kapitoly 3,31 - 4,34
Ze třetí kapitoly Daniele se dozvídáme, že hned, jakmile byla vláda svěřena pohanům, je užita, aby dala stranou Boží práva. Tento vážný rys lidské vlády vyznačoval každou ze čtyř velkých mocností a své nejkrajnější vyjádření najde v závěrečných dnech poslední říše.
Z Daniele 4 se učíme, že vyvýšení člověka je jinou hlavní charakteristikou časů pohanů. Moc a autorita, svěřené Bohem, jsou užity člověkem k vyvýšení sebe samého a k uspokojení vlastní pýchy. Když člověk vypustí Boha ze svých myšlenek, stává se podobným divokému zvířeti, které nemá porozumění pro Boží myšlenky a žije bez vztahu k Bohu.
Tyto vážné pravdy jsou představeny formou dopisu adresovaného Nabuchodonozorem všem lidem, národům a jazykům, kde vypráví své vlastní zkušenosti.
Bůh už mluvil ke králi viděními a zásahy božské moci, ale král zjevně nebyl přiveden do osobního vztahu k Bohu. Po vysvětlení vidění velkého obrazu dal Nabuchodonozor Danielovi velkou čest a uznal, že Danielův Bůh je Bůh bohů a Pán králů. Avšak i když to na něho zapůsobilo mocným dojmem, on sám se před Bohem nesklonil. Nevzniklo osobní spojení mezi jeho duší a Bohem. Opět ve věci Božího zásahu ve prospěch Jeho služebníků v ohnivé peci je zřejmé, že král byl velmi pohnut a v důsledku toho vydal panovnické příkazy o postoji, který mají druzí zaujmout k Bohu. Ale zatímco král uznal moc „Boha Sidrachova, Mizachova a Abdenágova“, neuznal a nepoddal se Bohu jako Tomu, jenž jediný je Bůh.
Posléze však Bůh ve Svém milosrdenství jedná s králem osobně a vede ho k tomu, aby se obrátil k Bohu a velebil Ho jako toho Nejvyššího a uznal Jeho autoritu ve věcech lidí. Nabuchodonozor má poprvé osobně co činit s Bohem. Výsledek je, že rozesílá toto osobní vyznání svého hříchu a uznává způsob, jímž byl on sám přiveden k tomu, aby se poddal Bohu.
Kapitola 3:
Verše 31-33: Králův dopis je adresován všem, kdo přebývají na vší zemi. Říká lidem všechno, co „učinil při mně Bůh“, a když myslí na divy Božích cest, propuká v chválu.
Kapitola 4:
Verš 1: Když vypráví o těchto cestách Pána, předně popisuje okolnosti, v nichž s ním Bůh začal jednat. „Užívaje pokoje,“ říká, „v domě svém, a kveta na paláci svém.“ Jako naprosto světský člověk nalézá odpočinek a blaho v požitku svých vlastních věcí bez jediné myšlenky na Boha.
Verš 2: Uprostřed králova blahobytu k němu Bůh promluvil ve snu. Ačkoli nerozuměl plnému významu snu, byl mu dostatečně jasný, aby ho naplnil hroznou předtuchou přicházejícího zlého.
Verše 3 a 4: Král se ve svém strachu opět obrací ke svým moudrým mužům jen proto, aby zjistil, že mu nemohou sen vyložit. Důvod je prostý. Sen byl poselstvím od Boha, a jako takový ho mohl vyložit jen Bůh. Přirozený člověk může rozumět věcem člověka, ale „Božích věcí nezná žádný, jedině Duch Boží“. Boží věci musejí být rozsuzovány jen duchovně.
Verš 5: „Až naposledy předstoupil Daniel.“ Mohli bychom si myslet, že poté, co Daniel byl užit k výkladu dřívějšího králova snu, bude prvním, na koho se král obrátí. Daniel byl zjevně královým posledním zdrojem pomoci. Ale muž, který je v ocenění člověka „poslední“, je první v Božím ocenění.
