9. kapitola
V souhlasu s ostatními Danielovými proroctvími nás devátá kapitola přenáší do budoucnosti a přivádí před nás osud Jeruzaléma. Ale činí ještě více, neboť ukazuje spojení mezi ožitím Božího lidu v Danielových dnech a soudem, který přijde na Jeruzalém v pozdějších dnech a který ukončí čas jeho zpuštění.
Daniel je poučen, že ačkoli za Jeho dnů může být ostatek Božího lidu v zemi obnoven a chrám a město znovu postaveny, jak to máme zaznamenáno v knize Ezdráše a Nehemiáše, přece jeho oživení žádným způsobem neukončí zajetí Izraele, ani nevysvobodí Jeruzalém z útlaku od pohanů. Ještě tu budou trápení pro Boží pozemský lid a zpuštění pro Jeho město, dříve než bude dosaženo konce.
Jako prorok měl Daniel vidění a dostal zjevení o budoucnosti. Nyní ho máme vidět jako přímluvce za Boží lid, a jak v odpověď na svou modlitbu a poníženou žádost dostává naučení o Božích myšlenkách.
Verše 1 a 2 nám ukazují důvody, které vyvolaly modlitbu.
Verše 3 až 6 zaznamenávají Danielovo vyznání hříchu a selhání Božího lidu.
Verše 7 až 15 vyjadřují postavení se na Boží stranu ve všech trestáních v Jeho vládě, která přišla na lid.
Verše 16 až 19 předkládají jeho poníženou prosbu k Bohu o milosrdenství pro Boží lid.
Verše 20 až 27 nám předkládají Boží milostivou odpověď na Danielovu modlitbu, kterou mu je dáno porozumění Božím myšlenkám ve slovu a ve vidění.
Verš 1: Šedesát osm let uplynulo od chvíle, kdy Daniel byl zajat při pádu Jeruzaléma. Daniel viděl vzestup a pád Babylonu, první světové říše. Do popředí se dostala Persie, druhá světová říše. V tomto království zastával Daniel postavení autority nad knížaty říše. Ale ani vysoký úřad, který zastával, ani náročné státní záležitosti nemohly ani na chvíli utlumit jeho horoucí lásku k Božímu lidu a jeho víru v Boží slovo týkající se Jeho lidu.
Verš 2: Viděli jsme, že Daniel byl muž modlitby. Nyní poznáváme, že to byl také student Písma. Ačkoli sám byl prorok, je připraven naslouchat jiným Božím inspirovaným prorokům a poznávat Boží myšlenky z knih Písma. Tak když čte proroka Jeremiáše, zjišťuje, že po pádu Jeruzaléma ve dnech Joakimových bude izraelská země zpuštěná po dobu sedmdesáti let, a na konci sedmdesáti let přijde babylonský král pod soud a kaldejská země zpustne (Jeremiáš 25,1.11.12). Nadto se Daniel dovídá, že nejenže Babylon bude souzen, ale že Hospodin řekl Jeremiášovi, „že jak se jen vyplní Babylonu sedmdesáte let, navštívím vás, a potvrdím (naplním) vám slova svého výborného o navrácení vás na místo toto“ (Jeremiáš 29,10-14).
Daniel činí tento důležitý objev v prvním roce Daria. Ke skutečnému návratu, jak víme, došlo o dva roky později v prvním roce Cýra (Ezdráš 1,1). V té chvíli zřejmě nebylo mezi běžnými událostmi nic, co by zaručovalo naději na návrat. Že Bůh navštíví Svůj lid v zajetí a otevře pro něj cestu k návratu do jejich země, se Daniel dovídá „z knih“, nikoli skrze okolnosti. Právě viděl zničení krále Babylonu a pád jeho říše, ale nespekuluje o vzrušujících událostech, které se dějí kolem něho, a nesnaží se z nich tvořit závěry příznivé pro Boží lid. Ve svém porozumění je veden „knihami“ – Božím slovem – ať se okolnosti jeví jako příznivé pro Boží předpovědi, anebo ne.
