Říká se, že kniha Žalmů je jediným inspirovaným zpěvníkem. I když to snad je pravda (když neuvažujeme Píseň písní), znamená to, že by ji křesťané měli užívat jako svůj zpěvník? Někdo se zeptá: „Může být něco lepšího než inspirované písně?“ – a myslí tím, že kladná odpověď je zřejmou volbou. Avšak ne vše, co je inspirované, je vyjádřením křesťanského postoje v modlitbě nebo velebení. A tak tedy čí pocity nebo postoje potom Žalmy vyjadřují?
Na jedné straně jsou mnohým čtenářům Žalmy důvěrně známé a umějí recitovat dost velké části knihy. Na druhé straně jsou Žalmy jednou z knih, jimž je nejméně správně rozuměno. J. N. Darby píše v jednom článku: „Ke správnému posouzení pravého významu a použití Žalmů je třeba zralejšího duchovního úsudku než u jiných částí Písma.“
Většina čtenářů Bible má sklon používat text Žalmů přímo na sebe – možná proto, že Žalmy také vyjadřují velký rozsah křesťanských zkušeností: je tu osamění a trápení, stejně jako doufání a důvěra, je tu vyznání a je tu vysvobození ze zdánlivě nemožných situací, a proto tu je radost a plesání v Bohu, jenž přivodí takové vysvobození.
V některém ohledu tomu tak je: „Neboť kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou.“ (Řím 15,4) Avšak abychom obdrželi plné požehnání z tex-tu, potřebujeme nejprve porozumět jeho významu dle učení. Zvláště potřebujeme vědět, čí pocity jsou vyjádřeny v Žalmech.
Na první pohled se to zdá být zřejmé: Postoje vyjádřené v Žalmech musejí být pocity pisatelů, jako byl David, Mojžíš, Šalomoun, synové Chóre, Azaf, Héman a Etan nebo Židé ve vyhnanství (např. Žalm 137). Toto historické použití je bezpochyby platné. Bůh užil okolnosti, jako byla pronásledování, která prožil David, aby vzbudil pocity, které chtěl, aby byly vyjádřeny. Avšak můžeme se ptát, zda to je všechno? Je toto ten nejplnější a nejhlubší význam Žalmů?
Tady je odpověď jistě kladná. Důvod je tak jasný, jako je důležitý: Kniha Žalmů je prorocká kniha, a to z několika důvodů:
Když jsme ukázali, že Žalmy jsou prorockou knihou, můžeme se ptát, čí pocity zvláště zaznamenávají. Když je budeme číst, objevíme čtyři hlavní osobnosti nebo skupiny osob:
Nezasvěcený čtenář Bible se přirozeně ztotožní se skupinou 2: To jsou lidé, kteří důvěřují Bohu, kteří procházejí těžkostmi, kteří mají své útočiště v Bohu a kteří zakoušejí Boží pomoc. Na určité úrovni to platí, protože tito zbožní věřící (skupina 2) procházejí zkušenostmi, které my jako křesťané s nimi sdílíme a ztotožňujeme se s nimi. Na druhé straně je třeba se ptát, zda tito zbožní jsou křesťané. Jestliže ano, můžeme použít jejich zkušeností a výroků na sebe přímo. Jinak musíme vzít v úvahu, kdo jsou a v jakém časovém období žili, a důsledky toho.
Když procházíme Žalmy, shledáváme, že přes obdoby a společný základ je řada charakterových rysů těchto zbožných lidí v ostrém protikladu ke křesťanskému postavení. Ve zbytku tohoto článku se budeme snažit ukázat některé z těchto rozdílů, aby nám to pomohlo porozumět pravému významu Žalmů a cenit si našeho skutečného křesťanského postavení.
Věřící v Žalmech jsou „pod zákonem“. V Římanům 3 apoštol cituje z Žalmu 36,2: „Není bázně Boží před očima jejich“ a pokračuje a říká: „Víme pak, že cožkoli zákon mluví, těm, kteří jsou pod zákonem, mluví.“ (verše 18–19) To je v souladu se zmínkou o sobotě v záhlaví Žalmu 92: „Žalm a píseň ke dni sobotnímu.“ Křesťanské postavení je naproti tomu tímtéž apoštolem v téže Epištole stanoveno jednoznačně: „Nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí.“ (Řím 6,14)
Věřící v Žalmech jsou pozemští ve svém charakteru i ve svých nadějích a požehnáních. Žalm 16 mluví o „svatých, kteří jsou na zemi“ (verš 3). Požehnání, které je vyhrazeno pro toho, kdo rozumí chudému, je, že „ve zlý den jej Hospodin zachrání. Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu a učiní ho na zemi šťastným“ (Žalm 41,2 – ČSP). V mnoha případech má požehnání co činit s úrodností země: „Země také vydá úrodu svou. Požehnání svého uděliž nám Bůh.“ (Žalm 67,7) „Na zemi bude hojnost obilí, na vrcholcích hor se budou jako Libanon vlnit jeho plody.“ (Žalm 72,16 – ČSP) Naproti tomu křesťan očekává na zemi těžkosti a utrpení, ale ví, že je mu požehnáno „všelikým požehnáním duchovním“ ne „v zemi“ nebo „na zemi“, ale „v nebeských (místech)“ (Ef 1,3).