Verše 6-15: Král začíná svůj rozhovor s Danielem tím, že ho ujišťuje, že si je dokonale vědom moudrosti a moci, které jsou při něm, i když jsou králem připisovány falešným bohům.
Pak Danielovi vypráví sen a nejprve mluví o vidění stromu (verše 7-9), potom o podetnutí stromu (verše 10-13), a nakonec o velkém účelu podetnutí stromu (verš 14). Svou řeč k Danielovi uzavírá uznáním, že všichni moudří mužové jeho království nejsou schopni podat vysvětlení. „Ale,“ říká král, „ty můžeš.“
Verš 16: Dříve než uslyšíme výklad snu, dovídáme se o účinku, který vyvolal u Daniele. Ten byl zajatcem v cizí zemi pod jhem cizího krále. Ale pro Daniele nebylo žádnou radostí vědět, že na krále přichází soud a neštěstí. A tak po dobu jedné hodiny byl zticha a jeho myšlenky ho zarmucovaly. Ujištěn králem, Daniel nakonec podává výklad snu.
Verše 17-19: Strom, který byl tak impozantní v očích země a který poskytoval útočiště všem živým tvorům, byl obrazem krále samotného.
Verše 20-23: Následuje výklad podetnutí stromu. Královi je jasně řečeno, že sen ukazuje, že bude vyhnán od lidí, aby zaujal místo se zvířaty po dobu sedmi let, dokud král neuzná vládu Nejvyššího v královstvích lidí. Avšak ačkoli ztratí svou královskou hodnost a postavení, království bude udrženo. Pařez kořenů stromu bude ponechán, ačkoli strom na čas od zraků lidí zmizí.
Verš 24: Daniel nakonec uzavírá rozmluvu smělým vyzváním krále, aby přestal se svými hříchy a činil spravedlnost a aby přestal utlačovat chudé. To je skutečně na židovského zajatce smělé svědectví, které přednesl před největším mocnářem světa. Jistě znamená, že v průběhu těchto pohanských mocí bude mít Bůh na zemi věrné svědky o sobě. Bude tu zbožný ostatek, vyznačující se závislostí na Bohu a moudrostí před lidmi, jak jsme to viděli v Danieli 2, oddaností Bohu a mocí před lidmi, jak to je vidět v Danieli 3, a věrným svědectvím o Bohu, jak to vidíme v této kapitole.
Verše 25-27: Následuje vylíčení naplnění snu. Hrozící úder je zadržován po dobu dvanácti měsíců. Mezi ohlášením soudu a jeho vykonáním je dán prostor pro pokání. Využije král pro sebe toto milosrdenství a pokoří se před Bohem? Žel, na konci dvanácti měsíců je králova pýcha tak velká, jako byla vždy. Procházeje se po svém paláci, říká: „Zdali toto není ten Babylon veliký, který jsem já vystavěl mocí síly své, aby byl stolicí království k ozdobě slávy mé?“ Ve vší této pyšné řeči není žádné uznání Boha. Když král přehlíží velké město Babylon, osobuje si, že on je vystavěl pro ustavení královské linie. Nárokuje si, že všechno bylo způsobeno jeho mocí a pro jeho slávu.
Verše 28-30: Tato králova chlubná pýcha bez ohledu na vážné varování dokazuje, že čas je zralý pro soud. Ještě ta slova byla v ústech krále, když za-znívá hlas z nebe a říká mu, že předpověděný soud se má naplnit. Tak čteme, že „v touž hodinu řeč ta naplnila se“. Nabuchodonozor je vyhnán od lidí a stává se podobný polnímu zvířeti.
