3. kapitola
Ve druhé kapitole jsme viděli, že moc vlády v imperiální formě byla Bohem svěřena odpovědnosti pohanů. Dále jsme před sebou měli prorocké nastínění čtyř velkých říší, které budou vykonávat tuto moc během časů pohanů.
V následující třetí až šesté kapitole máme záznam historických událostí, které nám bezpochyby mají vyjádřit charakter a chování těchto po sobě jdoucích pohanských říší. Dovídáme se, že když odpovědnost za vládu byla vložena do jejich rukou, selhaly ve výkonu této vlády v závislosti na Bohu, a tak naprosto nedostály své odpovědnosti, a to od samého začátku.
Tyto události jasně ukazují, že hlavními rysy tohoto selhání ve vládě budou: modlářství nebo dání stranou Božích práv (3. kapitola); vyvýšení člověka (4. kapitola); bezbožnost (5. kapitola) a konečně odpadnutí (6. kapitola). Takto jsme varováni, že časy, ve kterých žijeme, skončí v krajní špatnosti, kdy člověk bude vyvyšovat sám sebe proti Bohu a bude se snažit Boha na zemi dát stranou.
Verš 1: Nabuchodonozor, král, kterého Bůh pověřil vládou na světě, staví na rovině Dura obraz ze zlata, jehož výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Je možné, že obraz z jeho snu vedl krále k tomuto modlářskému obrazu. Je-li tomu tak, ukazuje to pouze, že jestliže to, co Bůh dává, není drženo v obecenství s Bohem, bude to sníženo pro naše vlastní cíle.
Zde objevujeme kořen lidského selhání v odpovědnosti vládnout nad světem. Velká moc, svěřená člověku, je ihned zneužita k ukázání gigantického propuknutí modlářství. Člověk užívá moc, která mu byla svěřena, aby dal stranou práva Boha – Toho, kdo mu dal tu moc. To tedy je první charakteristika časů pohanů a kořen všech následných selhání.
Místo aby Nabuchodonozor vykonával svou moc v závislosti na Bohu, dává Boží práva stranou a snaží se upevnit svou říši svým vlastním opatřením. Protože mu bylo dáno panování nad celým obydleným světem, jeho říše se nutně skládá z mnoha národů, mluvících různými jazyky a majících různé cíle a zájmy. Z toho plyne, že král byl postaven před problém udržení jednoty této různorodé říše.
Historie a zkušenost ukazují, že nic tak ostře nerozděluje a nerozbíjí národy a rodiny jako různost v náboženství. Na druhé straně nic tak mocně nespojuje národy jako jednota náboženství, ať už je falešné nebo pravé. Náboženská jednota poslouží k ustavení politické jednoty. Nabuchodonozor zřejmě poznal tyto skutečnosti a pokouší se zajistit si politickou jednotu ustanovením náboženské jednoty. Za tím účelem užívá svou velkou moc, aby vnutil všem národům státní náboženství pod trestem smrti pro ty, kteří se nepodřídí.
Státní náboženství musí být především takové náboženství, které se hodí k přirozenému člověku. Pro dosažení tohoto cíle musí být krajně jednoduché, dotýkat se smyslů, nemít velké požadavky na intelekt a ponechávat svědomí nedotčené. Musí zabírat málo času a nevyžadovat zvláštní oběti peněz nebo statků. Všem těmto podmínkám bylo obdivuhodně vyhověno státním náboženstvím, vynalezeným Nabuchodonozorem.
Verše 2 a 3: Když král postavil svůj obraz, shromažďuje politické vůdce svého království, knížata královského domu, vojenské vůdce, soudce svých soudů, finančníky, rádce; všichni musejí být přítomni při zasvěcení obrazu.
