1. kapitola
V počáteční kapitole Daniele nám je dovoleno vidět charakter mužů, kterým Bůh předem pověděl běh času pohanů a jimž dává porozumění Svým myšlenkám pro Svůj lid během doby jeho soužení a zajetí.
Verše 1 a 2: Jako úvod ke knize vyznačují první dva verše krátce zkázu Izraele a následné přenesení vlády nad zemí – jak je reprezentováno královskou mocí – z krále Judy na krále Babylonu. Tento vážný akt je jasně popsán jako Pánovo konání, neboť čteme: „Přitáhl Nabuchodonozor, král Babylonský, k Jeruzalému, a oblehl jej. I vydal Pán v ruku jeho Joakima krále Judského.“
Nejenom že král Judy je dán do otroctví, ale Bůh tak úplně opouští Jeruzalém jako sídlo Své vlády a velebení, že i nádoby, užívané při Jeho velebení, jsou dané do ruky tohoto pohanského krále. Hned je nám dovoleno vidět charakter tohoto pohanského krále, neboť čteme: „A nádobí to dal vnésti do domu pokladu boha svého.“ Nemá pravou známost ani bázeň Boží a nemá skutečný pocit o svatém charakteru těchto nádob – výstraha ohledně bezbožného charakteru pohanských vládců během časů pohanů.
Izraelský lid i králové Judy byli znovu a znovu varováni, že jejich zlé a modlářské cesty na ně přivedou Boží trestající ruku. Varování, jichž nedbali, byla následována jasným výrokem proroka Izaiáše, že přijde soud. Tak jde ke králi Ezechiášovi poselství: „Aj, dnové přijdou, že odneseno bude do Babylona, cožkoli jest v domě tvém, a cožkoli nachovali otcové tvoji, až do tohoto dne.“ (Iz. 39,6) Přes toto poselství se zlo zvětšovalo a dosáhlo svého vrcholu za vlády Ezechiášova syna, zlého Manassesa, který svedl lid, „tak že činili horší věci nežli ti národové, které vyplenil Hospodin před tváří synů Izraelských.“ (2. Král. 21,9) Nakonec se za vlády Joakimovy Boží slovo skrze Izaiáše naplnilo. Vláda přešla od Žida k pohanovi, a od té doby budou Židé v poddanosti pohanům až do doby, kdy časy pohanů budou skončeny uvedením vlády Krista.
Nicméně se z této kapitoly učíme, že ačkoli národ Izrael je uveden do poddanosti pohanům, přece si Bůh pro sebe zachovává zbožný ostatek, který je věrný Bohu a je Bohem podporován. Boží milostivé cesty s tímto ostatkem jasně dokazují, že ačkoli Bůh trestá Svůj lid kvůli jeho nevěrnosti, přece je stále předmětem Jeho péče, i když přestal být nástrojem Jeho přímé vlády nad světem.
Kromě toho je u tohoto zbožného ostatku porozumění Božím cestám; a Bůh si ho užívá jako individuální svědectví pro sebe, ačkoli národ jako celek naprosto selhal v tom, aby byl pro Boha svědectvím. Dále na straně tohoto ostatku vidíme, že poslušnost vůči Božímu slovu a oddělení od poskvrňujícího vlivu Babylonu jsou mravní podmínky, nutné k přijetí a porozumění sdělením od Pána, k prožívání pomocí Pána a pro možnost být nějakou mírou užit jako svědectví pro Pána.
Verše 3-7: Tento zbožný ostatek je předložen naší pozornosti kvůli snahám krále Babylonu užít Boží lid ke svým vlastním cílům. Snažil se ozdobit svůj dvůr vůdci Božího lidu – královským semenem, knížaty a těmi, kdo byli krásného vzezření a vyznačovali se moudrostí, známostí a vědou. Ale zatím co se náboženský svět snaží užít Boží lid ke své vlastní slávě, nemůže snést jeho Boha, poslušnost vůči Božímu slovu ani oddělení od svých zlých věcí. Proto by svět rád odstranil každé svědectví o jejich spojení s pravým Bohem. Proto má-li Boží lid zaujmout své místo u dvora, musí být vyučen ve světské moudrosti, okoušet světské pamlsky a sdílet tituly světa.
Nejinak je tomu dnes. Ti, kteří jsou určeni pro místo náboženských vůdců v babylonské zkaženosti křesťanstva, musí být cvičeni v náboženských školách tohoto světa, musejí být jakoby „učeni jazyku Kaldejskému“. Musejí těžit ze zdrojů opatřovaných světem – „odměřený pokrm na každý den ze stolu královského“. A nakonec musejí přijmout takové tituly a hodnosti, jaké může svět dát.
Ve spojení s královým plánem je zvláštní zmínka o čtyřech mužích z dětí Judy. Jména, která jim jsou dána, jsou pravděpodobně spojena s bohy Babylonu (viz kap. 4,5). Aby se přizpůsobili jejich světu, mysli těchto mužů mají být cvičeny v učení Kaldejských, jejich jazyky mají mluvit kaldejským jazykem, jejich těla mají být sycena královými pochoutkami a jejich jména změněna na podobná jejich pohanským bohům.
Výměnou za ztrátu jejich národní příslušnosti je těmto zajatcům nabídnut velmi svůdný výhled v cizí zemi. Budou mít volný kurs nejlepšího vzdělání v zemi; o jejich denní potřeby bude postaráno nejvybranějším způsobem královskou potravou, a nakonec budou mít vysoké postavení v králově paláci.