Možná že tento soud měl formu pomatení. Ale i tak je nám dovoleno vidět, že v případě krále je tu přímé spojení s Boží rukou. Bůh dal králi „království, moc a sílu i slávu“ (Dan. 2,37). Nehledě na Boží dary a pozoruhodný způsob, jakým Bůh vydával svědectví sám o sobě, Bůh byl zapomenut. Král v odpočinku svého paláce a na výši své prosperity připisuje všechnu svoji moc a slávu sobě a užívá svého vysokého postavení ke svému vlastnímu vyvýšení. Nikdy nebyla taková velká prosperita spojena s takovou pýchou. I když tomu tak bylo, Bůh dal varování a prostor pro pokání, ale vše nadarmo. Soud musí proběhnout a král se stává jako zvíře. Jak kdosi řekl: „Činí se středem místo Boha. Stává se zvířetem a ztrácí zcela svůj rozum. Zvíře může být mocné, velké, silnější než člověk, ukazovat mnoho moudrosti ve své cestě, ale jeho pohled směřuje dolů. Není tu žádné cvičení svědomí, a jako důsledek žádný skutečný vztah k Bohu.“
Všechny tyto události ukázaly zlý způsob jednání těchto pohanských mocností. Budou se vyvyšovat proti Bohu, nedbat na Boha, přičítat svůj blahobyt svým vlastním snahám, a tak se stanou zvířeckými, a nakonec na sebe přivedou soud.
Sedm časů přejde, a potom je Bůh vyznán. Sedm časů znamená úplné časové období a prorocky pokryje celé období pohanského panování. Podobné užití „sedmi“ máme ve spojení s dopisy sedmi církvím ve Zjevení 2 a 3, kde je vybráno sedm církví, aby pokryly úplné období historie vyznávající církve na zemi. V průběhu období pohanské moci je vláda nad světem vykonávána bez vztahu k Bohu, a proto bez jakéhokoli porozumění Jeho myšlenkám. Na konci tohoto období, když soud vykoná své dílo, bude Bůh národy vyznán.
Verše 31 a 32: Když král hleděl na sebe, na svou moc a svou slávu, vedlo ho to k tomu, aby se stal jako zvíře, které hledí dolů. Ale na konci dnů pozvedl své oči k nebi, a ihned se jeho rozumnost navrátila. Jeho rozum byl obnoven, on dobrořečí a oslavuje Nejvyššího. Pak myslí na lidi a ve srovnání s Bohem si uvědomuje, že všichni obyvatelé země – největší králové, stejně jako nejnižší poddaní – nejsou ničím. Muž, který si myslel, že je vším, zjišťuje, že není ničím – to je zdravá lekce k naučení pro nás všechny. Nadto si uvědomuje Boží svrchovanost, a že Bůh je nejen svrchovaný ve Svém nebeském vojsku, ale také mezi obyvateli země. Nikdo nemůže zastavit Jeho ruku, ani zpochybňovat Jeho cesty.
Verše 33 a 34: Po poddání se Bohu se králův rozum navrací a on je ještě jednou postaven ve Svém království. Tak budou v budoucích dnech po soudech nad žijícími národy pohané postaveni do požehnání pod vládou Krista.
Nabuchodonozor je přiveden k tomu, aby osobně vyvyšoval a ctil Krále nebe. Předtím uznával, že Danielův Bůh je Bůh bohů a Pán králů. Později vydal výnos, že žádný nemá mluvit slovo proti Bohu, ale nakonec se sám obrací k Bohu a chválí Ho. Nyní říká: „Chodící v pýše může snižovati.“ Už neříká, že rozseká lidi na kusy a z jejich domů udělá hromadu hnoje, nebudou-li chválit a dobrořečit Bohu nebe. Nechce zasahovat do Boží oblasti, neboť Bůh sám ví, jak snížit pyšného. Už neříká druhým, co mají dělat, ale uznává, co sám dělá. Říká: „Nyní tedy já Nabuchodonozor chválím, vyvyšuji a oslavuji krále nebeského, jehož všickni skutkové jsou pravda, a stezky jeho soud, a který chodící v pýše může snižovati.“