Boží slovo je správný klíč k proroctvím. Není nám ponecháno, abychom vysvětlovali proroctví tím, co se děje, ani abychom očekávali na splnění proroctví, abychom je mohli vyložit.
Verš 3: Bezprostředním účinkem toho, že se Daniel z Božího slova dověděl, že Bůh má v úmyslu navštívit Svůj lid, bylo, že se Daniel obrací k Bohu. Nejde s dobrou zprávou ke svým spoluzajatcům, ale blíží se k Bohu, když říká: „Obrátil jsem tvář svou k Pánu Bohu.“ Jak kdosi jiný řekl: „Má obecenství s Bohem o tom, co od Boha dostává.“ Výsledek je, že vidí správný charakter té chvíle a mravní stav lidu a jedná způsobem, který je pro tu chvíli vhodný.
Bůh má v úmyslu zastavit Svoji káznící ruku a dát Svému lidu malé oživení. Nicméně Daniel není povznesený, ani se neobrací k lidu s výkřiky a chválou. Naopak, protože vidí pravý význam té chvíle, obrací se k Bohu s „modlitbou a pokornými prosbami v postu, v žíni a popele“, a činí vyznání Pánu, svému Bohu.
Protože je Daniel dobře obeznámený s Písmy, hledí zpět přes tisíc let na dobu od vysvobození Bohem z otroctví Egypta (verš 15). Vidí, že toto období bylo jednou dlouhou historií selhání a vzpoury. Už mu bylo dovoleno hledět do budoucnosti a vidět, že selhání a utrpení stále očekává Boží lid (7. a 8. kapitola). Poznal také, že nedojde k úplnému vysvobození Božího lidu, dokud nepřijde Syn člověka a nezřídí Své království.
V souhrnu vidí minulost vyznačující se selháním, temnou budoucnost s předpovědí hlubších trápení a většího selhání a bez naděje na vysvobození pro Boží lid jako celek, dokud nepřijde Král. Při uvědomění si těchto pravd byl Daniel hluboce postižen, jeho myšlení ho velice kormoutilo, jeho vzhled byl změněn a několik dní byl nemocen (kap. 7,28; 8,27).
Ale Daniel činí jiný objev. Poznal z Písem, že přes všechno minulé selhání a všechna budoucí neštěstí Bůh předpověděl, že bude trochu oživení uprostřed těch let.
V tom všem nemůžeme než vidět souhlas mezi našimi dny a dny, v nichž žil Daniel. Můžeme hledět zpátky přes staletí selhání církve v odpovědnosti. Z Písma víme, že „zlí lidé a svůdcové půjdou v horší“, a že velmi brzy to, co na zemi vyznává jméno Krista, bude vyvrženo z Jeho úst. Víme také, že nic než příchod Krista opět nespojí Boží lid a neskončí všechnu tu bolestivou historii selhání. Ale také víme, že uprostřed všeho selhání Pán jasně řekl, že zde bude oživení Filadelfie u nemnohých, kteří uprostřed zkázy křesťanstva budou nalezeni, jak se ve velké slabosti snaží zachovávat Jeho slovo a nezapřít Jeho jméno.
Daniel ve své modlitbě a vyznání ukazuje ducha, který by měl vyznačovat ty, kdo v jeho dnech i v našich dnech si přejí dát odpověď na otevřené dveře vysvobození, které Bůh staví před Svůj lid.
Verš 4: Když se obrací k Bohu s vyznáním, Daniel dostává hluboký pocit o Boží velikosti, svatosti a věrnosti. Kromě toho si uvědomuje, že Bůh je věrný Svému slovu a že jestliže jen Jeho lid bude v lásce držet Jeho jméno a zachovávat Jeho slovo, dojde milosrdenství.
