Když Pán Ježíš žil jako dokonalý člověk na zemi, ve všem Svém bytí, ve Svých slovech a skutcích přinášel ovoce pro Boha: On zde byl ten pravý vinný kmen. Bůh kdysi postavil Izraele k tomu, aby byl Jeho vinicí na zemi a přinášel pro Něho ovoce, ale tento lid v tom úplně selhal (čti Iz 5; Jer 2,21; Žalm 80,9 a dále). Namísto ovoce přinášela izraelská vinice jen „trpké fíky“ a nakonec „vinaři“ (vůdcové lidu) dokonce zabili „syna hospodáře“, „dědice“ ‒ pravého Krista (Mt 21, 33‒46).
Avšak Pán Ježíš byl ten pravý vinný kmen ‒ nikoli jen nějaká jeho ratolest nesoucí ovoce, nýbrž vinný kmen sám. Židovství bylo pro nevěrnost lidu dáno stranou, jeho místo nyní zaujal Kristus. To bylo Jeho postavení zde na zemi a všichni, kdo se k Němu přiznali jako k tomu na zemi žijícímu Mesiáši, byli na něm ratolestmi.10
Vinný kmen z Jana 15 tedy nikterak není obrazem pravých Božích dětí anebo dokonce Církve, Božího shromáždění dnes, nýbrž obrazem učedníků, kteří stáli se svým Mistrem na zemi v určitém vnějším spojení.
Pán bezpochyby znal Své učedníky a věděl, kdo z nich je skutečně „čistý“. Ale je na ně pohlíženo v postavení odpovědnosti přinášet ovoce. Jestliže některá ratolest nepřinášela vůbec žádné ovoce, „vinař“ (Otec ve Své vládě) ji odňal. Naproti tomu ratolesti, které přinášely ovoce, čistil, aby přinášely ještě více ovoce. Je to zcela otázka vlády Otce nad těmi, kdo nesou jméno Páně.
Obraz vinného kmene takto tedy mluví o učednictví, nikoli o pravém životním spojení. To druhé je vidět v těle Krista, jak je nám představeno v epištolách Nového zákona jako symbol nerozdělitelného spojení věřících doby milosti s Kristem, tou oslavenou Hlavou v nebi. Zde také není žádné „odřezávání“ údů. Shromáždění (Církev) je nebeský organismus, ať už jednotlivé údy, které tvoří tělo Krista, jsou ještě na zemi, či nikoli. Vinný kmen naproti tomu má své kořeny v zemi. Proto nemluví o tom, co Kristus je dnes v nebi na Boží pravici, nýbrž o Jeho postavení, které zaujal zde na zemi.
Že přirozeně můžeme a máme na sebe také dnes používat naučení Páně o tom pravém vinném kmeni, je přitom mimo pochybnost. Také my například můžeme být bez ovoce pro Boha, když nezůstaneme „v Něm“. Ale mně šlo o to, abych ukázal, co je vlastní učení Páně v tomto oddílu.
Tato slova Pána Ježíše na konci Matoušova evangelia byla z původního textu nejrůznějším způsobem překládána a vykládána. Důvodem pro to byl možná vždy postoj vykladače v otázce křtu. Aby si zainteresovaný čtenář mohl utvořit vlastní úsudek, budou zde podány vysvětlující poznámky o řeckém původním textu tohoto místa.
Sloveso „matheteúo“ znamená v nepřechodném použití „být učedníkem, žákem“. V tomto smyslu je použito v Mt 27,57 o Josefovi z Arimatie: „Byl učedník Ježíšův“. V pasivním použití znamená „stát se učedníkem, být poučován“. Příklad pro to máme v Mt 13,52, kde Pán mluví o zákonících, kteří se stali „učedníky království nebeského“. (Viz i ekumenický překlad ‒ p.p.) Je-li sloveso použito přechodně, znamená „učinit učedníkem, vzít do školy, vyučovat“. Toto použití je u našeho místa: Učedníci měli všechny národy „učinit učedníky“.
