pondělí 23. březen

Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, [žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,] a modlete se za ty, kteří vás [urážejí a] pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Matouš 5,44.45

Na útěku před Rudými Khmery (4)

Kambodžan Koeun, který zakusil hrůzy na útěku před Rudými Khmery, se v sousední zemi dostává do vězení. Tam nachází víru v Pána Ježíše Krista. Brzy cítí, že za vše vděčí Kristu. A On očekává také ode mě, že odpustím Rudým Khmerům, tak jako On na kříži odpustil svým trýznitelům. Koeun vypráví:

Velmi dobře jsem rozuměl tomu, po čem u mě Pán Ježíš touží. Ale já jsem neměl sílu to také vykonat. Bylo to příliš bolestné, příliš těžké. Před mým duchovním zrakem ještě stále bylo potlučené tělo mé neteře Navoth … Pomyšlení na ni mi v mé duši otevřelo rány, které ani zdaleka nebyly zahojené, a které v nitru zanechaly zvláštní pocit, hořkou pachuť a touhu po pomstě.

Bezděky jsem se napnul na svém tvrdém dřevěném lůžku, zaťal pěsti, zaťal zuby a napjal každý sval svého těla tak, až to bolelo. V mém srdci se vzedmul nemilosrdný, černý proud nenávisti. Vztek na Rudé Khmery, který se v mém nitru nahromadil, teď znovu propukl.

To co ode mě Pán Ježíš očekával, mi skoro rvalo srdce. Věděl jsem však, že musím poslouchat a věřit. Odpustit, tak jako bylo odpuštěno mně. Nemohl jsem zapřít Toho, bez kterého bych již před mnoha lety byl mrtvý a pohřbený. Cítil jsem však, že toto je nad mé síly. Potřeboval jsem pomoc. Byl jsem naprosto zoufalý.

(konec zítra)