středa 11. únor

Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží.

1. Korintským 1,18

Posluchačem proti své vůli

Tibor pracuje v Maďarsku v továrně na dřevo. Vždy, když řeže ty obrovské kmeny stromů, tak si k rytmu své pily zpívá křesťanské písně. Jeho kolegové mnohé z nich znají nazpaměť a tak silně zpívají s ním. Písně k Boží slávě! Jen jeden se kvůli tomu zlobí: jejich šéf. Již mnohokrát Tibora vyzval, aby s tím zpíváním konečně skončil. Avšak bez úspěchu. Jednoho dne už to však je pro něho příliš. Rozzlobeně přeruší zpěv a křikne: „Tibore, jestli tě ještě jednou uslyším zpívat tuto píseň, tak tě vyhodím – a také všechny, kteří zpívají s tebou!“ Každému je jasné, že to myslí opravdu vážně! Tibor toho však nedokáže zanechat. Zpívá dále, ale jen, když jeho nadřízený není vidět.

Týdny míjejí. Jednoho dne, když se zase hodně řeže a zpívá, stojí najednou v tovární hale šéf. Nikdo ho neviděl přicházet. Když ho Tibor zahlédne, vylekaně se zastaví. Teď docela jistě ztratí své místo! Ale – nevěří svým uším: Šéf dozpívá refrén až do konce! Když se na něho Tibor dívá s otevřenou pusou, usměje se na něj a říká: „Ano, slyšel jsi dobře. Dříve jsi mě svými písněmi přiváděl k šílenství. Všechny jsem je měl za čirý nesmysl. Ty texty jsem však nedokázal zapomenout. Pronásledovaly mě – až jsem se poznal jako hříšník, a Ježíše, který je ve vašich písních zmiňován stále znovu a znovu, jsem přijal za svého Spasitele.“ Tiborovi se uleví – a je velmi šťastný!

Vzhůru, křesťané, pějme píseň chval,

vždyť Pán nám dává radostnými být!

Jak mnoho dobrého On pro nás udělal,

tak Jeho chtějme s díky velebit.

Moritz Görcke (1803–1883)