2. kapitola
V první kapitole jsme viděli mravní charakteristické znaky, které jsou nezbytné pro toho, jemuž Bůh může dát moudrost a porozumění Svým myšlenkám. To připravuje cestu pro zjevení učiněná v celé knize.
Ve druhé části knihy, která začíná 2. kapitolou a pokračuje až do konce 6. kapitoly, máme před sebou hlavní obsah Danielova proroctví – předložení prorockého obrysu časů pohanů.
Ve 2. kapitole před námi přecházejí čtyři velké, po sobě jdoucí říše, které budou mít moc vlády během tohoto času. Tato vláda začíná Babylonskou říší, pokračuje říší Médsko-Perskou a říší Řeckou, a končí Římskou říší. Učíme se dále, že tyto říše, které vykonávají svou moc bez vztahu k Bohu, přijdou pod soud, který připraví cestu pro ustavení věčného Kristova království.
Kapitoly 3 až 6 před nás přivádějí určité historické události, které vyjadřují hlavní mravní rysy těchto po sobě jdoucích světových říší.
Tyto kapitoly mají dále bohaté mravní naučení pro Boží lid za všech dob.
Hlavní předměty, které máme před sebou v 2. kapitole, jsou:
V první části kapitoly nám je dovoleno vidět, jak Bůh působí za měnící se scénou tohoto světa, jak řídí i sny pohanského krále a vylévá posměch na pýchu člověka.
Verše 1-6: Nabuchodonozor je zneklidněn snem, opouští ho spánek a jeho paměť selhává. To vše je Bohem dopuštěno, aby přinutilo krále k uznání Jeho samého prostřednictvím Jeho služebníka Daniele. Král už shledal, že Daniel je desetkrát moudřejší než všichni moudří muži Babylonu. Nicméně zapomíná nebo zavrhuje Daniele a obrací se k mágům, astrologům, kouzelníkům a Kaldeům a žádá, aby nejenom sen vyložili, ale nejprve mu jej připomněli. Když uspokojí králův požadavek, budou vysoce odměněni. Když to neučiní, budou rozsekáni na kusy a z jejich domů bude hnojiště.
Verše 7-11: Tento požadavek se na první pohled jeví jako nerozumný a Kaldeové to králi říkají: „Není člověka na zemi, který by tu věc králi oznámiti mohl… Nebo ta věc, na niž se král ptá, nesnadná jest a není jiného, kdo by ji oznámiti mohl králi, kromě bohů, kteří bydlení s lidmi nemají.“ Když si však vzpomeneme na rozsáhlé nároky těchto moudrých mužů v Babyloně, žádost se nejeví tak nemírná.
Verše 12 a 13: Je zřejmé, že král nemá velké mínění o bezúhonnosti svých moudrých mužů. Pravděpodobně měl dobrý důvod pro to, aby je považoval za zcela schopné připravit lživá a zkažená slova. Oni zase jsou uvedeni do takových rozpaků, že jsou přinuceni doznat svou naprostou neschopnost. Avšak doznání jejich bezmocnosti nemá žádnou cenu před zuřícím králem, který ihned vydává výnos o pohubení všech moudrých mužů v Babyloně.
Jaký obraz světa! Autorita klade nerozumné požadavky na rádce, ve které nemá skutečnou důvěru, a uchyluje se k zuřivosti a násilí, jestliže požadavkům není bezprostředně vyhověno. Moudrost tohoto světa je shledána být pouhou domýšlivostí, je-li postavena na zkoušku. Je tu moc bez moudrosti na jedné straně a vyznání moudrosti bez moci na straně druhé.
Ukázání slabosti člověka, jenž má největší moc na zemi, a pošetilosti těch, kteří si osobují největší moudrost, připravuje cestu pro uvedení moci a moudrosti Boží. To přivádí do popředí ostatek Božího lidu, u kterého je moudrost a porozumění, a který vydává svědectví o moudrosti, moci a svrchovaných právech Boha v nebi a ve vztahu k záležitostem lidí na zemi.
Verše 14 a 15: Je zřejmé, že Daniel nebyl pozván s moudrými muži, kteří předstoupili před krále. Ale protože byl počítán mezi moudré muže Babylonu, přichází pod výnos, že všichni mají být zabiti. Takto je Daniel a jeho druzi přiveden do styku s velkými událostmi dne.