Věřící v Žalmech očekávají, že projdou smrtí. Jejich naděje a modlitba je, aby byli dlouho zachováni od smrti, ale nakonec smrt okusí: „Kdo z lidí může tak živ býti, aby neokusil smrti? Kdo vytrhne život svůj z hrobu? Sélah.“ (Žalm 89,49; viz též Žalmy 56,14; 66,9; 68,21; 116,9). Naděje je, že budou zachováni s výhledem života na zemi: „Ustavičně choditi budu před Hospodinem v zemi živých.“ (Žalm 116,9; viz též Žalm 115,17.) Naděje na vzkříšení tam byla (Žalm 16,10), ale očekávání bylo, že zakusí smrt. Jako křesťané víme, že – ve vztahu k výše citovanému verši – jsou tu mnozí, kteří „neuzří smrti“: všichni věřící, kteří budou žít v okamžiku vtržení (1. Tes 4,17).
Věřící v Žalmech jsou charakterizováni vědomím viny: „Viz trápení mé a bídu mou, a odpusť všecky hříchy mé.“ (Žalm 25,18; viz také Žalmy 38,4; 40,13; 65,4.) Nemají vztah k Bohu bez překážek. Najdeme to zvláště ve druhé knize, například v Žalmu 44,24–25: „Prociť, proč spíš, ó Pane? Probuď se a nezaháněj nás na věky. I pročež tvář svou skrýváš…?“ Jak je na druhou stranu požehnáno nám křesťanům, že když jsme byli „jednou očištěni“, pak „nemáme žádného svědomí z hří-chů“ (Židům 10,2). Jsme vzati do přízně: „přijati v tom milovaném“ (Ef 1,6 – přel.) „Vskutku je naše obecenství s Otcem a se Synem jeho Ježíšem Kristem“ (1. Jana 1,3 – přel.).
Věřící v Žalmech znají Boha jako „Hospodina“, jako „Pána“ (adon) (Žalm 8,10), jako „Boha“ (Elohim, Žalm 99,9) a jako „Nejvyššího“ (Žalm 83,19), ale ne jako Otce – s výjimkou významu, že On vykonává otcovskou péči nad těmi, kteří Mu důvěřují (Žalm 68,6; 103,13). To je přímý protiklad ke křesťanskému období, ve kterém známe Boha jako svého Otce (Jan 20,17). On je „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 1,3).
Věřící v Žalmech nemají Ducha Svatého přebývajícího v nich. V Žalmu 51,13 se David modlí: „Nezamítej mne od tváři své, a Ducha svatého svého neodjímej ode mne.“ Opět je to v přímém protikladu ke křesťanské výsadě přebývání Ducha Svatého ve věřících (1. Kor 6,19). Ten je pro nás pečetí, závdavkem a pomazáním (Ef 1,13–14 a 2 Kor 1,21–22).
Věřící v Žalmech doufají a modlí se za spasení – což znamená, aby byli zachráněni od svých nepřátel. Toto spasení se stane zásahem Mesiáše a zkažením těch nepřátel. Také si všimni, že mnoho Žalmů mluví o Sionu (místu Božího trůnu v Jeruzalémě) a o jeho obnovení (např. Žalmy 51,20; 69,36; 99,2; 132,13–18).
Výše uvedené rozdíly ukazují, že zmiňované osoby (pokud není řečeno jinak, např. „národy /pohané/“) a osoby, jejichž city jsou vyjádřeny v Žalmech, jsou Židé. Jak je jinde vysvětleno, pět knih Žalmů popisuje pocity věrných Židů v průběhu (většinou budoucí) historie Izraele.