Ta čtyři slovesa v 19. verši, často všechna přeložená jako rozkazovací způsob, jsou: „jděte“ ‒ „čiňte učedníky“ ‒ „křtěte“ ‒ „učte“. Jenom druhý výraz „čiňte učedníky“ je v řečtině určitý slovesný tvar, totiž rozkazovací způsob. Tři ostatní slova jsou participia (příčestí), přičemž první je participium aoristu a obě zbylá jsou ve tvaru participia přítomného času. První participium „jdouce“ nebo „vyšedše“ na začátku řetězce sloves je bezpochyby nutné přeložit jako rozkazovací způsob: „Vyjděte a…“ Je to obvyklá konstrukce. U obou dalších příčestí „křtíce“ a „učíce“ se to však jeví jinak. Nová, počítačem podpořená zkoumání řeckého NZ totiž ukázala toto: Jestliže závislé příčestí předchází imperativu (rozkazovacímu způsobu), přijímá všeobecně jeho rozkazující charakter; jestliže však následuje po něm, nepřijímá jeho rozkazující charakter. Pro naše místo to znamená, že „křtíce“ a „učíce“ se nemá překládat jako rozkazy (tedy ne: „křtěte“, „učte“) nýbrž jako modální určení (postoj k obsahu) předcházejícího imperativu. Udávají tedy způsob, jakým je příkaz („čiňte učedníky“) uskutečňován: „tím, že je křtíte“ ‒ „tím, že je učíte“.
Na závěr ještě poznámka k výrazu „všecky národy“ a slovu „je“ v „křtíce je“ a „učíce je“. Je pravda, že slovo „národy“ je v řečtině neutrum (středního rodu) a zájmeno „je“ maskulinum (mužského rodu). To však nic nemění na tom, že „je“ se vztahuje na „všecky národy“, totiž na jednotlivce v nich. Jde o obvyklou gramatickou konstrukci, kterou nacházíme například v přesně stejné formě ve Sk 15,17.
Že Bůh může bydlet u lidí, je vzácný výsledek vykoupení vykonaného naším Pánem. V době zákona Bůh přebýval mezi Svým pozemským lidem více symbolicky a vnějším způsobem (2. M 25,8), a to také jen po krátký čas. Ale dnes je Shromáždění, ta pravá Církev, úplným způsobem místem Božího přebývání na zemi. On v ní bydlí skrze osobu Ducha Svatého (1. Kor 3,16). Církev tvoří duchovní dům (1. Pt 2,5), je příbytek Boží v Duchu Svatém (Ef 2,22) a je viděna jako chrám svatý v Pánu (Ef 2,21), jako chrám Boží (1. Kor 3,16). Stavitelem je Pán Ježíš sám, jenž řekl: „Na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou ji.“ (Mt 16,18) K tomu používá jen živé kameny, jen takové lidi, kteří mají život z Boha (1. Pt 2,5). Ti tvoří tento duchovní dům. Všechno, co Pán staví, je dokonalé a bez vady.
To je jedna, Boží stránka Církve jako Božího domu. Avšak dříve než začnu mluvit o té druhé, lidské stránce, budiž poukázáno na jednu důležitou zásadu ve spojení s Božím domem: Hlavní myšlenkou u Božího domu je zodpovědnost. Následující místo Písma to činí naprosto jasným:
„… abys věděl, jak se člověk má chovat v domě Božím, kterým jest církev živého Boha.“ (1. Tim 3,15)
Když Bůh někde bydlí, pak Mu tam věci musí odpovídat, pak se my musíme, jestliže tam smíme být, chovat tak, jak je to podle Jeho myšlenek; neboť „tvému domu se sluší svatost, Hospodine, navěky“ (Žalm 93,5 ‒ přel.). Svatost je tedy převládající charakterový rys Božího domu. Jestliže neodpovídá této svatosti, pak Bůh na něj musí uvést soud a On to učiní. O tom mluví apoštol Petr ve 4. kapitole své první epištoly (17. verš).
