Den smíření byl pro Izrael nejvýznačnější a nejdůležitější den v roce. Byl to den, kdy Boží nároky byly uspokojeny obětí a Jeho vztahy k lidu byly obnoveny pro dalších dvanáct měsíců. Obsahuje jak naučení, týkající se Božích cest s lidmi (dispensace), tak i předobrazná naučení, třebaže lid o nich nevěděl. Jím byl lid udržován ve vnějším vztahu k Hospodinu, ale bylo nutné to velké naplnění předobrazu, aby dalo skutečný, pravý a věčný vztah k Němu. Duchu Svatému se zalíbilo dát nám své naučení o tomto obdivuhodném dnu a jeho rituálu v 9. a 10. kapitole Epištoly Židům. Jsou tam tři věci, které ve spojení s tím zřetelně vystupují:
3. Mojžíšova 16 začíná tím, že Bůh zakazuje Aronovi, aby nevcházel vždycky „do svatyně za oponu před slitovnici, která je na truhle, aby neumřel“ (2. verš). A je udán důvod: „Neboť já v oblace ukáži se nad slitovnicí.“ Byl tam Bůh a člověk tam nemohl být, kromě Bohem předepsaným způsobem a v Bohem předepsaném čase. Jen „jednou v roce“ se mohl Aron přiblížit, a to „ne bez krve“ (Žid 9,7). Bůh se ještě plně nezjevil. Byl uzavřen uvnitř a člověk byl vyloučen jako neschopný a nevhodný pro to, aby se Mu přiblížil. Cesta do svatyně svatých byla uzavřena a pouze nejvyšší kněz mohl vstoupit, a jen Božím způsobem a v Boží čas.
A tyto oběti nikdy neodstranily hřích; jen ho přivedly k připomenutí (Žid 10,3. 11), i když jejich prostřednictvím byl lid posvěcen k očištění těla (Žid 9,13), a tak byl udržován ve vnějším vztahu. Ale jejich svědomí nebylo nikdy očištěno (Žid 9,9). Na to oběti nestačily. Nemohly vyhovět Božím svatým a spravedlivým požadavkům a vystačit pro stav lidu. Nemohly se dotknout Božího trůnu a udržet ho ve spravedlnosti, ani vytvořit průchod, jímž by náklonnosti Jeho srdce mohly spravedlivě a bez zábran procházet; ani nemohly vyjít vstříc hluboké a volající potřebě hříchem obtíženého svědomí.
Jaký protiklad ke všemu tomu tu máme v díle Toho, jenž řekl: „Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Žid 10,9):
To jsou jistě velmi vzácné výsledky smrti Pána Ježíše. Protože je Jeho oběť dokonalá a má nekonečnou cenu, musí být vykonané dílo s ní srovnatelné – dokonalé a věčné. Věřící proto stojí před Bohem podle Božího ocenění nekonečných dokonalostí a vzácností Osoby a ve vší nekonečné ceně díla Toho, jenž vykonal Boží vůli, vyhověl nárokům trůnu a otevřel spravedlivý průchod pro náklonnosti Jeho srdce, takže mohou plynout bez zábran k tomu nejhříšnějšímu z Jeho stvoření na zemi.
Když se podíváme do 3. Mojžíšovy 16, všimneme si, že Aron se musel obléci do svatého lněného roucha (4. verš), nikoli do svých velekněžských rouch k slávě a ozdobě. Nuže, v tomto oblečení je Aron předobrazně učiněn tím, čím Pán Ježíš byl vždy osobně jako svatý a bez poskvrny. Když hledíme na Arona samotného, je vždy předobrazem Krista. Když jsou s ním spojeni jeho synové (6. verš), vyjadřuje to Krista a církev; ne jako jedno tělo, ale jako kněžskou rodinu, jak to máme v 1. Petra 2,5. Smíření je nejprve učiněno pro Arona a jeho dům, dříve než vůbec je uvedeno shromáždění. Uvidíme, jak toto vše je požehnaně ukázáno v díle Krista.
Na straně kněze jsou různé a rozdílné úkony zaznamenané v této kapitole, ale byly nutné všechny, aby vyjádřily tu jednu pravdu o smíření a o tom, co bylo nutné, aby bylo učiněno. I když v onen památný den vešel dovnitř vícekrát, přece je na to pohlíženo jako na jedno vejití – „jednou v roce“ – v den, v který bylo učiněno smíření.