Verše 5 a 6: Se správným pocitem o Boží velikosti před svou duší Daniel ihned rozeznává nízký stav lidu. Bůh byl věrný Své smlouvě, ale lid se odchýlil od Božích ustanovení a soudů. Uznává, že tento nízký mravní stav je u kořene všeho rozdělení a rozptýlení, která přišla mezi Boží lid. Nesnaží se dávat vinu za rozdělení a rozptýlení některým jednotlivcům, kteří snad skutečně jednali s pozdviženou rukou a převraceli pravdu a mnohé zavedli do hříchu. Víme, že tak tomu bylo s králi, kněžími a falešnými proroky. Ale když hledí přes selhání jednotlivců, vidí a uznává selhání Božího lidu jako celku. Říká: „Zhřešili jsme…, aniž jsme poslouchali služebníků tvých proroků, kteří mluvívali ve jménu tvém králům našim, knížatům našim a otcům našim, i všemu lidu země.“ Daniel osobně neměl podíl na přivození rozptýlení, které nastalo před sedmdesáti lety. Mohl být jen dítětem v době dobytí Jeruzaléma a během jeho zajetí asi nebyl nikdo oddanější Pánu než on.
Nicméně ani to, že osobně nebyl odpovědný, ani časová odlehlost, ho nevedou k tomu, aby nedbal na rozdělení a rozptýlení, ani aby se snažil dát vinu jednotlivcům, kteří dávno zemřeli. Naopak se sám ztotožňuje s Božím lidem a před Bohem uznává, že „my jsme zhřešili“.
Tak nás v naší době může zabývání se nástroji užitými k rozptýlení Božího lidu učinit slepými ke skutečné příčině zkázy, totiž k nízkému stavu, který doprovázel naše vysoké vyznání. Snad jsme neměli jasný podíl na pošetilosti a jednání s pozdviženou rukou několika jedinců, kteří zapříčinili bezprostřední rozptýlení Božího lidu, ale my všichni máme svůj podíl na nízkém stavu, který nutně způsobil rozptýlení.
Daniel se nesnaží omluvit jejich hřích. Naopak uznává, že ztížili svůj hřích odmítnutím naslouchat prorokům, které Bůh čas od času posílal, aby jim připomněl sám Sebe. Nic není pozoruhodnějšího, než vidět, jak soustavně a vytrvale Boží lid tehdy i dnes pronásledoval proroky. Nemáme rádi, když naše svědomí je zneklidňováno slyšením o našich chybách. Připustit, že nemáme pravdu nebo že jsme jednali chybně (kromě snad velmi nejasným a všeobecným vyjádřením), znamená pokoření náboženského těla. Proto prorok, který se snaží působit na svědomí – který připomíná Božímu lidu jeho hříchy – není nikdy populární. Pouhý „učitel“ bude přijímán s pochvalou, neboť získávání známosti u nohou učitele více uspokojuje tělo. Mít velkého učitele uprostřed společnosti směřuje k vyvýšení. Ale kdo chce proroka, aby probouzel svědomí tím, že nám mluví o našich chybách a hříších? A tak Izrael odmítal poslouchat proroky.
Verš 7: Když vyznal hřích „všeho lidu země“, Daniel ospravedlňuje Boha v tom, že trestal lid. Pevně drží hluboce důležitou zásadu, že když došlo k rozdělení a k rozptýlení, musí toto zlé být přijato jako od Boha jednajícího ve Své svaté kázni, a ne pouze jako vyvolané zvláštními skutky pošetilosti nebo špatnosti na straně jednotlivých lidí. To je jasně vidět u velkého rozdělení, které nastalo v Izraeli. Jako nástrojem bylo vyvoláno Roboámovou pošetilostí, ale Bůh říká: „Ode mne stala se věc tato.“ (2. Par. 11,4) O čtyři sta let později, kdy Boží lid byl nejen rozdělen, ale rozptýlen mezi národy, Daniel velmi jasně poznává tuto velkou zásadu. Říká: „Tobě, ó Pane, přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři, jak se to děje nyní mužům Judským a obyvatelům Jeruzalémským, a všechněm Izraelským blízkým i dalekým, ve všech zemích, kam jsi je zahnal.“ Potom mluví o tom, že „Hospodin Bůh náš… uvedl na nás toto zlé veliké“. A potom opět: „Proto Hospodin bděl nad tím zlem a uvedl je na nás.“ (9,7.12.14) Takto Daniel ztrácí ze zřetele jednotlivé lidi. Nezmiňuje se o žádných jménech. Nemluví o Joakimovi nebo o „ohavnostech, které páchal“, ani o Sedechiášovi a jeho bláznovství; ani se nezmiňuje o krutém násilí Nabuchodonozorově. Ale když hledí mimo tyto lidi, vidí v rozptýlení ruku spravedlivého Boha.