Budete-li užívat Žalmy jako křesťanský zpěvník (i když vynecháte zavrhující Žalmy), vaše písně nebudou vyjadřovat pocity někoho, kdo zná Boha jako Otce, má čisté svědomí a těší se z křesťanské naděje a z nebeského povolání a ze známosti Boha zjeveného v Synu. Přesto můžete najít texty, kde zkušenosti křesťanů se překrývají se zkušenostmi židovského ostatku nebo starozákonních svatých (např. Žalm 23), a ty jsou pro nás vzácné. Ale nenajdete materiál, který vyjadřuje pravdy a požehnání nahoře – které jsou charakteristické pro křesťanství.
Když jsme toto řekli, pak Žalmy mají velký význam a velkou důležitost pro věřící. Mluví o našem Pánu, mluví o Jeho věrných v budoucnosti (židovský ostatek) a mluví o zkouškách duše, které jsou podobné našim, i když jsou vyvolány rozdílnými okolnostmi. Kéž nám Pán pomůže, abychom se učili od svěřování se a důvěry v Boha, jimiž tak mnohé Žalmy dýchají.
Michael Hardt, Truth&Testimony 4/2012
„Hospodařte, dokud nepřijdu.“ (Lukáš 19,13)
S těmito slovy odešel ten urozený člověk v podobenství a přenechal deseti svým služebníkům po jedné „hřivně“. Při svém návratu se ptal na píli, kterou každý během jeho nepřítomnosti vyvinul: Jeden ze služebníků se ukázal být pro svého pána velmi činným, druhý o něco méně a třetí se spokojil s tím, že uchovával jeho peníze v šátku. Nato každý podle své prokázané věrnosti obdržel buď odplatu, nebo výtku.
My všichni jsme od Pána obdrželi svou osobní „hřivnu“, abychom s ní během Jeho nepřítomnosti pracovali. Na nás je, abychom to poznali už v rámci činnosti, do které nás Pán postavil, místo abychom hledali dále nebo výše, aniž bychom k tomu byli povoláni. Pak bude největší oddanost spojena s nutnou skromností u vědomí, že naše služba byla „to nejmenší“. Každá nečinnost nás činí provinilými a bude v den odměny odsouzena. Nakonec nemůže nikdo posoudit cenu nějaké služby pro Pána, než jen On sám, a to při Svém návratu.
„A to pověděv, řekl jemu: Pojď za mnou. I obrátiv se Petr, uzřel toho učedníka, kterého miloval Ježíš. Řekl jemu Ježíš: Chci-li ho nechati, dokud nepřijdu, co tobě po tom? Ty pojď za mnou.“ (Jan 21,19–22)
První kapitola tohoto Evangelia nám představuje mladé muže s velmi rozdílnými charaktery, ale se společnými hlubokými potřebami, jež mohl utišit jen Ježíš. Jeden po druhém se potkávají s Ježíšem a jdou za Ním po Jeho cestě.
Ondřej a jeho společník zpozorněli po poselství Jana Křtitele: „Aj, Beránek Boží.“ – A hned opouštějí Jana, který je nezadržuje, a následují Ježíše, který je neodmítá. „Okolo desáté hodiny“, někde vskrytu sami s Ježíšem jsou formováni pro celý život tímto setkáním s Tím, jenž k nim přišel z nebe, aby zachránil jejich duši.
Petr, jenž je připraven méně než jeho bratr Ondřej, se ještě zdržuje u svého člunu a svých sítí. Nato mu Ondřej zvěstuje: „Nalezli jsme Mesiáše.“ Šimon vstává a na slova svého bratra jde s ním, aby šel vstříc tomuto „Mesiášovi“. Ježíš ho vidí, jak jde k Němu. Ach, ten pohled, který poměřuje duši a prozkoumává ji až do její hloubky! Tato Ježíšova slova, která člověka okamžitě proměňují a dávají mu jeho určení! „Už ne Šimon – ten impulzivní, rozhodný, sebejistý člověk – nýbrž Céfas: živý kámen v nové stavbě, kterou Já nyní budu vytvářet.“ Šimon nic neodpověděl; ještě bude váhat, ještě mnoho přemýšlet, potom se ale sám rozhodne pro Ježíšovu cestu.
V Janu 21, po kříži a vzkříšení, se Ježíšův hlas obrací k Petrovi tak jako v prvních dnech a nyní opakuje: „Pojď za mnou.“ Není to hlas Mesiáše, nýbrž hlas Spasitele, než se navrátí k Otci. Evangelium končí tímto obdivuhodným obrazem nebeského cizince, který odchází a ti Jeho s Ním, po cestě, která jde daleko za horizonty této země… Nebeský žnec, který s sebou bere hrst pšenice – neokouší už něco z radosti, kterou bude mít, když opět přijde a ponese Své snopy?