Pozoruj první úkon: kněz zabije volka, který má učinit smíření za něho a za jeho dům (11. verš). Ačkoli ještě není přinesena krev, smrt nastala a smrt je základem každého Božího jednání s hříšnými stvořeními. Ale opět si všimni: Dříve než můžeme mít Kristovo dílo, aby bylo předloženo Bohu, musíme mít Jeho Osobu, a tak nalézáme Arona, jak plní své ruce vonným, drobně roztlučeným kadidlem a bere zlatou kadidelnici s řeřavým uhlím z měděného oltáře před Hospodinem a dává kadidlo na oheň a nese to dovnitř za oponu (12. verš). V kadidlu máme představeny vzácnosti a dokonalosti Kristovy Osoby, vyvedené ve vší své příjemnosti a vzácnosti působením ohně – soudu.
Tak máme kněze, vcházejícího, abychom tak řekli, s rukama naplněnýma Kristem. Potom, když je kadidlo vloženo na oheň v kadidelnici, stojí v přítomnosti Boha, který se zjevuje v oblaku na slitovnici. Oblak kadidla přikrývá slitovnici (verše 12–13). Bůh se obklopuje dokonalostmi Kristovy Osoby vyjádřenými ve vší příjemnosti a jemné vůni působením ohně. Jakoby hledí na kněze skrze tento oblak, ačkoli dosud není vnesena krev. Jak krásný předobraz Toho, jenž mohl vždy stát v přítomnosti božského Majestátu pro to, čím byl sám v sobě, a jehož dokonalosti a výtečnosti vždy vystupují před Boha jako sladké kadidlo a obklopují Ho jako oblak, skrze který může hledět a jednat s ostatními – Ježíš nepotřeboval žádnou krev, aby Mu dala nárok tam být. Jistě to je velmi vzácné pro naše duše. Kristova svatá Osoba nejprve; Kristova drahá krev potom.
Další věcí, které si všimneme, je, že kněz přichází a bere krev volka a vnáší ji dovnitř před Boha (14. verš). Když měl Osobu, může nyní předložit dílo. Konání kněze, jak je zde viděno, je krásné, ačkoli velmi vážné. Pomalu se blíží k Hospodinovu trůnu s tím, co mluví o vykonaném a neseném soudu – s krví. Slavnostním krokem se blíží k truhle, na které byla slitovnice, Hospodinův trůn uprostřed Jeho lidu. Jaké slavnostně vážné ticho vládne na onom svatém místě. Není slyšet žádný hlas. Není vyslovována žádná modlitba, když se kněz blíží k živému Bohu a přináší znamení smrti, kterým jednou pokropí na slitovnici a sedmkrát před ní. Proč jen jednou na ni? Jistě proto, že to bylo dostatečné pro Toho, jehož nárokům bylo činěno zadost. Ale když jde o věřícího, který má před Ním stát, je kropeno sedmkrát. Jaká obdivuhodná milost!
Krví, která byla vnesena nejvyšším knězem, ať byla z volka za Arona a jeho dům nebo z kozla za lid, bylo dokonale učiněno zadost všem Božím nárokům, takže On může jednat spravedlivě v milosti vůči všem. Jak milé je myslet na Krista v Jeho oběti, jak takto činí zadost Bohu v takové dokonalosti, že člověk, v Něm, je nejen ospravedlněn, ale je oprávněn být ve slávě. To vidíme v Janu 13,31–32 a 17,1.4 a 5. Nejenže tam nesl naše hříchy, ale oslavil Boha tak, že Ten může člověku žehnat, ba uvést ho do slávy.
Smířením, vykonaným Pánem Ježíšem, je též učiněn pokoj. Jak obdivuhodná myšlenka! Pak máme smíření všech věcí, jak to čteme v Koloským 1,20–22, neboť Kristovo dílo se dotýká všeho. Svatyně – stánek – oltář, vše je pokropeno krví. „Nebeské věci“ samozřejmě musejí být „očišťovány… lepšími oběťmi, nežli jsou ty“ (Žid 9,23). Ano, On „na shlazení hříchu skrze obětování sebe samého zjeven jest“ (26. verš). A nová nebesa a nová země budou založeny na téže vzácné oběti a budou věčným svědectvím o její ceně.