Tak o něco později slyší Zachariáš slova Pána ke kněžím a ke všemu lidu země, když říká: „Vichřicí rozptýlil jsem je mezi všecky ty národy, které neznali.“ (Zach. 7,5.14)
Tak také o něco později Nehemiáš ve své modlitbě připomíná slova Pána skrze Mojžíše: „Vy přestoupíte, já pak rozptýlím vás mezi národy.“ (Neh. 1,8)
U těchto Božích mužů není žádný pokus upravit své přísné výroky ohledně Boha jednajícího v kázni. Ani neříkají, že Bůh „dovolil“, aby Jeho lid byl rozptýlen, nebo že „svolil“, aby byli vyhnáni. Ale jasně říkají, že Bůh sám vyhnal lid a přivedl zlé.
Verše 8 a 9: Ale dále, jestliže na jedné straně zahanbení tváře náleží všem třídám a všem generacím Izraele od otců počínaje, pak na druhé straně „milosrdenství a odpuštění“ náleží Hospodinu našemu Bohu. Bůh je nejen spravedlivý Bůh, ale On je milostivý a plný odpuštění. Přesto se národ vzpouzel a znovu zhoršoval svou vinu.
Verš 10: Tak Daniel shrnuje hřích Izraele. Tento národ neposlouchal hlasu Hospodinova. Porušili Jeho zákony a nedbali na proroky.
Verše 11 a 12: Proto na ně připadlo zlořečení vyhlášené v zákoně a Bůh potvrdil Svá slova, která mluvil proti národu, a přivedl na ně toto zlé veliké.
Verš 13: Dále, když to zlo přišlo, neobrátili se k Bohu v modlitbě. Zjevně zde nebyla touha odvrátit se od svých nepravostí a rozumět pravdě.
Nemá tento vážný verš co říci Božímu lidu v těchto našich dnech? Boží lid je rozptýlen a rozdělen kvůli svým hříchům, a přece jak klidně, téměř s uspokojením se Boží lid dívá na tento stav rozdělení. Nadto je v této chvíli nejenom málo porozumění Boží pravdě, ale i málo touhy rozumět pravdě. Ach, kéž bychom byli tak pocvičeni ohledně stavu Božího lidu, že bychom byli vedeni k modlení se před Pánem, naším Bohem, abychom se odvrátili od svých nepravostí a nastrojili své tváře k porozumění Boží pravdě!
Verš 14: „Proto,“ říká Daniel, „Hospodin bděl nad tím zlem a uvedl je na nás.“ Pán řekl Jeremiášovi: „Já bdíti budu nad nimi k zlému a ne k dobrému.“ A tentýž prorok nám opět říká, že Hospodin bděl nad tím, „aby je plénil a bořil a kazil a hubil a trápil“ (Jer. 44,27; 31,28). Jak je to vážné! My dovedeme lépe rozumět, že Hospodin bdí nad Svým lidem, aby ho chránil, ale zde nalézáme, že nad ním bdí ke zlému, a Daniel Pána ospravedlňuje, když tak činí. „Spravedlivý jest Hospodin Bůh náš ve všech skutcích svých, které činí, jehož hlasu poslušni jsme nebyli.“
Verš 15: Bylo zde ještě další zhoršení jejich viny, kterou Daniel vyznává. Lid, který zhřešil a činil tak zlé věci, byli vykoupení Páně – lid, který On vyvedl z Egypta mocnou rukou. Tak tentýž lid, skrze který se Bůh stal známým, je právě ten lid, který Jej zneuctil svými hříchy. Boží vykupující mocí ve prospěch Izraele se Jeho pověst rozšířila mezi národy. Hříchem Izraele bylo Jeho jméno v porouhání mezi pohany. Proto Bůh chránil Svou slávu tím, že vyhnal Izrael opět do otroctví.