Verše 4-7: Potom je hlasatelem vyhlášeno, že v danou chvíli, za doprovodu hudby působící na city, má každý padnout a klanět se obrazu. Neuposlechnutí tohoto rozkazu bude trestáno okamžitou a strašnou smrtí. Ten, kdo odmítne poslechnout, bude „té hodiny uvržen doprostřed peci ohnivé rozpálené“.
Z lidského pohledu to bylo velmi jednoduché náboženství. Vše, co vyžadovalo, byl jednoduchý úkon poklonění se před obrazem, a tím byla věc u konce. Takové náboženství se obdivuhodně hodilo pro padlou přirozenost člověka – nádherný obraz, který se dotýkal zraku, krásná hudba k okouzlení ucha, jednoduchý úkon – padnout a klanět se, který byl proveden během chvíle, to nemělo žádné požadavky na peněženku a nevyzvedávalo to otázku hříchů, která by byla pro svědomí nepohodlná. Drastické tresty spojené s nevyhověním sotva budou vadit přirozenému člověku, který bude ihned ochoten poslechnout výnos, který má tak malé požadavky. A proto v určený čas „padli všichni lidé, národy a jazyky, klanějíce se obrazu zlatému“.
Viděno ve světle pravého Boha, byl králův příkaz propuknutím hrubé a zuřivé modloslužby. Nikdy předtím člověk nepostavil tak impozantní modlu. Nikdy předtím nebylo všem národům země poručeno, aby se skláněly před jednou modlou pod trestem hrozné smrti. Bylo to naprosté popření a dání stranou Božích práv. Žel, takový je člověk. Když je Bohem postaven na místo všeobecné moci nad světem, ihned tuto moc užije, aby popřel Boha.
Verše 8-12: Obraz a jeho zasvěcení nejenom dávají stranou Boží práva, ale také nohama pošlapávají svědomí lidí. Když král takto jednal, šel za okruh sobě příslušející autority a vnikl do Božího okruhu. To přivádí do popředí určité muže, kteří se bojí Boha a kteří, ať to stojí, co to stojí, chtějí více poslouchat Boha než lidi. Našli se někteří Židé, kteří jsou ochotni poslouchat krále v jeho vlastní sféře, ale naprosto odmítají poslechnout, když si uchvacuje Boží práva.
Nepřátelé těchto zbožných mužů, kteří byli rádi, že nacházejí příležitost diskreditovat je před králem, se k Nabuchodonozorovi blíží s lichotivými slovy a připomínají králi výnos, který vydal, a trest určený pro neposlechnutí. Potom informují krále, že tři vedoucí muži nedbali na krále a na jeho bohy a odmítli klanět se obrazu. Připomínají králi, že on sám ustanovil tyto muže do vysokého postavení, které zastávají, a toto je způsob, jak se králi oplácejí. Zdůrazňují skutečnost, že to nejsou obyčejní řadoví lidé, ale muži postavení nad záležitostmi hlavní provincie – skutečnosti, které v očích krále zvětšují jejich provinění.
Verše 13-15: Žárlivost a nenávist Kaldejců vykonávají své zlé dílo. Král viděl, že jeho královská vůle je překřížena muži, které uvedl do postavení velké autority. Ihned přikazuje, aby byli tito muži přivedeni do jeho přítomnosti. Pokládá podanou zprávu za správnou a dává jim další příležitost, aby poslechli, a v tom případě bude všechno v pořádku. Jestliže odmítnou, budou okamžitě určeni pro hořící ohnivou pec, „a“, tak končí svou řeč, „kdo jest ten Bůh, ježto by vás vytrhl z ruky mé?“.
Nyní šel král ve špatnosti o krok dále. Když postavil obraz, dal už stranou práva Boha, jemuž jedinému náleží velebení. Ale nyní otevřeně vyzývá Boha. Znamená to nárokovat si všemohoucnost. Když člověk toto učiní, jeho porážka není daleko, neboť spor teď už není mezi těmito židovskými zajatci a zemským králem králů, ale mezi Nabuchodonozorem a Bohem bohů. Král měl zjevně bezmeznou důvěru sám k sobě a soudil o Bohu podle svých myšlenek o svých vlastních bozích, s nimiž jednal jen s nevelkým respektem, jinak by jeho řeč byla jistě mnohem mírnější.