Nakonec je vyveden druhý kozel, kněz na něho vloží svou ruku a vyznává všechny jejich „nepravosti“ a jejich „přestoupení“ a všechny jejich „hříchy“ a je vyhnán do pusté země (verše 21 –22). Tak v této vzácné kapitole vidíme to, co apoštol učí v 1. kapitole Epištoly Koloským, verších 20–22:
Kéž naše duše vždy více prodlévají u této vzácné oběti Božího milovaného Syna, s rostoucím zalíbením, pod osvětlujícím vlivem a vedením Ducha Svatého, dokud neuvidíme požehnanou tvář Toho, který to vše vykonal ve svém velkém díle smíření na kříži Golgoty.
William Easton, T&T 3/2012
Nežádá se čím dál víc se modlit, ale více modlitby. Modlení může být hlučné – může být dlouhé, logické nebo často opakované – a výsledek není žádný. Modlitba asi je trochu víc, než ležet v Boží dlani ve smyslu – téměř bych řekl: úzkostného pocitu – krajní bezmocnosti a neschopnosti; ale přes duši se přelévá tichá důvěra, že Bůh je, že Bůh zná Své cesty, že Bůh splní nejvyšší myšlenku Svého srdce lásky. Ale modlitba, svatý, uctivý kontakt duše s jejím Bohem, její uchopení se Jeho zaslíbení, její důvěra v Jeho charakter, její volný přístup k Němu s tísnící potřebou, s naléhavou prosbou – to je stav mysli téměř neproměnně spojený s hlubokým a široce sahajícím požehnáním.
W. H. Westcott 1
Požehnaný Boží Syn, když se stal člověkem, ačkoli sám nebyl stvoření, tak plně zaujal lidské místo závislosti, že Ho nalézáme modlit se – byl to Jeho obyčej.
Ježíšovy modlitby jsou krásnými znaky skutečnosti Jeho lidství – pokleká a modlí se. Maje prvotnost ve všech věcech, je v tomto příkladem. Tak vstoupil do Své služby s modlitbou (Lk 3,21). A nemůžeme říci, že jako základní zákon křesťanského života platí, že co začalo s modlitbou, bude končit v chvále? Když se Ježíš takto modlil při Svém křtu, nebesa se Mu otevřela. Před zvolením apoštolů strávil noc v modlitbě Bohu (Lk 6,12–13). Opět v Lukáši 9,18 Ho nalézáme, jak se „modlí o samotě“. „Když se modlil“ na hoře proměnění, vzhled Jeho tváře se změnil a On obdržel od Boha Otce čest a slávu. Nešel na horu proto, aby byl oslaven. Šel nahoru „aby se modlil“, a byl oslaven. Předmětem byla modlitba; výsledkem byla sláva (Lk 9,28 a dále).
