6. kapitola
Viděli jsme, že mravní charakteristiky vládnoucích mocností během časů pohanů jsou vyjádřeny v historických událostech zaznamenaných v Danieli 3 až 6. Nejhorší a konečné zlo je odpadnutí, či uchvácení Božího místa na zemi. Dání stranou Božích práv, vyvýšení člověka, otevřená výzva Bohu, které už prošly před našima očima, končí v hrozném pokusu násilím potlačit všechno uznání Boha na zemi odebráním trůnu Bohu a nastolením člověka na jeho místo.
Toto vyvrcholení všeho zla je předpověděno výnosem podepsaným králem Dariem, podle kterého po třicet dnů žádná žádost nesmí být adresována ani Bohu ani člověku, jedině králi.
Toto odpadnutí je jasně představeno v Novém zákoně jako charakterizující konec časů pohanů. Ve druhé kapitole Druhé epištoly Tesalonickým je budoucí odpadnutí předpověděno ve spojení se zjevením člověka hříchu, který se protiví a vyvyšuje proti všemu, co je nazýváno Bůh, anebo čemu se lidé klaní, takže „se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě, jako by byl Bůh“. Ze Zjevení 13 se dále učíme, že tento člověk hříchu je ta druhá šelma. Skutky tohoto zlého člověka jsou nastíněny Dariovým výnosem, ne tím, to budiž poznamenáno, co byl Darius jako člověk, ale tím, co učinil. Osobně se Darius jeví jako mající zcela jiný charakter, než měl hříšný Balsazar. Zdá se, že to byl přátelský člověk, a v tomto ohledu může představovat charakter člověka hříchu, který se pravděpodobně bude v očích lidí jevit jako neobyčejně přitažlivý muž.
Verše 1-3: Úvodní verše ukazují okolnost, která vyvolala tento zlý výnos. Daniel byl Dariem ustanoven za hlavního ze tří vezírů, jimž sto dvacet knížat, která vládla nad královstvím, mělo předkládat účty. Že dítě zajetí mělo být vyvýšeno do tohoto vysokého postavení, vzbudilo žárlivost kaldejských vezírů a knížat. Vedeni žárlivostí, se ve své špatnosti snažili nalézt nějakou vadu, kvůli které by mohli proti němu vznést u krále obvinění.
Verše 4 a 5: Předně hledali proti němu podnět ve spojení s jeho správou království. Ale ačkoli se všichni tito vezíři a knížata snažili nalézt chybu v Danielově správě státních záležitostí, nemohli při něm najít žádnou chybu ani závadu, protože byl věrný. Usoudili, že žalobu bude možné nalézt jedině ze strany zákona jeho Boha – zdravé naučení pro křesťana, jehož vztahy ke světu by měly být vykonávány tak věrně, že svět shledá za možné nás odsoudit jen tehdy, když se vetře do Božích věcí a vydá výnosy, jejichž zachovávání bude zahrnovat neposlušnost vůči Bohu.
Verše 6-9: To je situace, kterou se vezíři a knížata se satanskou lstivostí smlouvají uskutečnit. Zřejmě bylo obvyklé vydávat pro správu výnosy a pro krále dávat jim svým podpisem autoritu. V souladu s tím se tito mužové objevují před králem s výnosem, aby po dobu třiceti dnů žádná žádost nebyla vznášena na žádného boha nebo člověka, jedině na krále, a to pod trestem uvržení do lví jámy. Tři věci vyznačují tento výnos: Předně je ten výnos sám naprostý vrchol špatnosti, neboť je to hrozný pokus svrhnout Boha z trůnu a nastolit na Jeho místo člověka. Snaží se uvést krále na místo absolutní svrchovanosti nad nebem a zemí, nad Boha a lidi, neboť pod dobu třiceti dnů nemá být vznášena žádná žádost „na kterého boha nebo člověka“. I když Nabuchodonozorův hřích byl velký, tento byl větší. Nabuchodonozor postavil modlu na Božím místě. Ale Darius se nyní sám staví na místo Boha. Je to zbožnění člověka. Za druhé je pohnutka pro výnos krajně zlá. Tito muži bezohledně využívají přímosti Danielova charakteru a jeho známé věrnosti Božímu zákonu a úmyslně sestavují výnos, o kterém vědí, že ho Daniel neuposlechne. Za třetí výnos, který sestavili, velice lichotí králi. Výnos je předkládán tak, aby pravá pohnutka byla pečlivě zatajena, a král pošetile padá do pasti a výnos podepisuje.