Co následuje, velmi pozoruhodně vyzvedá zbožný charakter těchto mužů a vytváří z nich jasné svědectví pro Boha před světem. Předně vidíme jasný klid víry uprostřed výjevu hrůzy a zmatení. Daniel, který si udržoval klidné chování, se ptá: „Proč ta výpověď náhle vyšla od krále?“ Despotická vůle člověka hnaná strachem nestrpí žádný odklad; ale „kdo věří, nebude kvapiti“ (Izaiáš 28,16). Vskutku je šťastný Boží lid, když víra udržuje jeho klidnou mysl, i když vládne vzrušení nějaké národní krize.
Verš 16: Za druhé vidíme smělou důvěru víry, která vyznačuje Daniele v přítomnosti krále. Když žádá krále o prodlení, informuje rozzlobeného monarchu s naprostou důvěrou, že „ten výklad králi přednese“. Následující Danielovo jednání ukazuje, že to není sebedůvěra těla, ale spíše vnější vyjádření skryté důvěry v Boha. Daniel zjevně tak vcházel do Božích myšlenek, že si uvědomuje, že Bůh zadržel králi sen, aby zmařil moc moudrosti tohoto světa a aby vydal svědectví o Své vlastní svrchované moci a moudrosti. Tak Daniel může říci, že Bůh mu nejenom může ukázat výklad, ale že On to učiní, a to aniž by jakkoli naznačoval, že král by nejprve měl vyprávět ten sen.
Verše 17 a 18: Za třetí vidíme, jakou cenu Daniel přičítá obecenství a modlitbě. Když opustil přítomnost krále, jde do své vlastní společnosti a oznamuje tu věc svým druhům. Cení si společenství svých bratrů a má důvěru v jejich modlitby, neboť žádá, „aby se za milosrdenství modlili Bohu nebeskému“. Dále si cení určité modlitby, neboť jejich modlitby mají být za milosrdenství „příčinou té věci tajné“. V tom zjišťujeme, že obecenství s jeho bratry a závislost na Bohu jsou tajemstvím Danielovy klidné jistoty a důvěry před lidmi.
Verš 19: Za čtvrté vidíme, že se Daniel vyznačuje Božím pokojem – pokojem, který je slíbeným výsledkem toho, když oznamujeme své žádosti Bohu. Tak čteme, že „zjevena jest Danielovi u vidění nočním ta věc tajná“. To jistě ukazuje, že Daniel, když rozprostřel tu věc před Bohem, se v klidu odebral ke spánku. V podobném duchu mohl David v dřívějším dni v té hrozné chvíli, kdy byl vyhnán z Jeruzaléma svým synem Absolonem, říci: „Hlasem svým volal jsem k Hospodinu, a vyslyšel mne s hory svaté své. Já jsem lehl, a spal jsem.“ (Žalm 3,5.6) Tak i Pán v pozdějším dnu, v absolutní dokonalosti Své cesty mohl spát v bouři s hlavou opřenou o podušku. Je pro nás dobré, když vše svěříme Otcově péči a jsme udržováni v dokonalém pokoji uprostřed bouří života.
Za páté se Daniel nejen modlí, ale děkuje. Nepřistupuje k tomu, aby užil odpověď na svou modlitbu, aniž by předtím nepoděkoval za toto milosrdenství.
Verš 20: Bůh si tak velmi cení vděčnosti Svého lidu, že ačkoli nezjevil slova modlitby, zanechal přesný záznam slov chvály. Tak jako v modlitbě dané později Pánem Jeho učedníkům, i v Danielově chvále je první místo dáno Božímu jménu: „Buď jméno Boží požehnáno od věku až na věky,“ říká Daniel. „Posvěť se jméno Tvé,“ jsou slova Pána.
Potom Daniel připisuje Bohu „moudrost a sílu“. Nabuchodonozor měl určitou míru moci, ale chyběla mu moudrost. Kaldeové měli určitou míru moudrosti, ale neměli moc. Jenom Bůh nebes má absolutní moudrost s absolutní mocí.