Hlavní zaznamenané příklady, kdy se Pán modlil, se zdají být tyto:
Vidíme, že jako zralý člověk, když trpělivě strávil 30 let v soukromí, je nakonec před začátkem vážného úkolu Svého života, a činí to s modlitbou: „I stalo se, když se křtil všechen lid, a když se pokřtil i Ježíš, a modlil se, že otevřelo se nebe. A se-stoupil Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice na něj, a stal se hlas s nebe, řkoucí: Ty jsi ten Syn můj milý, v tobě mi se zalíbilo.“ (Lk 3,21–22)
Potom Ho Duch vede do pouště, aby byl pokoušen od ďábla. Vychází vítězně a nyní se stává středem shromažďování, když volá lidi, aby Ho následovali (Lk 5,27; Jan 1,43). Vykonává autoritu, když dává jméno jednomu z nich (Jan 1,42). Tak začíná formálně Své dílo a svědectví. Když je to tak daleko, dílo je jen v Jeho rukou; tažení začíná, ale je teprve ve své první části. Pole je bílé ke žni. Nyní dochází k důležitému vývoji. Je tu noc modlitby: „I stalo se v těch dnech, vyšel na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží.“ (Lk 6,12) Výsledek toho je vidět. Když je den, shromažďuje Své učedníky a vybírá z nich dvanáct, aby byli apoštoly. Už je středem shromažďování; nyní se stává zdrojem misie. Dílo se rozšiřuje a On používá druhé pod sebou, aby nesli svědectví po celé zemi. Takto jsou v záznamu o životě Pána velké příležitosti vyznačeny nebo přivozeny zvláštní modlitbou. Avšak Pán se nemodlil jen při zvláštních rozhodujících chvílích, ale měl praxi. Chodíval odděleně a s úmyslem, aby se modlil. Takto „propustiv zástupy, vstoupil na horu soukromí, aby se modlil.“ (Mt 14,23); „I stalo se, když se on modlil“ (Lk 9,18); „I stalo se po těch řečech jako po osmi dnech, že… vstoupil na horu, aby se modlil.“ (Lk 9,28); „A vyšed, šel podle obyčeje svého na horu Olivovou,… a poklek na kolena, modlil se.“ (Lk 22,39–41) Nemáme být jemně vedeni takovým milým příkladem? Neměl, kde by složil hlavu, ale Jemu sloužila samota hory jako stěny zavřené komůrky; a tak, není snad pravda ohledně modlitby, že kde je vůle, tam je i cesta?
Nikdy není zaznamenáno, že se Pán modlil s učedníky. Učil je modlit se. Modlil se o nich a prosil za ně, ale ne s nimi (viz Lk 3,21; 5,16; 6,12; 9,29; 22,40–41), neboť Jeho postavení bylo jedinečné. Naše modlitby jsou na základě toho, čím Kristus je pro nás. On se mohl blížit Bohu jako oprávněný ve Své vlastní Osobě a hodnosti; my jen v Jeho jménu. To vysvětluje jeden verš, který by se jinak jevil jako protiřečení: „I stalo se, když se on modlil obzvláštně, že byli s ním učedníci.“ (Lk 9,18) Učedníci byli s Ním, ale On „se modlil o samotě“. A v Getsemane řekl učedníkům, aby se modlili; ale On, aby se modlil, se od nich vzdálil, jako by mohl kamenem dohodit (Lk 22,40–41). To je důležité, jako je důležité vše, co se dotýká našich myšlenek o Kristu. Křesťané někdy mluví o Pánu jako o „našem Starším Bratrovi“. Písmo tak nikdy nemluví. „Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsem zajisté.“ (Jan 13,13) Nikdy nemůžeme myslet příliš mnoho o milosti Krista vůči nám, ale správně bylo řečeno, že: „Praví svatí mezi Moravskými bratřími nazývali Ježíše „Bratrem“ a druzí si půjčili jejich písně nebo ten výraz. Slovo tak nikdy nemluví. Pán: „nestydí se jich nazývati bratřími,“ ale je to zcela jiná věc, když my bychom Ho tak měli nazývat. Osobní důstojnost Krista není nikdy ztracena v intenzitě a něžnosti Jeho lásky.“2
E. J. Thomas3
Praktické myšlenky z Lukáše 11,1–13
Neváhej, ani se nestyď požádat Pána: „Pane, nauč mne (nauč nás) modlit se.“
Zatím co modlitba je základní věc ve smyslu, že každý nový věřící se může a měl by se začít modlit, jako to učinil Saul, když byl obrácen na cestě do Damašku (Sk 9,11), je také základní v tom smyslu, že je podstatná pro křesťanský život, a to jak pro osobní, tak i pro společný, a měla by charakterizovat každého věřícího, každé místní shromáždění lidu Páně i církev jako celek (viz např. 1 Pt 4,7–8; Sk 1,14; 2,42; Iz 56,7). Současně pro ni potřebujeme naučení (už proto, že rozsah toho, co Bible říká o modlitbě, je významný) a samozřejmě ji potřebujeme v praxi. Nesnáze, nedostatek zájmu o věci Pána a nízký duchovní stav, který charakterizuje mnohá z našich shromáždění, vnukají myšlenku, že tu je nedostatek skutečné a pravé modlitby – u každého z nás.
