10. kapitola
Poslední tři kapitoly tvoří jednu úplnou část knihy Daniele, když předkládají předpověď historických skutečností vztahujících se k jednání pohanských mocností s Božím pozemským lidem od doby Perské monarchie až do jeho konečného vysvobození pod vládou Krista.
10. kapitola a 1. verš 11. kapitoly jsou úvodem, který udává okolnosti, za nichž Daniel obdržel tato závěrečná sdělení.
11. kapitola představuje prorocké vykreslení událostí, které se stanou ve spojení s králi zemí severně a jižně od svaté země.
12. kapitola předpovídá Boží jednání s věrným ostatkem Židů, když národ bude tři a půl roku procházet velkým soužením, které bude předcházet Kristovo království.
10. kapitola nám mluví o době, kdy Daniel obdržel tato sdělení, o stavu jeho duše a o okolnostech, za kterých byla učiněna.
Verš 1: Tyto věci byly Danielovi zjeveny ve třetím roce Cýra, krále Persie. Z Ezdráše 1,1 víme, že v prvním roce tohoto krále byl učiněn výnos, který Židy osvobozoval, aby se mohli vrátit do své země. Je zjevné, že Daniel nepoužil výhody tohoto výnosu, neboť ve druhém roce Cýra je stále ještě u řeky Hiddekel v Asyrské zemi. Zde je Danielovi zjevena vážná pravda, že přes částečný návrat ze zajetí jeho lid ještě očekává „určený čas soužení“, a tento smutný čas bude dlouhý.8
Verše 2 a 3: Ačkoli Daniel zůstával v zemi zajetí, nikterak nebyl lhostejný ke stavu Božího lidu. To je jasně vidět ve stavu jeho duše. Plné tři týdny truchlil a postil se od masa a vína. Přirozenost by možná v částečném návratu viděla oživení mezi Božím lidem a nový začátek v jejich duchovní historii, který by vyvolával jásání a oslavu a radost. Boží muž však cítí bolestnou minulost Božího lidu, jeho přítomnou slabost, i když má volnost k návratu do země, a nade vše vidí předem další trápení, které na něj čeká, dříve než dosáhne konečného vysvobození. Víme, že skutečně mezi těmi, kdo se navrátili, mnozí z mladé generace „prokřikovali s radostí hlasem velikým“, ale staří lidé „plakali hlasem velikým“ (Ezdráš 3,12). Ve stejném duchu zestárlý Daniel truchlí v zemi zajetí.
Bylo by dobré pro Boží lid, kdyby každé milostivé oživení mezi ním bylo učiněno důvodem k vyznání a zármutku s připomenutím, že tu nebude plné a konečné vysvobození, dokud nepřijde Kristus. V každém pravém oživení se Boží lid, je-li veden Duchem, bude vyznačovat modlitbou a vyznáním, spíše než křikem a jásáním. Čím více je hluku a vnějších projevů, tím méně je Boha v jakémkoli hnutí mezi Jeho lidem.
Kromě toho tento správný stav duše připravuje Daniele pro sdělení, která má obdržet. Kdosi pravdivě řekl: „Jaký větší omyl může být, než se domnívat, že můžeme vejít do Božích tajemství bez mravní připravenosti srdce, anebo si myslet, že je možné rozumět božským věcem pouze slyšením nebo čtením nebo protože jsme se seřadili kolem určitých vůdců Božího lidu a nadšeně podporujeme jejich učení? Pokoření se a půst byly Danielovy prostředky pro přijetí těchto zjevení; a tak je tomu i nyní: Duch Boží osvěcuje oči našeho srdce, abychom porozuměli Božím myšlenkám a vůli, jen když jsme mravně odděleni od věcí zde – odděleni od uspokojování smyslů a radostí země, když jsme se sami pokořili použitím kříže v Boží přítomnosti.“
Verše 4-6: Daniel byl ve správném stavu duše k přijetí sdělení od Boha a má předivné vidění slavné andělské bytosti, skrze kterou Bůh chce sdělovat své myšlenky. Vidí anděla9, ne takového, který by přijal prostý oděv, aby se zjevil člověku, ale v jeho vlastní andělské slávě, vyjadřující jeho majestát, svatost a moc jako božského posla.
Verše 7-11: Pak je nám řečeno, jaký účinek mělo vidění na Daniele a na jeho společníky. Muži, kteří byli s Danielem, neviděli vidění, ale cítili přítomnost této nebeské bytosti a naplněni hrůzou utekli, aby se skryli. Daniel zůstal sám v přítomnosti anděla, je přemožen strachem a padá na zem, nalézaje úlevu v hlubokém spánku. V tomto postavení se ho dotýká ruka anděla a je pozdvižen na kolena a na dlaně svých rukou. Anděl potom mluví, ujišťuje Daniela, že je velmi milý, a působí, že Daniel stojí vzpřímen, ačkoli se třese. Tak je v přítomnosti této nebeské bytosti osvobozen, aby slyšel sdělení od Boha.
