pondělí 30. březen

A svádí-li tě tvá noha, utni ji. Lepší je pro tebe do života vejít chromý, než mít obě nohy a být hozen do Gehenny, [kde jejich červ neumírá a oheň nehasne].

Marek 9,45.46

Vstoupit do života jako „chromý“

Není to neobvyklá výzva? Působí-li ti tvá ruka, noha nebo tvé oko pohoršení, utni ji a případně vrhni od sebe pryč? Podívejme se však důkladněji, co tím Ježíš Kristus míní a zaměřme se přitom obzvláště na pojmy „pohoršení“ a „utnout“ respektive „odvrhnout pryč“.

V předcházejícím textu v Bibli Pán varuje předtím, abychom způsobili pohoršení maličkým nebo nepatrným, to znamená, kladli jim osidlo. Tomu dobře rozumíme: Přivádět slabší k pádu je krajně podlé a zavrženíhodné.

Ale jak dalece může ruka, noha nebo oko být nástrahou nám samým? Nyní Ježíš zjevně mluví obraznou řečí: Chce nám ukázat, že v nás samých vězí žádosti, kterým často nedokážeme odolat a které nakonec vedou k chybnému chování, které Bible nazývá hřích.

Kdo je upřímný, uzná, že tyto hříchy vyvěrají z jeho zkaženého Já, z kterého chce být vykoupen. Kdo v hluboké tísni volá: „Bože, projev milost mně hříšnému!“, zakusí, že Bůh očišťuje jeho srdce skrze víru (Lukáš 18,13; Skutky 15,9).

Od tohoto okamžiku se věřící vyhýbá všemu, co by ho mohlo přivést k hříchu a odříká se všeho, co je v Božích očích hříchem. V tomto smyslu tak utíná svou nohu nebo svou ruku a vylupuje své oko. Ale jaká je to pak kvalita života? Nesmět si už dovolit vůbec nic je považováno za „zmrzačené“ pozemské bytí. – Nebuďme však krátkozrací: Raději vejít do věčného života jako „chromý“ než skončit v pekle, poté co si člověk naplno vychutnal pozemský život.