„Avšak to, co máte, držte, dokud nepřijdu.“ (Zjevení 2,25)
V Tyatiře vstoupilo falešné učení na místo čistého učení. Nato Pán vyzývá duše, které Mu zůstaly věrné, aby pevně držely. Co to mají pevně držet? Bezpochyby nejprve to, co Pán uznává v 19. verši: „Tvé skutky i lásku i přisluhování i věrnost i trpělivost.“ Ale především je třeba držet neproměnnou křesťanskou pravdu, jak je ostříhána a předávána dále ve své čistotě, v níž byla na začátku dána.
V tomto dopisu sedmi shromážděním ohlašuje Pán poprvé Svůj návrat, vzácné zaslíbení pro duše, které se cítí zavázány k trpělivé věrnosti v cenění si božské pravdy.
„Kolikrát byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1. Korintským 11,26)
„To čiňte na mou památku,“ řekl Pán už při ustanovování jídla na památku v noci, v níž byl zrazen. Proč je pak z výšiny slávy apoštolu Pavlovi o tom dáno ještě zvláštní zjevení? Nejprve proto, aby byl zdůrazněn význam, který Pán přikládá tomuto shromáždění dvou nebo tří, kteří na Něho vzpomínají u Jeho stolu. Ale také proto, aby věřícím pokaždé poukázal na krátkost času, který pro to máme, neboť o tom není zmínka v žádném Evangeliu. Tento památník utrpení Pána je pro zemi, pro dobu Jeho nepřítomnosti, „dokud nepřijdu“. Ten, kdo to zanedbá, olupuje se o příležitost k nenahraditelné důvěrnosti s Pánem a připravuje se o výsadu Jeho uznání. Ale neponese si vykoupený věřící, který s prostotou a vroucností odpoví: „Ano Pane, na Tvou památku, dokud nepřijdeš,“ – v nebi ráz a charakter, který si získal zde na zemi?
Můžeme se s ohnivou horlivostí během celého svého života víry vydat v nějaké službě, a přece zanedbat důležitost jiných výzev, ba dokonce v tom činit kompromisy. Pak neodpovídáme plně úmyslu Pána. Na druhé straně můžeme ustrnout ve svědomité pravověrnosti dle učení, a zároveň z bázně před pohaněním „skrýt vlajku“, když se ukáže příležitost vydat svědectví o víře: Pak je hřivna schovaná v šátku a blízká toho, aby ji „urozený muž“ vzal zpět (Lukáš 19,24).
Zdraví duše a rozvinutí naplněného života víry lze přece nalézt jen v harmonickém zkoumání a vyváženém dbaní těchto čtyř věcí: Jeho služby, Jeho cesty, Jeho slova a Jeho památky – dokud nepřijde!
P. Jeannin, EuE 1/2013
Napsat knihu o následování Pána Ježíše, je pro mnohé asi snadnější, než každý den Ho následovat. Číst knihu o křesťanském životě je rovněž lehčí, než být křesťanem – zvláště v obyčejných věcech všedního dne. Mít a získávat duchovní známost je jedna věc – podle duchovní známosti jednat, je něco zcela jiného.
(Mladí) křesťané často trpí tím, že z toho, co poznali, je v jejich životě tak málo uskutečňováno. Často žijeme v rozporu mezi svým křesťanským myšlením a skutečným životem. Mnohému z toho, co všechno jsme si tak mysleli, jsme ve skutečnosti nikdy „nevěřili“; jenom tomu, co jsme se také „odvážili činit“, jsme skutečně věřili nebo „ve víře uskutečnili“.
Pokud jde o pevnost naší víry, není se tu čím chlubit. Naše víra je podobná malému člunu, „ořechové skořápce“, která je na moři života zmítána sem a tam větrem a vlnami. Kdyby zde nebyla ruka našeho Pána, která člun drží a vede k cíli, dávno by se potopila. Že se naše víra v bouřích života neztratí, za to děkujeme jedině a pouze Boží věrnosti.
Naší víře ovšem nehrozí jen velké bouře. Je to často malý vítr denní jednotvárnosti, ve kterém nám připadá zatěžko ukázat svoji víru. To, čemu věříme v neděli, má být prožíváno i ve všední den. Co ve vzplanutí citů slibujeme, bychom měli potom také činit, když se nám nedaří tak dobře. Všední den je totiž často málo dramatický, hrubý, střízlivý, málo budící nadšení. Ale právě to je to, na co jsme se svou vírou často málo připraveni.