Verše 8-17: Avšak v králově plánu jsou pro zbožné muže vážné potíže. Provádět králův plán královým způsobem by v sobě zahrnovalo neposlušnost vůči Božímu slovu. Jíst z dobrých královských pokrmů by znamenalo jíst věci, které jsou Izraelitovi zákonem zakázané. Proto se vábný výhled stává vážnou zkouškou pro jejich víru. Zkouška zní: Chci neposlouchat přímé Boží naučení kvůli světskému povýšení, anebo chci zůstat věrný Božímu slovu, ať jsou důsledky jakékoliv?
Mnoho dobře znějících důvodů by mohlo být předloženo ve prospěch bezpodmínečného poddání se královu návrhu. Účelnost by říkala, že vznášet námitku k návrhu by pravděpodobně zničilo všechny jejich výhledy. Nejenom by to skončilo jejich kariéru užitečnosti pro jejich bratry, ale mohlo by to škodit druhým a přidat zajatcům nesnáze. Rozum by chtěl dokazovat, že když byli dáni do ruky babylonského krále jednáním Pána, jediný správný postup je zcela se poddat králi, jinak by mohli být vzpurní proti tomu, co Pán dovolil. Kompromis by navrhoval, že dokud se nevzdají vyznávání svého Boha, pak instrukce týkající se jedení určité potravy mohou být za daných okolností dány stranou. Takové instrukce se jistě dotýkají svobodných lidí v jejich vlastní zemi. Ale nyní, když jsou v otroctví v cizí zemi, nebyla by to spíše malichernost trvat na dodržování litery zákona?
Takové důvody, pokud byly užity, neměly u těchto zbožných mužů žádnou váhu. Zkouška jen zjevuje jejich oddaný charakter. Odmítají být vedeni pouhou účelností nebo diktátem lidského rozumu a nechtějí dělat žádný kompromis. Nezapomínají, že přes selhání Izraele a ačkoli trpí pod Boží trestající rukou, jsou přece stále lidem pravého Boha, jemuž jsou povinni úplnou poddaností. Jsou správně připraveni poddat se pohanskému králi, ale nechtějí neposlouchat slova svého Boha.
Tajemstvím Danielovy síly bylo, že jeho srdce bylo ve správném postoji vůči Bohu, poněvadž čteme: „Daniel uložil v srdci svém, aby se neposkvrňoval pokrmem ze stolu královského.“ Jedná však s velkou moudrostí, neboť žádá správce nad dvořany, „aby se nemusel poskvrňovat“, aniž by ho popouzel tím, že by se stavěl proti němu a říkal, že už ve svém srdci uložil, aby „se neposkvrňoval“.
Správce vysvětluje těžkost a nebezpečí, kdyby vyhověl Danielově žádosti. Daniel hned navrhuje desetidenní test stravy, která je ve shodě s jejich zákonem. Tento návrh je pozoruhodným důkazem Danielovy víry v živého Boha. Výsledek dokazuje, že jeho víra není nadarmo. Když poslouchali Boží slovo, jsou tito zbožní mužové na konci testu shledáni v lepším tělesném stavu než ti, kteří jedli z královy potravy. A tak je Danielově žádosti vyhověno.
Poslušnost Božího slova, víra v živého Boha, oddělení od poskvrn Babylonu jsou význačnými známkami těchto zbožných mužů. Takoví mají porozumění Božím myšlenkám, neboť čteme: „Mládence pak ty čtyři obdařil Bůh povědomostí a rozumností ve všelikém literním umění a moudrostí; nadto Danielovi dal, aby rozuměl všelikému vidění a snům.“ (1,17) Je pravda, že Pán je vydal do rukou krále Babylonu, ale to Mu nezabránilo, aby nedal porozumění Svým myšlenkám a úmyslům těm, kdo vůči Němu byli věrní.
Verše 18-21: Výsledkem bylo, že tito muži se stali svědky pro Boha, neboť čteme, že „stávali před králem“. Bůh byl věrný Svým slovům: „Kteří mne ctí, poctím.“ (1. Samuelova 2,30) Tak se stalo, že ve všech věcech moudrosti a porozumění nalezl král tyto věrné muže desetkrát lepšími než všechny muže světa.
Tyto věci jsou jistě zaznamenány pro naše poučení a povzbuzení. Jakkoli se dispensace (Boží způsob jednání s člověkem) mění a okolnosti proměňují, Boží velké mravní principy pro vedení Jeho lidu zůstávají stejné. Tak jako Izrael za starých časů, i církev zcela selhala jako svědectví pro Boha v době nepřítomnosti Krista. V důsledku tohoto selhání se vyznávající církev stala zajatcem v náboženské zkaženosti, kterou Bůh přirovnává k Babylonu.
Ale opět slovo jasně ukazuje, že ať už je selhání jakkoli veliké, Bůh chce mít věrné jednotlivce – vítěze – jejichž víra bude stále znovu vážně zkoušena. Jestliže však úmyslem jejich srdce je poslouchat Boží slovo, chodit ve víře v Boha a v oddělení od poskvrn a zkaženosti okolo sebe, budou mít porozumění Božím myšlenkám a budou Bohem poctěni jako Jeho svědkové.
Která výsada je větší, než mít Boží myšlenky a nějakou mírou být svědectvím pro Boha uprostřed zkaženého křesťanstva, jehož nebe se tmí znameními přicházejícího soudu!