Jaký opak vidíme v Pánu Ježíši, jenž byl muž modlitby po celý Svůj život na zemi, jak toho máme příklad v prvním verši naší kapitoly. Přirozené mysli se to může zdát neslučitelné s Božím Synem – s Tím, jenž sám je Bůh (Řím 9,5) – aby se modlil. Avšak Pán byl plně člověkem (avšak bez hříchu), a proto jako pro závislého člověka to bylo na místě, aby byl na modlitbě.4
Kromě toho vždycky „činil, co jest jemu (Otci) libého“ (Jan 8,29), a modlitby jsou sladkou chutí, a proto se Bohu líbí (viz Zj 5,8). Jestliže modlitby byly částí denního života Pána, měly by tím více charakterizovat náš život. I nevěřící by očekával, že křesťan bude modlící se člověk.
Když jsme viděli Jeho příklad, a možná poznali, jak daleko zaostáváme, měli bychom učinit stejnou výzvu jako jeden z učedníků Pána: „Nauč nás modlit se.“ (verš 1) I když váš dosavadní modlitební život nebyl příliš dobrý, můžete si být jisti, že Pán vám pomůže a odpoví na takovou žádost, jako pomohl Svým učedníkům. Avšak legitimně můžeme prosit Pána o Jeho pomoc, jestliže máme upřímnou touhu se modlit a činit tak účinněji. Závěrečná slova Lukáše 11,1 („jako i Jan učil učedníky své“) dávají vzniknout otázce, zda žádost učedníků nebyla motivována touhou napodobovat Janovy učedníky v jejich modlitbách. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to špatné. V modlitbě by nemělo jít o ukazování se (viz Mt 6,5–6), ale má to být prostá, pokorná a uctivá prosba o Boží pomoc. Měla by také být svěží, přicházet ze srdce a týkat se opravdové potřeby té chvíle, a ne být napodobováním slov bratří, jimiž se obvykle modlili během modlitebních shromáždění po mnohá léta.5
Aniž by hleděl na pohnutku, která vedla k té žádosti, Pán Ježíš dal Svým učedníkům naučení, jak se mají modlit (verše 2–4). Vzhledem k obzvláštnímu postavení takzvané Modlitby Páně v náboženských službách dnes je důležité zvážit významnost těchto veršů pro nás ve světle našeho křesťanského postavení. Modlitby v Lukáši 11,2–4 a Matouši 6,9–13 byly na jedné straně dány před dílem Pána na kříži, před Jeho nanebevstoupením a před udělením Ducha o Letnicích, tedy před událostmi, které přinesly nový režim pro modlitbu. V horní místnosti Pán řekl učedníkům, že až dosud „neprosili ve jménu jeho“ (Jan 16,24), a tím naznačil, že tu je zlom mezi předchozími modlitbami (včetně modlitby, o které uvažujeme), které nebyly činěny v Jeho jménu, a modlitbami v křesťanské době, které takovými budou (viz celé znění veršů 22–24).
Podle toho je bezprostřední užití Lukáše 11,2–4 na učedníky v době, ve které žili, a na jejich pozemské potřeby a naděje. Skutky ani Epištoly neobsahují žádný záznam toho, že by tato slova byla opakována poté, co byla utvořena církev, a proto recitace této modlitby nemá žádné místo v životě křesťana nebo shromáždění věřících dnes. K tomu my se modlíme v Duchu Svatém (Judy 20), ne pouhým opakování slov. Nadto mají naše modlitby rozdílné zaměření, než měly modlitby, které byly přiměřené předchozím dispenzacím6, protože my víme, že nám byly odpuštěny hříchy, víme o našem nebeském postavení a nebeské naději.
Na druhé straně bychom nikdy neměli říkat, že slova Pána Ježíše pro nás dnes nemají žádnou důležitost (srovnej s Mt 7,26). Přes rozdíly, o kterých jsme mluvili výše, jsou některé zásady modlitby, předložené naším Pánem, použitelné na naše individuální modlitby i na modlitby shromáždění v této době. Například:
Další praktické naučení je v následujících dvou výrocích Pána Ježíše v Lukáši 11: v podobenství o muži žádajícím svého souseda za chléb (verše 5–10) a srovnání s ochotou otce dávat dobré dary svým dětem (verše 11–13).