Verše 16-19: Když Daniel vyznal hřích a selhání Božího lidu, a když nadto ospravedlnil Boha ve všech Jeho cestách, modlí se nyní formou pokorné žádosti. Dost pozoruhodné je, jak bychom si mohli myslet, že jeho prvním důvodem je Boží spravedlnost a později „milosrdenství mnohá“ Boží. Uvědomuje si, že milosrdenství musí být založeno na spravedlnosti. Už uznal Boží „spravedlnost“ v tom, že Bůh přivedl všechno toto trápení na tento lid (verš 14). Nyní žádá, aby Bůh ve spravedlnosti odvrátil Svůj hněv a prchlivost od Jeruzaléma.
Předmětem jeho pokorné prosby je město, svatá hora, svatyně a Boží lid. Neprosí za sebe, své osobní zájmy nebo za zvláštní potřeby svých druhů v zajetí. Jeho celé srdce se zabývá Božími zájmy na zemi. Kéž bychom více znali a projevovali Danielova ducha, aby naše srdce byla tak naplněna tím, co je nejbližší a nejdražší srdci Krista, že bychom se povznesli nad všechny osobní a místní potřeby a volali bychom k Bohu kvůli Jeho Církvi, Jeho Jménu, Jeho domu a Jeho lidu a vyznávali společné selhání a cítili společné potřeby.
Je významné, že když se modlí za město, horu, svatyni a lid, nevidí je ve vztahu k sobě nebo k národu, ale jako náležející Bohu. Neříká naše město nebo naše svatyně či náš lid, ale „Tvé město“, „Tvá svatá hora“, „Tvoje svatyně“ a „Tvůj lid“. Povznáší se nad všechno selhání, obrací se k Bohu a předkládá Mu: „My jsme Tvoji.“
Předně mluví o Boží spravedlnosti (verš 16)4. Potom říká: „pro Pána“ (verš 17). Následně předkládá „milosrdenství tvá mnohá“ (verš 18), a nakonec vyzvedá „jméno“ Pána (verš 19). Když založil svou modlitbu na takových důvodech, může jasně prosit Pána, aby „slyšel“, „odpustil“, „učinil“ a „neprodléval“ jednat ve prospěch Svého lidu.
Je hluboce významné vidět, že základem Danielovy pokorné prosby je skutečnost, stále znovu zdůrazňovaná v jeho vyznání, že to je Bůh sám, kdo potřel lid (verše 7, 12, 14). Dokud tato skutečnost není viděna a beze zbytku uznána, nemůže tu být náprava. Když ji máme před sebou, máme dobrý základ, na kterém se můžeme obracet k Bohu a prosit o napravující milosrdenství. A z toho důvodu je Bůh Ten, kdo může nejen potřít, ale může také uzdravit. Bůh může rozptýlit, ale Bůh může také shromáždit (Žalm 147,2). Když se zdráháme uznat, že nás potřel Bůh, a když vidíme jen pošetilost, kterou působili lidé, vylučujeme každou naději na obnovení pro ty, kteří si přejí být věrní Bohu. Když máme před sebou lidi, myslíme na ty, kdo mohou kazit, ale nemají sílu obnovit, zatím co Bůh může setřít a Bůh může uzdravit.