Verš 16: Ti tři Židé si uvědomovali, že boj je Pánův, a byli dokonale klidní v přítomnosti rozezleného krále. Víra v Boha jim umožňuje říci králi: „My se nestaráme o to, … co bychom měli odpovědět tobě.“ Pro ně jsou věci jasné a nepřipouštějí žádný kompromis. Přirozený člověk by mohl říci: „Vždyť to je jen malá věc, kterou král žádá. Jen se jednou pokloníte tomu obrazu a celá věc bude za chvilku vyřízená a vy budete volní. Nemusíte se sklánět v srdci. Je to jen formální záležitost a pouze otázka poslušnosti krále.“ Ale víra takto neuvažuje. Víra poslouchá Boha a jasně vidí, že otázka je: buď Bůh, nebo král. To věc řeší. A tak bez jakékoli porady mezi sebou dávají svou odpověď. V obvyklých věcech státu, týkajících se záležitostí krále, by bezpochyby byli velmi starostliví. Ale toto je věc Boha, a proto pouhá lidská starostlivost je jak bez užitku, tak i nepotřebná (Lukáš 12,11).
Verše 17 a 18: Počáteční slova jejich odpovědi: „Náš Bůh, kterému sloužíme“ – podává tajemství jejich důvěry. Znali Boha a mohou říci: „Náš Bůh.“ Pravá známost Boha je tajemstvím síly před lidmi. Nadto ať už je jejich postavení, které zaujímají před lidmi, jakkoli veliké, je to Bůh, jemuž slouží. Král vyzval Boha, když řekl: „Kdo jest ten Bůh, ježto by vás vytrhl z ruky mé?“ Tito věrní mužové s velkým klidem přijímají tuto výzvu a s velkou důvěrou víry říkají: „Náš Bůh… mocen jest vytrhnouti nás z pece ohnivé rozpálené,“ a dále: „z ruky tvé, ó králi, vytrhne nás.“
Jestliže však Bůh dovolí, aby strpěli mučednickou smrt, jsou připraveni přijmout ohnivou zkoušku jako Boží cestu jejich vysvobození od krále raději, než aby neposlechli Boha. Pro ně to je prostě otázka, zda poslechnout Boha nebo člověka. To je stále skutečnou otázkou mezi křesťanem a vládci světa. Poslušnost mocím, které jsou, je jasnou Boží směrnicí pro Jeho lid (Řím. 13,1; Tit. 3,1; 1. Pt. 2,13-17). Není naší věcí tázat se, jak byla autorita zřízena nebo jaký je charakter toho, kdo nese autoritu; naší věcí je poslouchat. Ale když se vůle člověka střetne s Božím slovem a člověk se snaží vnutit tu vůli našemu svědomí, musíme poslouchat Boha více než člověka (Skutky 4,19).
Verše 19-23: Důvěra těchto mužů v Boha je velmi krásná, ale nevede, jak bychom snad očekávali, k tomu, aby unikli hrozícímu trestu. Jejich víra je postavena na zkoušku, aniž by Bůh nějak zjevně zasáhl. Králi je dovoleno vykonat jeho zlou vůli. Když to je otázka svědomí, rozhodně králi odporují. Nyní, když jde o jejich těla, nijak neodporují. Jednají v duchu Pánových slov k Jeho učedníkům, když řekl: „Nestrachujte se těch, kteří tělo zabíjejí, a potom nemají, co by více učinili.“ (Lukáš 12,4)
Že tři zajatí Židé odporují jeho vůli, naplňuje krále zuřivostí. Ihned přikazuje svým služebníkům, aby rozpálili pec sedmkrát více, než je obvyklé ji rozpalovat. Nejsilnější muži jeho armády jsou vysláni, aby svázali tři zajatce a uvrhli je do pece. Králova zuřivost nakonec jen přidává k jeho porážce. Král musí poznat, že jeho pec může strávit jeho vlastní mocné muže, ale nemůže ublížit služebníkům Boha, když Bůh jedná v jejich prospěch, i když pec je sedmkrát více rozpálená.