Tím jsme nepozorovaně přišli k druhému způsobu, jak se dívat na Boží dům, jak to také rovněž nacházíme v Písmu svatém: Boží dům jako jeviště lidské odpovědnosti ‒ jeviště, které může postihnout Boží soud. V téže linii je také to, když apoštol Pavel v 1. Korintským 3, verše 9‒13, mluví o tom, že ‒ ne Pán Ježíš staví, nýbrž že lidé pracují na Boží stavbě a činí to někdy špatnými materiály („dřevo, seno, sláma“). Toto se skutečně stalo. Zavedením zlých učení, která nemohou snést Boží posouzení, přišli do církve i zlí lidé, produkty těchto učení. I když Šimon kouzelník ve Skutcích 8 nebyl přímo výsledkem zlého „křesťanského“ učení, tu přece byl jedním z těch zlých lidí; a když byl pokřtěn, tu byl ‒ možná poprvé v dějinách křesťanské církve ‒ pokřtěn vyznavač bez života a tímto způsobem připojen k Božímu domu v jeho vnější podobě.
Nejpozději od onoho okamžiku je vnější Boží dům co do rozsahu větší než tělo Krista, které nezná žádné mrtvé údy. Až do té doby se obojí, pokud se týká dotčených osob, krylo, i když to neznamenalo totéž. A zde je také styčný bod Božího domu v jeho vnější podobě s královstvím nebes (kral.: královstvím nebeským), o kterém bych rád promluvil v příští poznámce. S oběma je spojena myšlenka Boží vlády a odpovědnosti člověka, obojí připouští také tu myšlenku, že se v nich nalézají čistě vnější vyznavači bez života. A poněvadž tomu tak je, podléhá obojí Božímu soudu. Proto říkám: „Boží dům, resp. království nebes.“
Co znamená království nebes, co pod tím máme rozumět? Království nebes je výraz, který používá jen Matouš. Matouš psal pod inspirací Ducha Svatého jako Žid Židům a každý Žid vyučený ve Starém zákoně věděl, že prorok Daniel mluví o tom, že Bůh nebe zřídí na zemi království, které nikdy nebude zničeno ‒ království nebes (Dan 2 a 7). Toto království očekávali Židé a předchůdce Pána jako Mesiáše, Jan Křtitel, přece také zvěstoval, že se přiblížilo království nebes (Mt 3,2).
Ale židovský lid v době Páně o tom měl malou známost a málo se staral o to, jaký vnitřní stav je nutný ke vstupu do tohoto království. Dokonce ani Nikodém neviděl v tom království o mnoho víc než jakýsi druh pozemského ráje, který bude člověku znovu darován. Že však podstatnou způsobilostí pro vstup bylo i pro Žida nové narození, ztratil ze zřetele nejenom on, ačkoli o tom mluvil prorok Ezechiel (kap. 36,26). A tak mu Pán musel říci: „Ty jsi učitel Izraele a toto nevíš?“ (Jan 3,10). Proto Janovo volání k pokání bylo tak důležité. Byla nutná úplná změna srdce a smýšlení, jestliže člověk chtěl vejít do tohoto království.
Již Mojžíš mluvil o tom, že budou-li synové Izraelští poslouchat ze srdce Boží zákon, budou jejich dny „jako dny nebe nad zemí“ (5. M 11,21 ‒ přel.). Bůh ustaví „símě Davidovo“ navěky a jeho trůn učiní, aby byl „jako dnové nebes“ (Žalm 89,30). Prorok Daniel, jenž obdržel ještě daleko sahající sdělení o království, viděl v nebeském výjevu, jak Jeden, „podobný Synu člověka“, byl přiveden ke „Starému dnů“ a bylo mu dáno panství. To bude věčné království (srv. Dan 7). Nuže, toto království Jan zvěstoval, že se „přiblížilo“. Král byl zde v osobě Krista, ale bude přijat židovským lidem? Víme, jak to dopadlo: Král byl zavržen.
Bylo tím vše ztraceno, nenapravitelně ztraceno? Bohu buď dík a chvála: Nikoli. Zřízení království v moci a slávě sice bylo o nějaký čas odsunuto (Sk 3,21), ale mezitím Pán Ježíš odešel do nebe a nyní odtud vykonává Svůj vliv na zemi ‒ nikoli zjevně, nýbrž skrytým, mravním způsobem. To je království nebes, jak existuje dnes. Je to království nebes v tajemství, v protikladu ke království v jeho vnější, viditelné podobě a slávě, jak jednou přijde. Tak má království nebes dvě vnější formy: království nebes v dnešní, tajemné podobě (jak to nebylo ve Starém zákoně zjeveno) a království nebes v jeho budoucí, mocné a viditelné podobě (potom znamená totéž jako tisícileté království).
