středa 4. únor

Apoštol Pavel píše: Vždyť žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk. … Mám touhu odejít a být s Kristem.

Filipským 1,21.23

Poslední slova

Jeden sběratel uměleckých předmětů umíral. Kněz, který byl povolán k jeho posteli, mu před očima držel krucifix (umělecké zpodobení ukřižovaného Krista). Ten umírající se na něj zaujatým pohledem díval a šeptal: „Slonová kost… würzburské umění… střední hodnota.“ S těmito slovy zavřel oči a jeho hlava klesla na polštář. Byl mrtev. Ten člověk věnoval celý svůj život studiu uměleckých předmětů. Každý předmět dokázal zařadit do správné epochy, odhadnout jeho cenu a většinou dokonce i udat jméno umělce. Ani na pokraji smrti se však jeho duch nedokázal vzdát této vášně.

Samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, když je někdo ve svém oboru odborník. To je často dokonce velmi užitečné. Ale má mě mé povolání nebo můj koníček ovládnout takovým způsobem, že – i na své smrtelné posteli – nemyslím na nic jiného? To by byla tragédie!

Bible nám vypráví o lidech, kteří na konci svého života zaměřili svůj pohled na opravdu důležité věci. Například Pavel měl v našem dnešním verši před očima Ježíše Krista. Když umíral starozákonní patriarcha Jákob, modlil se k Bohu. Také Josef, jeho syn, nekončil svůj život vyprávěním o své slavné minulosti egyptského premiéra, nýbrž myslel na život po pozemské smrti. A proto přikázal, aby jeho ostatky byly pohřbeny v „zaslíbené zemi“. Když Ježíš Kristus visel na kříži, prosil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“; a o něco později „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ (viz Hebrejům 11,21; Genesis 50,25; Lukáš 23,34.46)

Co bude zaměstnávat mě před mou smrtí?