Na první pohled by verše 5–10 mohly vzbudit otázku, zda Pán podporuje nestydatost v našich modlitbách. To nečiní. Užívá toto podobenství, aby zdůraznil zásady, které mají vést naše modlitby, jako například:
Krátce řečeno, Bůh si cení vážnosti a opravdovosti v modlitbě. Byla někdy chvíle, kdy jste se modlili jako náš Pán „s křikem velikým a slzami“ (Žid 5,7)?
A nakonec nám verše 11–13 jasně ukazují, že náš Bůh a Otec si přeje nám velmi žehnat v odpověď na naše modlitby – a ve skutečnosti nám žehná nad to, co my prosíme nebo myslíme (viz Ef 3,20). Boží dobročinnost je jasně ukázána ve verších jako Římanům 8,32: „On, který neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal, kterak by nám spolu s ním nedaroval všechny věci?“ Neměli bychom se v tomto světle modlit více?
Mark Grasso
Žádná věc není příliš prostá pro modlitbu: potrava, kterou přijímáme (1 Tim 4,3–5), naše tělesné zdraví – všechnu svoji péči bychom měli uvrhnout na Něho (1 Pt 5,7); ano, měli bychom oznamovat své prosby (Fil 4,6).
Bylo by však škoda, kdyby naše prosby byly omezovány na naše praktické okolnosti. Předně bychom měli zahrnout „děkování“ (Fil 4,6), ale i prosby samy by se neměly zaměřovat jen na praktické potřeby. Více modliteb v Novém zákoně ukazuje širokost rozsahu křesťanské modlitby.
Například Pavlova modlitba v Epištole Koloským (Kol 1,9–12). Děkuje za jejich víru a jejich lásku ke všem svatým. Modlí se, aby byli naplněni plnou známostí Boží vůle, za jejich přinášení ovoce a za jejich známost Boha. Nečteme, že by se Pavel modlil, aby byli ušetřeni všech těžkostí, ale aby byli „všelikou mocí zmocněni podle síly slávy jeho ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí“.
Anebo když vezmeme jeho modlitbu v Epištole Efezským 1 (verše 15–23). Jeho zájem byl, aby Efezští byli schopni vstupovat do rozsáhlé oblasti svých duchovních požehnání; aby jim Bůh dal „ducha moudrosti a zjevení k plné známosti jeho“. Aby k tomu přišli, bylo pro ně zapotřebí, aby měli „osvícené oči srdce“. Pavel si přál, aby znali „naději povolání jeho“, „bohatství slávy dědictví jeho“ a „nesmírnou velikost jeho moci“. V Efezským 3 (verše 14–21) je zřetel obrácen opět na „vnitřního člověka“, aby Kristus skrze víru přebýval v jejich srdcích, a na jejich schopnost přivlastňovat si plný rozsah Boží rozsáhlé rady a „lásku Kristovu, která převyšuje poznání“.
Modlitba samozřejmě není přednáška. Není o opakování pravdy. To jistě Pavel nedělal ve svých modlitbách. Co je charakterizovalo, bylo zaměření na zájmy Krista. Kéž Pán obohatí náš modlitební život – ne k vyloučení „vší /naší/ potřeby“ (Fil 4,19) včetně praktických věcí, ale k zahrnutí duchovní prosperity jak naší vlastní, tak i druhých.
Michael Hardt
„I zůstávali… na modlitbách“ – to byla čtvrtá věc, kterou křesťané dělali na počátku (Skutky 2,42).
Ale jak se to dá srovnat s tvým modlitebním životem? Byl zanedbáván? Jsi jako Laodicejští, kteří se pravděpodobně nemodlili, protože si mysleli, že nic nepotřebují (viz Zj 3,17)? Jistěže žádný z nás nemůže říci, že bychom od Pána nic nepotřebovali. Všichni jistě uznáme, že den za dnem potřebujeme od Něho sílu, abychom Mu mohli sloužit. Jaká zvláštní věc to je, když se křesťan nemodlí.