Kdy započalo toto království ve své skryté formě? Když Kristus jako zde zavržený odešel do nebe a tam jako oslavený zaujal Své místo na Boží pravici, tehdy začalo království nebes. Všude na zemi, kam sahá vliv Pána dlícího v nebi, je království nebes. Když království nebes začalo, začalo dobře, začalo s pravými učedníky. Podobenství v Matouši 13 to dokládají, stejně jako zprávy ze Skutků apoštolských. Ale nezůstalo přitom. Nepřítel zasel plevel do pšenice. A tak se království nebes (pod Božím dopuštěním) stalo smíšenou věcí, v níž jsou skuteční a nepraví, opravdoví věřící a čistě zevní vyznavači vedle sebe a našemu oku nejsou vždy rozeznatelní.
Když jsem řekl, že království nebes je všude tam, kam sahá vliv Pána dlícího v nebi, pak tento okruh zahrnuje rovněž i takové křesťany, kteří jimi jsou jen dle svého zevního vyznání ke Kristu, ale neprožili znovuzrození. Že zde nějaký vliv byl, nelze popřít, neboť oni se přiznávají ke křesťanství; ale vliv nešel dosti daleko, nemohl dosáhnout srdce a svědomí. To je na tom to tragické. Takoví lidé se ukolébávají v bezpečí a nazývají se jménem Krista. Zevně jsou v království nebes, jsou částí křesťanstva a tím v okruhu všech slavných požehnání pravého křesťanství ‒ a přece, když se neobrátí a nebudou činit pokání, věčně zahynou. Pán by se chtěl ještě nad mnohými smilovat a vést je k poznání pravdy!
Nebudu se dále zabývat rozdíly mezi královstvím nebes a královstvím Božím. Zčásti znamenají totéž, ale jen zčásti. Některá podobenství se vztahují jak na království nebes, tak i na království Boží. Všeobecně však můžeme říci, že království Boží je nadřazenější, širší pojem. Zahrnuje myšlenku království nebes, ale často má mravní obsah (1. Kor 4,20; Řím 14,17). Jako království nebes se naproti tomu většinou označuje domácnost, určitá epocha Božích cest se zemí. Tato epocha bude ostatně existovat dále, také po vtržení Shromáždění, v době soužení. Tak málo je království nebes totiž shodné s Božím Shromážděním (Církví).
Královstvím nebes jsme se doposud zabývali hlavně v tom směru, jak se jeví lidem „z vnějšku“. Viděno pod tímto zorným úhlem je královstvím nebes dnes křesťanstvo. Ale ne ve všech místech má království nebes význam tohoto vnějšího okruhu křesťanského vyznání.
Když například Pán Ježíš říká:
„Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3); nebo „Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně; nebo takových jest království nebeské.“ (Mt 19,14); nebo „Amen pravím vám, mezi syny ženskými nepovstal větší nad Jana Křtitele; ale kdo jest nejmenší v království nebeském, jest větší nežli on.“ (Mt 11,11), pak zjevně má královstvím nebes na mysli nikoli vnější vývin, který království prodělá, nýbrž vnitřní, božský okruh, který je na jiném místě popsán pojmem království Boží. Že království nebes má také tuto vnitřní stránku, kterou Pán zjeví jen těm „v domě“, to znamená jen těm Svým, ukazují obě podobenství o pokladu v poli a o kupci, jenž hledá krásné perly (Mt 13,44‒46). Zde se dovídáme, proč Pán dnes ve Svém zevním království trpí takový „vadný vývin“, takovou existenci dobrého a zlého vedle sebe: Jeho srdce je obráceno na Jeho lid, v nich vidí Svůj „poklad“, oni tvoří společně tu „velmi vzácnou perlu“, Jeho Shromáždění (Církev). Kvůli ní On dal všechno, dokonce i Svůj život. To nás může vést jen k velebení.