Verše 24 a 25: Jediný účinek pece pro tři zajatce je, že je uvádí do společnosti Božího Syna a osvobozuje je od jejich pout. To je, v různém stupni a jinými prostředky, vždy výsledek pronásledování těch, kteří mají víru v Boha. Muž v deváté kapitole Jana zakusil ve své době pronásledování od židovských vůdců, ale jenom proto, aby byl osvobozen od židovského nevolnictví a byl ve společnosti Božího Syna.
Účinek na krále je okamžitý. Chvatně vstává a prohlašuje, že vidí čtyři muže „procházející se uprostřed ohně …a čtvrtý na pohledění podobný jest synu Božímu“. To bylo pravé tajemství těch tří zajatců, chodících beze škody uprostřed ohně – byli ve společnosti Božího Syna. Co všechno mohou svatí v Jeho společnosti? V Jeho společnosti mohou chodit po vodě (Mat. 14) a v Jeho společnosti mohou chodit uprostřed ohně a mít naplnění zaslíbení učiněného prorokem: „Když půjdeš přes vody, s tebou budu,… půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe.“ (Izaiáš 43,2)
Verše 26 a 27: Pokořený král nyní připouští, že tito tři zajatci jsou služebníci Boha nejvyššího, a volá je, aby vyšli ven. Knížata, vývodové, vůdcové a rádcové jsou nuceni být svědky porážky velkého krále, jenž vyzval živého Boha, a zmaření jeho plánů na ustavení náboženské jednoty.
Verše 28-30: Tváří v tvář tomuto velkému zázraku král musí uznat Boží zásah ve prospěch těch, „kteří doufali v Něho“. K tomu uznává, že ve svém jednání „rozkazu královského neuposlechli“. Vydává svědectví, že jejich důvěra v Boha byla taková, že raději „těla svá vydali“, aby nesloužili jinému bohu, kromě svého Boha.
Král nato vydává výnos, aby žádný lid, národ nebo jazyk nemluvili nic nemístného proti Bohu Sidrachovu, Mizachovu a Abdenágovu pod trestem rozsekání na kusy a obrácení domu v hnojiště, neboť on připouští, že „není Boha jiného, který by mohl vytrhovat jako tento“. Zřejmě všechny národy mohou sloužit svým vlastním bohům, ale nesmějí mluvit nic nenáležitého o Bohu těchto věrných mužů. Nejenže naprosto ztroskotal králův úmysl ustanovit náboženskou jednotu, ale žárlivé plány nepřátel těchto zajatců jsou zmařeny, neboť ve výsledku jsou tito zajatci povýšeni v provincii Babylon.
Takový je historický začátek časů pohanů. V něm máme nastínění výjevů, které se budou odehrávat v závěru tohoto období. Historie se bude opakovat a tato snaha ustanovit modlářskou náboženskou jednotu bude vyvíjena v ještě hroznější formě na konci. Člověk je náboženská bytost, a jestliže odvrhne poddanost pravému Bohu, udělá si falešného boha. Má-li falešného boha, nebude mít žádnou námitku proti znázornění svého boha, neboť přirozený člověk musí mít něco, co vidí a čeho se dotýká – něco pro zrak a pocity. Tak se stane, že bude učiněn obraz hlavy poslední pohanské mocnosti a bude vyhlášeno, že všichni, kteří se nebudou klanět tomu obrazu, budou zabiti. Časy pohanů začaly modlářstvím a budou končit nejhorší formou modlářství – klaněním se člověku jako Bohu (Zj 13,11-18).