Pavlův způsob byl nepřestávat ve svých modlitbách (viz Kol 1,9). Jinými slovy: V jeho modlitebním životě byla stálost. Možná že shledáváš těžkým modlit se. Možná řekneš: „Snažil jsem se hodinu modlit, ale po pěti minutách jsem myslel na psa a potom na nákupy, pak na děti, a potom na fotbal: a vzdal jsem to, protože jsem se nedovedl hodinu modlit.“ Nuže, na to je lék velice praktického rázu: Začni se modlit krátké modlitby. Modli se dvě minuty denně a začni třeba takto: „Pane, to jsem zase já. Je mi líto, že jsem zanedbával modlitby. Prosím, pomoz mi. Amen.“ Zvykni si modlit se krátké modlitby – jsou lepší než vůbec žádné. Potom po krátké době shledáš, že ti Pán dá milost, aby ses modlil pět minut, potom 10 minut atd.
Ale kromě osobní modlitby je velmi důležitá modlitba shromáždění – to je to, co věřící ve Skutcích 2,42 dělali společně. Nebuď nepřítomný v modlitebním shromáždění, jež je právě tak důležité jako večeře Páně. Mohlo by se říci, že je dokonce důležitější, poněvadž ukazuje, že jsme závislí na Bohu. Jestliže chceš vyjádřit to, čím shromáždění je, pak to je nejen chvála a velebení, ale také závislost v modlitbách.
Když se modlíš, buď ve svých modlitbách opravdový. Měli bychom se modlit vážně a srdečně a říci: „Pane, to je to, co potřebujeme,“ a bojovat v modlitbě – aby v našem křesťanském životě byla snaha a skutečnost. Praxe na začátku byla taková, že ustavičně pokračovali v modlitbě. Neřekli: „To nebylo žádné modlitební shromáždění. Už tam nepůjdu,“ – ale vytrvávali v modlitbách.
Rada mladým lidem: Dávejte pozor, abyste chodili do modlitebních shromáždění a dbejte na to, abyste se účastnili v modlitbách. Vy, mladí bratři, si možná řeknete: „Nikdy nemám šanci se modlit – tihle starší bratři zaberou všechen čas.“ Nuže, to se mi stávalo, když jsem byl mladší, ale mohl jsem na konci každé modlitby říci: „Amen.“ To, že jste přítomni v modlitebním shromáždění, vás také přivede pod atmosféru a vliv zbožných mužů, kteří se modlí a ukazují vám, jak se modlí, když užívají míst Písma v mluvení k Bohu ohledně Jeho vůle. Jak bude váš křesťanský život obohacen! Nemusíte být slyšeni. Když jste na kolenou, prostě klidně řekněte Pánu: „Slyš mou modlitbu.“ Pán chce slyšet modlitbu každého upřímného srdce.
Modlitební shromáždění je i pro sestry. Možná, že si myslíte: „Ach, ti bratři se modlí dlouho“, nebo: „Za to se modlil minulý týden a předminulý také,“ ale bratři mohou mít skutečné těžkosti ohledně věcí Pána nebo nějaké zvláštní záležitosti. Modli se spolu s bratry a povzbuzuj je v jejich modlitbách srdečným „Amen“. Proto říkáme společně „Amen“ – ten bratr je jen služebníkem shromáždění a shromáždění ukazuje, že je jedno srdce a mysl tím, že řekne: „Amen.“ Sestry snad řeknou: „My se nemodlíme“, ale ony se modlí – nebo by se měly modlit – tím, že řeknou „Amen“ a učiní modlitbu toho bratra rovněž svojí vlastní.
Kéž bychom byli modlícím se shromážděním!
Edwin Cross9
Pán a apoštolové nás napomínají, abychom se modlili bez přestání, v důvěře a nikdy nepřestávali věřit. Děláme dobře, když oznamujeme své prosby Bohu v každém případě. Ale to neznamená, že vždy obdržíme to, zač prosíme – jako například se to stalo Pavlovi vzhledem k trnu v jeho těle. Pro něho by nebylo dobré, kdyby mu Bůh vyhověl. Ale výsledkem našich modliteb je, že pokoj Boží, který převyšuje poznání, bude udržovat naše srdce a mysl skrze Krista Ježíše (Fil 4). Jeho trůn není znepokojen, ani Jeho srdce není obtíženo našimi prosbami; a pokoj, v kterém On ustavičně přebývá, skutečně působí v našich srdcích, když jsme položili tyto žádosti k Jeho trůnu.
J. N. Darby10
Přel. z Truth&Testimony 2/2012