Vidět jen lidi jako ty, kteří způsobili rozdělení, vedlo mnohé upřímné lidi k chybnému závěru, že když lidé způsobili roztržky, lidé mají sílu je uzdravit. Proto snahy, které jsou činěny k tomu, aby Boží lid byl opět spojen, jsou předem určeny k selhání, a hůře než k selhání, ony jen ještě přidávají ke zmatení mezi Božím lidem. Spojovat, to je nad lidský důvtip; je to dílo Boží. My můžeme kazit, můžeme rozptylovat, umíme zlomit srdce. Ale „stavitel Jeruzaléma HOSPODIN, rozptýlený lid Izraelský shromažďuje, kterýž uzdravuje zkroušené srdcem a uvazuje bolesti jejich“ (Žalm 147,2.3).
Zde tedy máme v Danielově modlitbě směr jednání, který by vždy měl vést Boží lid ve dni zkázy:
Předně, když se obracíme k Bohu, získat nový a hlubší pocit o Jeho velikosti, svatosti a milosrdenství k těm, kdo jsou připraveni zachovávat Jeho slovo.
Za druhé vyznat své selhání a hřích, a že kořen všeho rozptýlení spočívá v nízkém mravním stavu.
Za třetí uznat Boží spravedlivou vládu ve všem Jeho jednání v kárání Jeho lidu.
Za čtvrté utéci se ke spravedlnosti Boha, který může jednat v milosrdenství vůči Svému chybujícímu lidu pro Své Jméno.
Verše 20-23: Když se obrátil k Bohu v modlitbě a vyznání, Daniel dostává světlo a porozumění Božím myšlenkám. Je významuplné, že dostává odpověď na svoji modlitbu v době večerní oběti, což ukazuje, že na jeho modlitbu je dána odpověď na základě účinnosti zápalné oběti mluvící Bohu o ceně Kristovy oběti.
Na začátku Danielovy snažné prosby Bůh dal Gabrielovi příkaz týkající se Daniele. Bůh nečekal na podrobnou modlitbu, aby slyšel všechno, co Daniel řekne. Bůh znal touhy jeho srdce a hned na začátku Bůh slyšel a začal jednat. Gabrielův úkol byl otevřít Danielovo porozumění k přijetí Božích sdělení, když říká: „…abych tě naučil vyrozumívati.“ Pro Daniele nestačilo přijmout zjevení. Potřeboval, aby bylo otevřeno jeho porozumění, aby z nich měl užitek. Později Pán otevřel Písma učedníkům a rovněž otevřel jejich mysl, aby mohli rozumět Písmům. I my potřebujeme otevřené porozumění, stejně jako otevřená Písma, tak jako apoštol může říci Timoteovi, když mu otevírá pravdu: „Uvažuj o tom, co říkám. Pán ti dá ve všem porozumění.“ (2. Tim. 2,7)
Nadto když se Daniel spojil se selháním Božího lidu a vyznal: „Zhřešili jsme,“ je nyní ujištěn, že přes všechna selhání je on „velmi milý“.
Verš 24: Daniel zjistil při čtení proroka Jeremiáše, že na konci sedmdesáti let bude Bůh soudit Babylon a vysvobodí Svůj lid ze zajetí. Kvůli tomuto proroctví se Daniel obrátil k Bohu a prosil Ho, aby jednal podle Svého slova. V odpověď na Danielovu modlitbu mu Bůh dává další zjevení. Je mu řečeno, že na konci „sedmdesáti týdnů“ přijde pro Židy mnohem větší vysvobození – takové, které bude konečné a úplné.
Musíme mít na paměti, že toto proroctví se zcela týká vysvobození židovského lidu a jejich města. Anděl říká: „Sedmdesát týdnů je určeno tvému lidu a tvému městu.“ Danielův lid jsou Židé a jeho městem je Jeruzalém. Křesťan nemá trvalé město na tomto světě; hledá to budoucí.
