pondělí 2. březen

Vždyť Syn člověka přišel zachránit, co zahynulo.

Matouš 18,11

Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás.

Titus 3,4.5

Spolek pro záchranu trosečníků

Až do poloviny 19. století byli ztroskotanci odkázáni pouze sami na sebe. Když se roku 1854 před ostrovem Spikeroog potopila výletní loď Johanne, jeden pozorovatel napsal, že pohled na přeživší byl ještě smutnější než pohled na mrtvé, protože se o ně nikdo nestaral. Tehdy zpravidla nebyla pobřeží střežena a informace o lodích, které byly v nebezpečí, nebyly předávány dále. Obyvatelé, kteří bydleli v blízkosti pobřeží, se často vůbec nestarali o nějakou pomoc, nýbrž čekali na břehu, aby mohli být první u kořisti, vyplavené na břeh.

Zatímco u německého pobřeží se lodě potápěly a lidé tonuli, aniž by byl podniknut pokus o jejich záchranu, bylo v Anglii již přes 100 záchranářských stanic, které úspěšně zachraňovaly lidi. Až konečně 2. března 1861 byl také v Emden založen „Spolek pro záchranu trosečníků ve východním Frísku“.

V určitém ohledu jsme uvízli my všichni. Od pádu do hříchu není nikdo schopen splnit Boží požadavky. Avšak Bůh má s námi slitování: Jeho Syn Ježíš Kristus přišel „zachránit, co zahynulo“.

Tento „spolek pro záchranu trosečníků“ je potřebný a úspěšný a ještě stále aktivní. Stejně tak „záchranářská činnost“, kterou „založil“ Ježíš Kristus skrze svůj život a svou smrt, je také ještě i dnes činná pro všechny lidi. Ale stejně tak jako ztroskotanci mohou být zachráněni jen tehdy, když se nechají zachránit, tak Ježíš Kristus může zachránit jen ty lidi, kteří se chtějí nechat zachránit.