středa 25. březen

Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ On jim rozdělil majetek. … A když všechno utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on začal mít nouzi. … A toužil se nasytit lusky, které žrali vepři.

Lukáš 15,11.12.14.16

Jak to Bůh může dopustit?

Jaký sociální sestup: z dědice se stát pasákem dobytka, z bohatého bezdomovcem! Syn žádá svůj díl, odchází do daleké krajiny a tam si užívá, dokud mu nedojdou peníze. Potom nastává veliký hlad a on, aby přežil, musí pást vepře. Skutečně „příběh úspěchu“!

Jak jen to mohl jeho otec dopustit? Proč svému synovi vyplatil dědictví? Neměl mu zabránit, neměl mu zakázat odejít? Neměl jeho svobodu nějak omezit? Nemá proto jako otec tedy vinu – nebo alespoň spoluvinu – na nouzi svého syna?

Jak dobře, že ten padlý syn takto nesmýšlí! On si přiznává: Můj otec má nadbytek … já zde hynu hladem … chci se vydat … chci mu říct, že jsem zhřešil. A pak vstává.

Bůh dopouští utrpení také i dnes, utrpení, které si lidé připraví sami sobě nebo druhým. Dovoluje lidem zneužívat jejich svobodu a páchat zlo, a nebrání jim, aby se k Němu otočili zády a přinášeli neštěstí a vinu do svých životů i životů druhých. Ale současně je připraven těm, kteří se provinili, odpustit a přijmout zpět ty, kteří odešli pryč.

„Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho.“ (v. 20)