Všechno, co je nezbytné pro splnění těchto proroctví, bylo vykonáno na kříži. Aby Kristus zabezpečil tato požehnání, zemřel za národ (Jan 11,52). Byla vylita krev a učiněno smíření. Přijetí Kristova díla vírou, aby národ mohl vstoupit do požehnání, která toto dílo zajišťuje, je ještě budoucí. Až se Izrael obrátí k Pánu, přestoupení, kvůli kterým národ byl rozptýlen, budou ukončena, jejich hřích bude odpuštěn, jejich nepravosti prominuty (Iz. 40,2) a Boží spravedlnost ustavena (Iz. 51,4-6). Vidění a proroctví budou naplněna a v tomto smyslu zapečetěna nebo uzavřena. Svatyně svatých bude postavena stranou jako místo Božího přebývání.5
Co tedy máme rozumět pod těmi „sedmdesáti týdny“? Znamenají doslovně sedmdesát týdnů po sedmi dnech či čtyři sta devadesát dnů? Verše 25 a 26 takovou myšlenku nepřipouštějí. Začátek sedmdesáti týdnů je jasně stanoven a je nám řečeno, že na konci šedesáti devíti týdnů se stanou určité události, které se zjevně nestaly na konci čtyř set osmdesáti tří dnů. Veškerá nesnáz zmizí, když vidíme, že slovo „týdny“ znamená pouze „periody po sedmi“. Židé počítali po periodách sedmi let, jako my počítáme po periodách deseti let, či dekádách. Sedmdesát týdnů potom je sedmdesát period po sedmi letech, čili čtyři sta devadesát let.
Verš 25: Toto období čtyř set devadesáti let začíná od vyjití příkazu vystavět a obnovit Jeruzalém. Z Nehemiáše 2 víme, že tento příkaz znovu postavit Jeruzalém vyšel ve dvacátém roce Artaxerxa. V historii světa byl dvacátý rok Artaxerxa vypočítán na rok 454 nebo 455 před Kristem. Je nám řečeno, že čtyři sta devadesát let po této události skončí doba trápení Izraele a budou ustavena požehnání Království.
Nyní je zřejmé, že předpověděné požehnání nepřišlo na konci čtyř set devadesáti let, počítáme-li roky bez přerušení. Ale v těchto verších vidíme, že toto období je rozděleno do tří částí. První část je doba sedmi týdnů, nebo čtyřiceti devíti let, během kterých je Jeruzalém znovu vystaven v rozbouřených časech. Jak nesnadné to byly časy, víme ze zprávy podané v knize Nehemiáše. Druhé období šedesáti dvou týdnů, neboli čtyř set a třiceti čtyř let, je od postavení zdi Jeruzaléma až k Mesiáši. Slovo neříká přesně, zda k narození Mesiášově nebo k Jeho představení lidu či k Jeho smrti. Je to ponecháno zcela všeobecně. Jen je jasně řečeno, že „po týdnech pak těch šedesáti a dvou vyťat bude Mesiáš a nebude mít nic“.6
Verš 26: Po proroctví týkajícím se vytětí Mesiáše máme výrok o lidu knížete, který přijde. Ten je opět následován výroky týkajícími se knížete samého. Je řečeno, že lid zkazí město a svatyni. Vztahuje se to bez pochyby na římský lid – na čtvrtou velkou pohanskou mocnost, která vládla na zemi, když Mesiáš přišel a byl vyťat. Daniel se dovídá, že židovský národ, když zavrhne svého Mesiáše, přijde pod soud a jeho město a svatyně budou zkaženy římským lidem, který jako povodeň zaplaví zemi a ukončí její držení Židy. Národ přejde do zajetí a země bude ponechána pustá. Židé shledají, že ruka každého člověka je proti nim až do času konce. Pán sám opakuje předpověď těchto vážných události, když říká: „I padati budou ostrostí meče, a zjímaní vedeni budou mezi všecky národy, a Jeruzalém tlačen bude od pohanů, dokud se nenaplní časy pohanů.“ (Lukáš 21,24)
Tato část proroctví se zcela naplnila asi sedmdesát let po narození Krista, když Jeruzalém byl zničen Římany pod Titem.