Když Pán Ježíš byl naposledy v kruhu svých učedníků, řekl Petrovi: „Amen pravím tobě, že této noci, prvé než kohout zazpívá, třikrát mne zapřeš.“ Petr energicky odporoval: „Bych pak měl s tebou i umříti, nikoli nezapřu tebe.“ (Mt 26,34.35) Petr byl odhodlán čelit velkým hloubkám utrpení, dokonce i smrti. Možná že se v duchu viděl obklopen stovkami nepřátel, kteří žádají, aby se odřekl Ježíše, jinak že bude popraven. A on že se pak k údivu a ke zděšení mnohých přizná ke svému Pánu – takové mohlo být jeho „přesvědčení víry“, spíše ale „sebepřeceňování“. Myslel si, že raději půjde na smrt, než aby se zřekl svého Pána.
Avšak to, co potom přišlo, bylo téměř všední, jak to tak mezi lidmi bývá, nepřišel žádný zjevný frontální útok proti Petrovi. Pána zajali. O Jeho učedníky, kteří byli připraveni zemřít, se nezajímali. Petr se zdržoval ve dvoře, který patřil k paláci nejvyššího kněze. Bylo tu jen několik vojáků, pravděpodobně nižší služební hodnosti, několik služek, a to bylo vše (přečti si k tomu, prosím, Matouše 26,69–75).
Ta velká událost, ten velký útok na Petra se nekonal. Na to snad byl Petr připraven. Čekal všechno, jen ne „všední“ služku. Kdo se dívá jen na velké události, je v nebezpečí, že v malých podlehne. Tyto výjevy jsou přirozeně vše jiné než „všední“. Ale frontální útok nepřátelé podnikli jen jako vedlejší věc.
Náš život víry se skládá spíše z malých událostí než z velkých. V malých věcech, které se často opakují, se má víra osvědčit. Všední den to je, ve kterém musíme věřit, obyčejný den. U nás má často „šedou“ barvu. „Šedivý všední den,“ říkám, a každý ví, o co jde. Na neděli se můžeme těšit, ale když přijde všední den…
Co nám Písmo Svaté říká o všedním dnu? Ta věc se vyskytuje často, slovo ovšem jen jednou, a to ve své původní formě: Všední den totiž pochází od výrazu „všechny dny“. Co nám o tom Bible říká? Jsou „všední dny“ jen šedivé? V Matouši 28,20 Pán Ježíš říká: „Já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ To prostě znamená: „Jsem s vámi po všechny dny i, a to zvláště, ve všední den!“ Možná že máš často strach ze zítřku, strach z všedního dne. Pán Ježíš ti říká: „Těš se na něj. Máš se na všední den těšit. Já jsem stále tu. Já jsem s tebou ve tvém všedním dnu, právě když ti všední den připadá těžkým, když jsi unaven a vyčerpán: Já jsem zde. S tím můžeš vždycky počítat. Nikdy nejsi sám.“
Obyčejný „všední den“ není pro Boží dítě vůbec tak obyčejný. Stojí pod zaslíbením neobyčejného, totiž ustavičné přítomnosti našeho Pána. „Já s vámi jsem po všechny dny.“ Ať na Něho myslíš nebo ne, On je zde: Je a zůstane všechny dny věrný, proto udělá všechno, abychom s Ním opět mohli mít radostné obecenství. Když upadneme do hříchu: Jeho milost a milosrdenství jsou každého dne nové. Jestliže se staneme vlažnými v lásce: Jeho láska k nám zůstává po všechny dny jako žár.
Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, ani jeden den. Jsme u Něho v dobrých rukou. Když musíš ráno brzy vstát, protože začíná směna: Jsi v dobrých rukou. Když je dnes před tebou těžká zkouška: Jsi v dobrých rukou. Když nevíš, jak máš po celý den udržet celou domácnost: Jsi v dobrých rukou. Když lékař zjistí zlou nemoc, smíš vědět: I potom jsem v těch nejlepších rukou.
„Já s vámi jsem po všechny dny.“ To si smíme říkat každý den, a přitom zjišťovat: Nejsme v „obyčejných věcech všedního dne“ sami. Nejsme sami, když se na nás vrhají vlny utrpení a studené hloubky. Nejsme sami ani tehdy, když se tak někdy cítíme. „Aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.“ (Jan 10,28)
Steffen Gräb, FMN 1/2013