úterý 17. únor

My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.

Izajáš 53,6

Ztracen v katakombách

Roku 1798 obsadily francouzské vojenské oddíly pod vedením Napoleona město Řím. V opojení z vítězství se jedna skupina důstojníků odhodlala navštívit věhlasné katakomby, a tam vydatně slavit. Katakomby jsou podzemní pohřební místa, která jsou široce rozvětveným systémem kilometry dlouhých, navzájem propojených chodeb. Zde, kde byli dříve pohřbíváni křesťanští mučedníci, a bývaly zpívány chvalozpěvy, chtěli pít a žertovat. Jeden z důstojníků se projevil jako obzvláště podnikavý. Odhodlal se vyzkoumat tmavé chodby, do kterých se jinak bez průvodce nikdo neodvážil. Prohlásil, že se nebojí ani Boha, ani ďábla, protože ani v jednoho ani v druhého nevěří. „Vyzbrojen“ pouze jednou svící se vydal na cestu do nezvyklého labyrintu. Již brzy se však beznadějně ztratil. Svíce zhasla a jeho volání nikdo neslyšel. O Bohu nechtěl nic slyšet – ale Bůh ho viděl!

Následujícího rána za ním byla vyslána pátrací skupina. Trvalo několik dní, než byl konečně nalezen. Sotva ještě dýchal a z jeskyně musel být vynesen. Dlouhý čas se zmítal mezi životem a smrtí. Ale Bůh se nad ním smiloval a opět ho uzdravil. Ale také v jeho duši probíhal proces uzdravení. Uznal, že Bohu, kterému se tak často vysmíval, nakonec vděčí za svou záchranu. Kál se pro svůj dosavadní život a Ježíše Krista, Božího Syna, přijal za Spasitele své duše. – O sedm let později byl v jednom boji zabit. V jeho zavazadle byla nalezena Bible. Od toho zážitku v katakombách byla jeho největším pokladem. Naštěstí jsem se v katakombách neztratil, ale vím: Každá cesta, která vede od Boha, je blouděním!