úterý 24. březen

A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám.

Matouš 6,12

Na útěku před Rudými Khmery (5)

Kambodžan Koeun, kterému Rudí Khmerové učinili hrozné věci, nalézá ve vězení v sousední zemi víru v Pána Ježíše Krista. Nyní však stojí před výzvou ve svém srdci, že má odpustit, tak jako Kristus odpustil svým trýznitelům. Vypráví:

Třásl jsem se celým tělem, sám uprostřed své cely jsem poklekl a potom jsem se prostě, ale z hloubi srdce modlil: „Bože, pomoz mi odpustit Rudým Khmerům.“ Vzlykáním jsem se celý třásl a tak jsem se rukama opřel o podlahu, abych udržel rovnováhu … Tento moment jsem prožil sám. Sám se sebou. Sám před Bohem. Potom, abych se uklidnil, jsem opřel svou hlavu do dlaní … Nevím, jak dlouho jsem v této pozici zůstával, zatímco jsem se pomalu odpoutával od veškeré své hořkosti a své nenávisti …

Připadá mi těžké vyjádřit slovy to, co se událo potom: Najednou jsem měl pocit, že z ramenou mi bylo sňato těžké břemeno. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil lehce. Ta nenávist a touha po pomstě mi po celé ty roky zatemňovala pohled a navzdory temnotě v mé cele jsem měl konečně pocit, že mohu jasně vidět.

Do mého srdce vstoupil hluboký pokoj. Byl jsem svobodný, opravdu svobodný. Nebylo to žádné tělesné nebo politické osvobození, v které jsem doufal. Hledal jsem svobodu. Opustil jsem svou zemi v naději, že se brzy vrátím a zakusím spravedlnost. Teď jsem však skutečnou svobodu nalezl ve vězení – svobodu, která není závislá na okolnostech; svobodu, kterou mi nikdo nemůže vzít bez ohledu na to, zda jsem zavřený mezi čtyřmi stěnami vězení, nebo žiji jako uprchlík na druhém konci světa.

(konec)