Verš 10: Daniel si je zřejmě vědom všeho, co se děje, a přece zjevně nepodává stížnost na tyto zlé lidi, ani se nesnaží bránit. Jeho víra je v Boha (verš 23), ne v sebe nebo ve své snahy. Jeho úkolem je prostě poslouchat Boha a ponechávat výsledky Jemu. Proto jde do svého domu a jako obvykle se modlí třikrát za den směrem k Jeruzalému. Přitom okna jeho domu jsou otevřená. V tom všem není žádná okázalost. Prostě jedná „jako prvé činíval“. Když měl zvyk modlit se tímto otevřeným způsobem, bylo by náhlé zavření oken vykládáno jako zbabělost nebo souhlas s výnosem. Uprostřed modlářského města Daniel vydával veřejné svědectví o pravém Bohu. Nebyl to tajný učedník. Poslechnutí výnosu by znamenalo překročení prvního přikázání. Kromě toho Boží slovo dávalo Danielovi jasné směrnice pro okolnosti, v nichž se nalézal. Šalomounova modlitba při zasvěcení chrámu předvídala jeho potíže. „Kdyby,“ řekl král Šalomoun, „usmyslili sobě v zemi té, do které by zajati byli… a modlili by se tobě naproti zemi své, kterou jsi dal otcům jejich, naproti městu tomu, které jsi vyvolil, a domu, který jsem vzdělal jménu tvému: Vyslýchej tedy na nebesích, v místě přebývání svého, modlitbu jejich a úpění jejich, a vyveď při jejich.“ (1. Královská 8,46-49) Taková byla Šalomounova modlitba a Bůh jeho modlitbu přijal, neboť Pán řekl: „Vyslyšel jsem modlitbu tvou a prosbu tvou, kteroužs se modlil přede mnou.“ (1. Královská 9,3) Ve víře v Boha Daniel jednal podle Božího slova. Odmítl učinit jakýkoliv kompromis. Tělesná mysl by snad radila: Proč nezavřít okno a nemodlit se potají? Odmítl takový kompromis a modlil se a „otevřená byla okna v pokoji jeho“. Ale když se musí modlit a mít otevřená okna, proč si vybírat přední pokoj vedoucí na ulici? Bez váhání se modlil „v pokoji proti Jeruzalému“. Ale jestliže se musí modlit u otevřeného okna směrem k Jeruzalému, proč potřeboval klekat na svá kolena? Cožpak nemohl zaujmout nějaký jiný postoj, který by nevedl pozornost ke skutečnosti, že se modlí? Nikoli, Daniel se nevzdává správného postoje vůči Bohu: „Klekal na kolena svá.“ A jestliže potom je tak velmi přesný, že se musí modlit a mít otevřená okna obrácená k Jeruzalému a klečet na svých kolenou, jaká byla potřeba toho, aby to činil „třikrát za den“? Jistě se mohl modlit časně ráno, dříve než byl někdo venku, nebo pozdě večer, kdy se už všichni vzdálili. A vůbec, nemohl se po dobu těch třiceti dnů vzdát modlitby ve dne a modlit se místo toho v noci? Bůh vidí a slyší i ve tmě. Žádné takové myšlenky neovlivňují Daniele. Modlí se třikrát a ve dne. A i když je v zajetí a je obklopen těmi, kteří mu usilují o život, nalézá příležitost, aby „děkoval“ a modlil se. Kromě toho se modlí a děkuje „před svým Bohem“. Lidé ho mohou vidět modlit se, ale on se modlí před Bohem, ne před lidmi. Pro Daniele to nebyla nová věc. Nebylo to něco, co by náhle začal dělat v záchvatu náboženské horlivosti pro svého Boha anebo ve vyzývavém odporu proti královu výnosu. Bylo to pokračování jeho obvyklého způsobu – „jako prvé činíval“.
Verš 11: Pro úspěch svého spiknutí Danielovi nepřátelé počítali s jeho známým zvykem modlitby a jeho neúchylnou věrností jeho Bohu, a nepočítali s tím nadarmo. Když se shromáždili před jeho domem, našli jej, jak očekávali, že se modlí a přednáší před svým Bohem své ponížené prosby, nezastrašen výnosem krále, piklemi svých nepřátel a lví jámou.
Verše 12 a 13: Když shromáždili své důkazy, blíží se tito muži ke králi, připomínají mu slova výnosu a on musí připustit jejich pravdivost. Potom přednášejí svou žalobu a zdůrazňují skutečnost, že Daniel je judský zajatec a nedbá na krále a ignoruje jeho výnos. Neříkají, že se se svými žádostmi obrací na svého Boha a dbá na Jeho zákon.
