čtvrtek 19. březen

Vždyť na zemi není spravedlivý člověk, který by konal dobro a nehřešil.

Kazatel 7,20

Na útěku před Rudými Khmery (1)

Kambodžan Koeun Path, prchal před Rudými Khmery, aby si zachránil život. Ve své autobiografii popisuje, jak se po týdny trvajícím úniku z místa na místo, v chladu, o hladu a ve strachu ocitá jako zajatec v sousední zemi. Tam ho ve vězení navštěvuje Paula, stará křesťanka, a předčítá mu Bibli. Koeun vzpomíná na jeden rozhovor se svou návštěvnicí:

„Víš, včera jsi mě nechala přečíst jednu větu z tvé knihy, která učí, že po smrti budeme všichni souzeni od Boha,“ řekl jsem pomalu a pokusil jsem se, jak to nejlépe šlo, formulovat své zmatené myšlenky. Pokračoval jsem: „Na jednu stranu mě uklidňuje to, že můj národ není zodpovědný za katastrofy, ke kterým v naší zemi dochází, a Bůh za to potrestá Rudé Khmery. Ale před pár týdny jsi mě nechala přečíst také jiný verš, který říká, že žádný člověk není dokonale spravedlivý, nýbrž že všichni lidé se dopustili bezpráví. To tedy znamená, že Bůh bude soudit tyto zlé, ale také to zlé co je v mém srdci. Rozumíš, co tím myslím?“

Paula, dříve než jsem pokračoval, přikývla. „Z lidského hlediska jsem byl všude, kam jsem přišel, stále dobrým člověkem. Můj otec byl přímý muž a měl jsem ho za vzor. Ale někdy jsem měl myšlenky a tajně dělal věci, za které bych se styděl, kdyby se o nich někdo dozvěděl. Když Bůh vidí mé srdce a posuzuje mě, pak jsem ztracen, nebo ne?“

Jako vždy, Paula velmi pozorně poslouchala vše, co jsem říkal. Očekával jsem, že mě opraví. To ale neučinila. Po několika vteřinách ticha, v kterých si mne vážně prohlížela, odpověděla: „Ano, tak to je, Koeune!“

(pokračování zítra)