Verš 27: V tomto bodě proroctví přechází k mluvení o událostech, které jsou ještě budoucí a které se budou dít během posledního týdne, či sedmi let, o nichž se mluví v proroctví. Když Kristus byl vyťat, uběhlo šedesát devět týdnů. Zůstal jen jeden týden – nebo sedm let – do chvíle, kdy bude zřízeno Jeho království. Ale Židé zavrhli svého Mesiáše. V důsledku toho je naplnění proroctví odloženo. Od doby, kdy zavrhli svého Mesiáše, Bůh už neuznává lid, že je ve vztahu k Němu. Během této doby je v historii starého Božího lidu velké prázdno, prázdno, o kterém Bůh nepodává zprávu, jak dlouho bude trvat. Z Písem Nového zákona víme, že v této době přišlo spasení k pohanům skrze pád Izraele. Víme také, že během tohoto období Bůh povolává Svůj nebeský lid – Církev. Proto uvidíme, že mezi verši 26 a 27 je obrovská a závažná mezera, o které nám v proroctví nejsou dány žádné podrobnosti. Povolání Církve je pravda vyhrazená pro příchod Ducha Svatého. Je nám jasně řečeno, že to je pravda – tajemství, které „za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha“ (Ef. 3,4-6; viz též Řím. 16,25.26). Přímé proroctví se vztahuje vždy k zemi a k Božímu pozemskému lidu. Jakákoli zmínka o povolání Církve by pro Daniele byla naprosto nesrozumitelná. Potom můžeme rozumět, proč je o tomto velkém intervalu mezi šedesátým devátým a sedmdesátým týdnem pomlčeno.
Zde tedy jsme přenášeni k událostem, které jsou stále ještě budoucí. Tyto události se obracejí k aktivitám ne tolik římského lidu, o kterém jsme už slyšeli, nýbrž hlavy říše, zde nazvané kníže lidu. O tomto muži čteme: „A on uzavře s mnohými pevnou smlouvu pro jeden týden.“7 Tato hlava znovu ožilé Římské říše vejde ve smlouvu s masou židovského národa, který bude zpět ve své zemi, ačkoli stále budou zavrhovat Krista jako svého Mesiáše. Pravděpodobně ze strachu, že budou přemoženi jiným nepřítelem – severní mocí či „metlou rozvodnilou“ – vejdou Židé ve spojenectví s imperiální hlavou Římské říše.
Potom se zdá, že ten, o něhož se Židé chtějí opřít kvůli ochraně před jinými nepřáteli, se sám stane jejich velkým nepřítelem. Nevěrný své vlastní smlouvě, uprostřed týdne, nebo na konci tří a půl roků, „dá přestat oběti a oběti suché“. Další věta se zdá ukazovat důvod, proč přestane oběť, neboť mluví o „ochraně ohavností“. To je zjevně zmínka o tom, co je řečeno v jiných místech Písma, že budoucí Antikrist dá postavit ve svatyni svatých obraz a všem bude přikázáno, aby mu prokazovali božské pocty (viz Mat. 24,15; 2. Tes. 2,4; Zj. 13,14.15).
Nicméně tu během této poslední poloviny týdne bude „pustošitel“, rozvodnilá metla ze severu, před kterým žádné spolčení s knížetem Římské říše není schopné Židy ochránit. V této době bude židovský národ procházet velkým soužením. Pán jasně říká: „Proto když uzříte ohavnost zpuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ana stojí na místě svatém… tehdy bude soužení veliké.“ (Mat. 24,15-21). Během této hrozné doby bude nevěřící židovský národ předmětem nepřestávajících soudů, dokud se soud nevyčerpá, když bude plně vylit na zpuštěné město a národ.