucha, kdy mnoho stromů uschlo, zůstala tato réva při síle a stále plodila vynikající hrozny. Zahradníci tím byli fascinováni. Odkud bere tato vinná réva svou sílu? Opatrně ji okopávali a ke svému úžasu zjistili, že se její kořeny táhnou až k Temži, která nikdy nevysychá. Také člověk potřebuje vodu. Nejen pro tělo, nýbrž obrazně také pro duši. Kdo chce utišit žízeň své duše z lidského zdroje, brzy si uvědomí, že tento pramen pomalu slábne. Je jedno, zda je tím zdrojem kultura, sport, cestování nebo nějaký koníček – to vše se v určitém okamžiku stává fádní. Zdroj potřebuje být stále zvětšován, musí být větší, lepší, delší, dražší. Ale nejpozději ve stáří přichází bod, v kterém to již nelze zesílit – a co potom?

Bůh nám nabízí úplně jiný pramen. On nazývá sebe samého „pramenem živé vody“ (Jeremjáš 17,13). To znamená, že nikdy nezklame. V Něm může člověk obdržet trvalý pokoj a věčnou radost. O Něho se člověk může opřít, Jemu může důvěřovat. To tiší žízeň duše. Přirozeně i v životě křesťana jsou „období sucha“, těžká období jako smutek, nemoc nebo jiné problémy. Ale ti, kdo své kořeny s plnou důvěrou zapustí do Boží lásky, ani v takovýchto těžkých zkouškách „neuschnou“, nýbrž budou „zakořeněni a budováni v něm, upevňováni ve víře“ (Koloským 2,7 dle pozn.).