Verše 14-17: Pro úspěch svého spiknutí tito muži počítali s marnivostí krále a s Danielovou věrností. Kdyby král byl chráněn proti jejich lichocení, nebo kdyby Daniel byl nevěrný Bohu, jejich plán by se nezdařil. Ale Daniel zůstal věrný a král přijal jejich pochlebování, a v té míře se jejich plán dařil. Když král přijal jejich lichocení, stal se jejich otrokem. Zrazen do rukou těchto zlých lidí svou vlastní marnivostí, pochopil pravý předmět výnosu, který podepsal, když už bylo příliš pozdě. Výsledek byl, že se „velmi zarmoutil nad tím“. Protože si cenil Danielovy bezúhonnosti, král se ve svém srdci rozhodl, že ho vysvobodí, a celý den se o to snažil. Problém, který se Darius snažil vyřešit, byl, jak vykonat přání svého srdce, a přece dodržet zákon, ke kterému propůjčil svou ruku. David ve své době čelil tomuto problému ve věci svého syna Absolona. David nemohl smířit lásku se zákonem, a tak nedbal na zákon a jednal v lásce. Výsledek byl, že byl vyhnán ze svého trůnu mužem, jemuž ukázal milost. Darius nedbal na to, co diktovalo jeho srdce, a zachoval zákon. Výsledek byl ten, že zachoval svůj trůn, ale Daniel byl uvržen do doupěte lvů a byla učiněna všechna opatření, aby královský výnos byl vykonán do písmene.
Jen Bůh sám ve Svém jednání s hříšníkem může smířit nároky spravedlnosti se svrchovanou milostí. Na základě smrti Krista vládne milost skrze spravedlnost.
Ačkoli vykonal svůj zákon do písmene, král je přesvědčen, že Danielův Bůh, „kterému,“ říká, „sloužíš ustavičně“, zasáhne, aby vysvobodil Svého věrného služebníka. Král chválí Daniele za to, že činil to, co bylo v přímé neposlušnosti k jeho vlastnímu výnosu, a má důvěru, že ten muž, jenž staví bázeň Boží nad bázeň před největším mužem na zemi, nebude Bohem opuštěn. Jeho přesvědčení bylo správné a je vždy správné, i když v tomto přítomném období víry Boží zásah nemá vždy přímou a zázračnou formu, jakou měl v minulých obdobích.
Verš 18: Přestože je přesvědčen, že Bůh zasáhne ve prospěch Svého služebníka, je král naplněn výčitkami svědomí kvůli svému jednání a stráví noc v půstu beze spánku.
Verše 19-24: Časně ráno král spěchá ke lví jámě a ke svému ulehčení shledává, že Bůh skutečně zasáhl. Když volá na Daniele, oslovuje ho jako „služebníka Boha živého“ a opět uznává, že Daniel slouží Bohu ustavičně. Ti zlí mužové ve své žalobě mluvili jen o králi a vůbec ne o Bohu. Král mluví o Bohu a ne o sobě.
Daniel informuje krále, že Bůh zasáhl v jeho prospěch skrze moc anděla a zacpal ústa lvů, neboť on má dobré svědomí před Bohem i před králem.
Muži, kteří sepsali výnos, ponechali Boha mimo své výpočty. Nepočítali s mocí, která je schopná zadržet dravost lvů. Ve svém výnosu neučinili opatření pro to, že ten, kdo je uvržen lvům, musí být lvy zabit. Tak byl zákon naplněn a Daniel byl zachráněn. Ti zlomyslní mužové, kteří byli naprosto odhaleni, byli sami se svými rodinami uvrženi do lví jámy, a tak byli chyceni do léčky, kterou položili Božímu muži.
Verše 25-27: Darius nyní posílá druhý výnos všem, kdo přebývají na zemi, že všichni lidé se mají třást a bát před Danielovým Bohem. To převyšuje Nabuchodonozorův výnos, zaznamenaný ve 3. kapitole, který pouze nařizoval, aby nikdo nemluvil nic nemístného proti Bohu. Tento výnos přikazuje, aby Bohu byla prokazována náležitá úcta a bázeň jako uznání Jeho svrchovanosti co živého Boha. Tak skrze věrnost jednoho muže se snaha dosadit člověka na místo Boha stává příležitostí k celosvětovému svědectví o živém Bohu.
Celá událost pozoruhodně ilustruje pravdu 57. Žalmu. Tam se žalmista sám nalézá v přítomnosti těch, kteří ho chtějí sehltit. Volá k nejvyššímu Bohu, který vykonává všechny věci. Když volal k Bohu, má důvěru, že Bůh „pošle z nebe“ a zachrání ho. Ve své důvěře je udržován v klidu, ačkoli, pokud jde o okolnosti, „jest uprostřed lvů“ a je obklopen nepřáteli, jejichž jazyk je jako „ostrý meč“. Výsledek je, že žalmista říká: „Vykopali přede mnou jámu, ale sami upadli do ní.“ Nadto je Bůh vyvýšen. Jeho chvála vychází „mezi národy“ a je vyvýšen „nad nebesa“ a „nade všecku zemi“. Úplným zakončením odpadnutí lidí bude, že zlí budou potrestáni věčným zatracením, zbožní budou odměněni za všechna svá utrpení a Bůh bude oslaven po celé zemi skrze slávu Krista.