Verše 21 a 22: Nadto je Bůh svrchovaný. Může měnit časy i chvíle. Sesazuje krále i ustanovuje krále. Dále může, když to tak chce, dát moudrost a známost druhým a zjevit „věci hluboké a skryté“. Jeho vševědoucnosti není nic skryto. „Zná to, co jest v temnostech, a světlo s ním přebývá.“
Verš 23: Nakonec, když děkuje Bohu za zjevení, která mu dal, uznává, že to je odpověď na společnou modlitbu. Může říci: „… že jsi mi oznámil, čeho jsme žádali od tebe; neboť věc královu oznámil jsi nám.“
Po modlitbě a chvále Daniele a jeho druhů v soukromí máme věrné Danielovo svědectví na veřejnosti.
Verše 24 a 25: Když Arioch, velitel královské stráže, uvedl Daniele před krále, snaží se se světskou moudrostí užít příležitosti ke své vlastní výhodě. Říká králi: „Našel jsem muže … který výklad ten králi oznámí.“ Dbá na to, aby se nespletl a nenavodil myšlenku, že Daniel oznámí králi jeho sen.
Verš 26: To však je v králových očích důležitá věc. Nestačí dát výklad snu – to byli moudří mužové připraveni učinit. Ta skutečná otázka je: Může někdo připomenout ten sen? A tak se král ihned ptá Daniele: „Budeš-li ty mi moci oznámiti sen, který jsem viděl, i výklad jeho?“
Verš 27: Daniel to skutečně může udělat. Ale ve své odpovědi nejprve dává stranou moudrost tohoto světa, když králi připomíná, že jeho moudří mužové, astrologové, věštci a hadači nemohou ukázat tajemství, které král požadoval.
Verš 28: Když zdiskreditoval moudrost Babylonu, Daniel vydává věrné svědectví o Bohu. To, co nemůže udělat člověk, může udělat Bůh. „Jest Bůh na nebi, který zjevuje tajné věci.“
Verš 29: Nadto pokud jde o krále, Daniel velmi jasně ukazuje, že má co činit s Bohem. „Ten, který zjevuje tajné věci, ukázal to, co budoucího jest.“ Pokud jde o Daniele samotného, nevyvyšoval se kvůli velkým zjevením, která obdržel, ani, jako Arioch, nevyužívá příležitosti pro svou vlastní slávu. Skrývá se za Boží slávou, a když tak činí, je Bůh oslaven.
Verš 30: Uznává, že každá známost, kterou má, k němu přišla skrze zjevení; a i tak, toto zjevení mu nebylo dáno kvůli nějaké moudrosti, kterou má nade všecky lidi;1 ani nepřišlo přednostně kvůli králi, a ještě méně proto, aby zachránilo životy moudrých mužů Babylonu. Je to „kvůli nim, kteří oznámí výklad“ /tak dle některých anglických překladů; ČSP: „…, aby ten výklad mohli sdělit králi.“ – p. p./. Spojuje se sebou své druhy a připomíná králi, že Bůh se stará o Svůj lid, i když jsou zajatci, a jedná „kvůli nim“. Ve vládě tohoto světa má Bůh vždy na zřeteli Svůj lid a často zasahuje do záležitostí lidí „kvůli nim“. Když kdosi mluvil o tomto výjevu, řekl: „Když se umíme úplně pokořit, tehdy jsme skutečně vyvýšeni. Jestliže Daniel mizí, Bůh sám je v něm zjeven. Kéž bychom měli tu moudrost a duchovní sílu, abychom se sami skrývali za Ježíšem, aby On mohl být postaven do popředí. Každé takové jednání je velké a vzácné vítězství.“
Verš 31: Když postavil člověka na jeho správné místo a když vydal svědectví o Boží dostatečnosti, Daniel pokračuje a ukazuje králi jeho sen. Říká králi, že viděl „obraz veliký“. Ve výkladu, který následuje, se učíme, že tento obraz vyjadřuje vládu nad světem po dobu času pohanů prostřednictvím čtyř velkých pohanských monarchií. Zde jsou ve vidění představovány jako vytvářející jeden obraz, a to obraz člověka – člověka, který se jeví znamenitý, a přece hrozný.
Časy pohanů se vyznačují vládou člověka, ve které je mnohé, co vyvolává obdiv lidí vnější nádherou, a přece naplňuje děsem útlaku. Je to vidění člověka země v protikladu k Bohu nebe.