Verš 12: Než zjeví Danielovi zvláštní pravdy, které mu byl poslán sdělit, anděl pozvedá závoj, který skrývá neviditelné před viditelným. V jedinečném oddílku nám dává nahlédnout na činnosti duchovních bytostí, ať dobrých nebo zlých, které stojí za tak mnohým, co se děje ve světě lidí. Kdosi řekl: „Jestliže jsou střety na zemi, plynou z vyšších konfliktů – andělé zápasí s těmito zlými bytostmi, nástroji Satana, které se ustavičně snaží zkřížit Boží rady vzhledem k zemi.“
Víme, že andělé jsou zvláštním způsobem opatrovníci Božího lidu, když jsou „posíláni k službě pro ty, kteří mají dědičně obdržeti spasení“ (Židům 1,14). Zde se dále učíme, že jsou vykonavateli Boží vůle, za vším Jeho jednáním v prozřetelnosti mezi lidmi; a při vykonávání jejich poslání se jim protiví zlé duchovní bytosti.
Nadto máme v tomto výjevu utěšující ujištění, že Bůh není lhostejný ke zkouškám a modlitbám Svého lidu. Od první chvíle, kdy Daniel ustavil své srdce, aby porozuměl Božím myšlenkám a aby se pokořoval před Bohem, jeho modlitba byla slyšena. Můžeme se vzpírat proti druhým a mluvit proti jejich zlému, ale jestliže naše modlitby mají být účinné, potřebujeme se jako Daniel pokořit v Boží přítomnosti.
V odpověď na tyto zkoušky byl anděl poslán, aby ujistil Daniele, že je velmi milý, aby ho potěšil v jeho zármutku a aby ho poučil o Božích myšlenkách.
Verš 13: Ačkoli Danielova modlitba byla slyšena v první den, kdy vyléval svou duši před Bohem, odpověď na jeho modlitbu byla zpožděna o tři týdny. Anděl sděluje důvod tohoto zpoždění. Byly zde v činnosti protivící se duchovní síly. Po tři týdny se kníže království Perského protivil andělu, poslanému dát odpověď na Danielovu modlitbu. Kníže království Perského je zjevně duchovní bytost. V tomto verši je zmínka o archandělu Michalovi jako o „jednom z předních knížat“ a v poslední kapitole jako o „knížeti velikém“.
Písmo jasně činí sdělení, že v duchovní oblasti jsou dobrá knížectví a moci, stejně jako zlá (Ef. 1,21; 6,12 atd.); a že jako Bůh vyslal určité andělské bytosti pod vedením andělského knížete, aby chránil Svůj lid, tak má Satan zlé duchovní moci pod vedením hlavního nepřítele, které vysílá, aby vykonávali jeho odpor proti Bohu mezi národy světa.
V tomto zvláštním střetu duchovních mocí přišel Michal, jeden z předních andělských knížat, na pomoc andělu vyslanému k Danielovi. Toto střetnutí se Satanovým vyslancem, který se měl protivit Božímu dílu v království Persie, zdrželo anděla u králů Perských.
Verš 14: Když tento konflikt duchovních mocí je skončen, anděl přichází k Danielovi a informuje ho, že je poslán, aby Danielovi dal porozumět, co se stane jeho lidu – Židům – v pozdějších dnech, a zdůrazňuje skutečnost, že vidění je pro mnohé dny.
V průběhu těchto sdělení zjistíme, že je předpověděno mnoho událostí, které se už naplnily, ale jejich důležitost spočívá v jejich spojení s budoucností a ve způsobu, jakým vedou ke zjevení Antikrista a velkému soužení posledních dnů.
Verše 15-19: Přemožen velikostí těchto sdělení učiněných tak slavnou bytostí Daniel cítí svou vlastní bezcennost a neschopnost. Sklání svou tvář v poníženosti a je němý. Je však posilněn andělskou bytostí v podobě člověka, který se dotýká jeho rtů. Takto se osměluje mluvit a doznává, že vidění ho naplnilo bolestí, ponechalo ho krajně slabého s pocitem jeho vlastní nehodnosti, aby mluvil s tímto nebeským poslem.
Anděl se ho opět dotýká, dávaje mu sílu, a ujišťuje ho, že on osobně je velmi milovaný, že se nemusí bát; naplňuje ho Božím pokojem a napomíná ho, aby byl silný. Když Daniel takto vylil svou duši před Bohem, má Boží pokoj vylitý do svého srdce (viz Fil. 4,6.7). Výsledkem je, že Daniel je posilněn a může říci andělovi: „Nechť mluví Pán můj, neboť jsi mne posilnil.“
Verše 20 – 11,1: Od této chvíle se Daniel stává posluchačem. Anděl ho informuje, že má v úmyslu se vrátit, aby bojoval se satanskými andělskými knížaty Persie a Řecka. Ale než začne nové střetnutí s duchovním zlem, chce Danielovi zjevit to, co je uloženo v Písmu pravdy. Zjevení kapitol 11 a 12 byla zaznamenána v Písmu k našemu prospěchu.
Daniel je ujištěn o tom, že Michal, jeden z předních knížat, je duchovní kníže, vyslaný, aby hájil zájmy Božího pozemského lidu. Anděl, poslaný k Danielovi, už byl užit, aby potvrdil a posilnil Daria Médského. Tento výrok může vrhnout velké světlo na skutečnost, že Darius byl tak příznivý vůči Danielovi (viz kapitolu 6,14-28). V 6. kapitole máme vnější historii; v 10. kapitole a v 1. verši 11. kapitoly vidíme duchovní střet za touto historií. Nyní poznáváme, že nepřátelství Danielových nepřátel bylo výsledkem duchovní špatnosti pracující za scénou, stejně jako přízeň ukázaná Danielovi Dariem byla výsledkem toho, že král byl potvrzen a posilněn Božím andělským poslem, jakkoli málo si Danielovi nepřátelé i jeho přátelé byli vědomi aktivit těchto duchovních bytostí.