Verše 32 a 33: Jinou charakteristikou obrazu je pokračující zhoršování se jeho složení od hlavy k nohám. Hlava je ze zlata, hruď a ramena ze stříbra, břicho a stehna z bronzu, lýtka železná a nohy zčásti ze železa a zčásti z hlíny. Zhoršení není v síle kovů, ale v jejich hodnotě. Materiální síla kovů vyjadřuje rozsah vlády každé říše. Hodnota kovů znamená spíše svrchovanou moc každé říše. Rozsah vlády tří posledních světových říší velmi předčí rozsah vlády první říše; ale v žádné nebyla mocnářská síla, představující Boží moc, tak zjevná jako v první říši – v hlavě ze zlata.
Verše 34 a 35: Nabuchodonozor nakonec ve vidění viděl kámen vylomený bez rukou. Viděl uvedení Království, které nebylo ustaveno jako výsledek lidské činnosti: bylo to „bez rukou“. To, jak víme, je Království Krista. Kámen padne na nohy obrazu, ale výsledkem je, že do zkázy je zahrnut celý obraz. Kristovo Království bude v soudu jednat s konečnou formou poslední říše, ale když tak učiní, postaví stranou celý systém vlády nad zemí skrze člověka a ustanoví pevnou a celosvětovou vládu, která je přirovnána k velké hoře, jež „naplnila celou zemi“.
Když Daniel připomněl sen, pokračuje a podává vysvětlení, když zjevuje „co bude potom“.
Verše 36-38: Nabuchodonozorovi, jako představiteli Babylonské říše, je řečeno, že on je hlava ze zlata. Až do té doby existovaly na zemi rozdílné národy, každý pod svým vlastním králem. Nyní je poprvé ustanovena nová forma vlády – vláda imperiální /říšské/ jednoty. Pod touto formou vlády jsou národy se svými králi sjednoceny pod říší s imperiální hlavou, která je králem králů.
O Nabuchodonozorovi, první hlavě první říše, je řečeno, že jeho království, moc a síla a sláva jsou dány Bohem. „Všeliké místo, na němž přebývají synové lidští, zvěř polní i ptactvo nebeské, dal v ruku tvou.“ V následných říších uvidíme, že rozsah říší se zvětšuje, ale tato svrchovaná moc hlavy se snižuje.
Verš 39: Druhá a třetí říše, představované hrudí a pažemi ze stříbra a břichem a stehny z bronzu, jsou zde zmíněny jen velice krátce. Z pozdějších vidění poznáme, že druhá říše je Médsko-Perská (viz verš 28 a 8,20) a třetí říše Řecká (viz 8,21). Zde je nám prostě řečeno, že království, která povstanou, budou nižší než Babylonská říše.
Verš 40: Když přicházíme ke čtvrtému království, máme představen jeho charakter s mnohem většími podrobnostmi nejen proto, že je to poslední království v časech pohanů, ale je to ono království, s kterým Kristus bude přímo jednat v soudu. To jasně definuje čtvrté království jako Římskou říši. Svět byl pod vládou Římské říše, když Kristus přišel na zem. Přišla do konfliktu s Kristem, když opouštěl svět. Se znovu oživenou Římskou říší bude jednáno Kristem v soudu při Jeho opětném příchodu (Lukáš 2,1.2; Jan 19,10.11; Zj. 17,7-14).
Je důležité si všimnout, že z posledních tří království není žádné přímo ustaveno Bohem. Jen o prvním království a Kristovu království je řečeno, že byly ustaveny Bohem nebes (verše 37 a 44). Ostatní tři království povstávají prostředky prozřetelnosti, když svrchovaná moc klesá s každým dalším královstvím, dokud není znovu ustavena v absolutní dokonalosti v království Krista.
Význačnou charakteristikou čtvrtého království je, že bude „tvrdé jako železo“. Železo je tvrdší než zlato nebo stříbro nebo bronz, ale není tak vzácné. Jako obrazy Písma mluví zlato vždy o tom, co je božské, železo o tom, co je lidské. Ve čtvrté říši je velký přírůstek všeho, co je lidské, a velký úbytek toho, co je božské. Ve vládě čtvrtého království bude zvětšující se rozvinutí lidské moudrosti, lidské duchaplnosti a lidských zdrojů, a méně a méně uznávání Boha, což zahrnuje zvětšující se ztrátu svrchované a absolutní Boží moci ve vládě. Jak se časy pohanů blíží svému závěru, člověk se stále více bude snažit vládnout nad světem bez vztahu k Bohu, až svět bude zralý pro soud.
Druhou známkou čtvrtého království je jeho nemilosrdnost. S nemilosrdnou silou rozláme všechny své protivníky na kusy a rozdrtí je.
Verše 41 a 42: Třetím rysem je, že čtvrtá říše se v průběhu své historie stane rozdělenou a oslabenou. Skrze Daniela nám je řečeno, že „nohy a prsty“ byly „ z částky z hlíny hrnčířské a z částky ze železa“. Tak je vyjádřena skutečnost, že to bude „království rozdělené“ a oslabené, anebo, jak to říká Daniel, „z částky mocné a z částky ku potření snadné /křehké/“.
Verš 43: Ztráta toho, co je z Boha, a uvedení lidského prvku vede jako vždy k rozdělení a slabosti. Oslabená vládní moc už nemůže udržet říši pohromadě. Železo smíšené se špinavou hlínou označuje smíšení demokracie se svrchovaností. Hlína, nebo demokratický prvek, přináší rozpad říše.
Dvě skutečnosti se však stávají jasnými. Předně že čtvrtá říše bude rozdělená a oslabená přimísením hlíny, a přece bude vždy pravdou, že v ní bude něco ze síly železa. Nikdy nepřijde doba, kdy se bude cele podobat hlíně. Vláda čtvrtého království se nikdy nestane cele demokratickou. Za druhé nám je řečeno, že železo a hlína se mohou smísit, a přece nikdy nebudou držet pohromadě. Demokracie a svrchovanost budou vždy stát proti sobě.
Verše 44 a 45: Pak je nám řečeno, že zcela mimo království představovaná obrazem bude Bohem nebe zřízeno jiné království. Toto Království stojí v přímém protikladu ke čtyřem velkým královstvím časů pohanů. Čtyři království jsou zničena nebo přenechána jiným, ale toto Království nebude nikdy zkaženo, ani přenecháno jiným. Nejenže učiní konec království, jež mu bezprostředně předcházelo, ale rozláme na kusy všechna tato království, a dokud svět bude trvat, ono zůstane – „státi bude na věky“.
Beze vší pochyby toto Království je Tisícileté království našeho Pána Ježíše Krista. Proroctví se nevztahuje na první příchod Krista na tento svět v milosti a na ustavení království milosti triumfem evangelia nad pohanskými systémy, jak si to někteří mysleli. Je to Království ustavené v moci při druhém příchodu Krista, království, které je uvedeno ne milostí, ale soudem.
Potom máme ve snu a jeho výkladu úplnou předpověď o vládě nad tímto světem během časů pohanů, vedoucí až k věčnému Království našeho Pána a Krista. Je to nesmírné milosrdenství, že křesťan má od Boha daný nástin průběhu a konce velkých světových říší během časů pohanů. Může se tak držet stranou od politických hnutí svých dnů a být spokojen, že může jít kupředu v skrytosti, očekávaje příchod Krále králů. Ví, že všechna politická hnutí budou končit ve velké konfederaci národů pod znovu ožilou Římskou říší v nepřátelství vůči Bohu a Beránkovi, a ví, že se všemi těmito snahami člověka bude jednáno v soudu, když se Kristus zjeví jako Král králů a Pán pánů. Vidí, že spolky, úmluvy a pakty mezi národy připravují cestu pro konečnou konfederaci proti Bohu a Kristu, a drží se stranou od toho, co skončí v otevřeném odpadnutí od Boha a ohromujícím soudu při zjevení Krista.
Verše 46 a 47: Kapitola končí líčením účinku těchto zjevení na Nabuchodonozora a pocty služebníků Pána. Skutečnost, že král padl na svou tvář a klaněl se Danielovi a přikázal, aby mu byla obětována libá vůně, dostatečně ukazuje, že ani jeho srdce, ani jeho svědomí nebylo dotčeno. Kdyby bylo v činnosti srdce a svědomí, osvítily by monarchu ohledně toho, co se sluší Bohu. Ale i když svědomí není zasaženo, alespoň králova mysl je přesvědčena, že Bůh je nejvyšší a vševědoucí.
Verše 48 a 49: Nakonec je Daniel povýšen do velké cti. Tento věrný muž nesl svědectví o Bohu před krále a stal se prostředkem pro požehnání jak světa, tak i svých společníků. Ačkoli ani nehledal, ani nežádal nic pro sebe, má možnost využít výhody svého vyvýšeného postavení k přednesení žádosti týkající se jeho druhů.