Neznámý

⁽¹⁾A když přešla sobota^²⁸⁵, Marie Magdalena^²⁸⁶ a Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti z koření, aby přišly a pomazaly ho.

⁽²⁾A velmi časně ráno v první den týdne přicházejí k hrobce, když slunce vzešlo. ⁽³⁾A mluvily mezi sebou: Kdo nám odvalí kámen od vchodu hrobky? ⁽⁴⁾A když vzhlédly, vidí, že kámen je odvalen – byl totiž velmi velký. ⁽⁵⁾A když vešly do hrobky, uviděly nějakého mladíka sedět po pravé straně, oblečeného bílým rouchem, a zděsily se. ⁽⁶⁾On ale jim říká: Neděste se; hledáte Ježíše, Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal, není zde. Hle, tu je místo, kde jej položili. ⁽⁷⁾Ale jděte, řekněte učedníkům i Petrovi, že vás předchází do Galileje; tam jej uvidíte, jak vám pověděl. ⁽⁸⁾A vyšly a uprchly od hrobky. Neboť se jich zmocnilo třesení a zděšení a nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Vzkříšení našeho Vykupitele jako takové není popsáno žádným evangelistou. Jen Matouš nám podává zprávu o některých podivuhodných okolnostech tohoto jedinečného dění (Mat. 28,2-4). Dovídáme se jen o zážitcích prvních svědků tohoto slavného prvního dne týdne, ve kterém Pán Ježíš zničil smrt a vyvedl na světlo život a neporušitelnost (2. Tim. 1,10). Tento den – dnešní neděle – je proto právem už v Bibli nazýván „dnem Páně“ (Zj. 1,10).

Jak podává zprávu Lukáš, ženy podle Božího přikázání odpočinuly až do příštího večera, do konce soboty. Už večer dne připravování (pátek) připravily kořenné masti a oleje pomazání, ale asi ne v postačitelném množství (Luk. 23,56). Když sobota přešla, tedy podle našeho počítání v sobotu večer po západu slunce, ty tři ženy^²⁸⁷, které Pána tak milovaly a přece tomu dění, jehož byly svědky, ještě tak málo rozuměly, nakoupily „vonné masti z koření“, aby jimi pomazaly Jeho tělo (v. 1; Marek 15,40). Jejich úmyslem bylo jít druhého jitra ihned k hrobu, aby daly pohřbu Pána důstojný závěr.

Marie Magdalena byla bezpochyby první, která v jitru vzkříšení, ještě za tmy, sama navštívila hrob a viděla, že kámen je odvalený (Jan 20,1). Marek však vypráví jen to, co se stalo potom. Druhé ženy přišly k hrobu časně ráno prvního dne týdne (v neděli), když slunce právě vyšlo (v. 2). Na cestě k hrobu se plné starostí zaměstnávaly otázkou, kdo jim bude moci odvalit ten těžký kámen od vchodu (v. 3). Ale když tam přišly, ke svému údivu viděly, že se to již stalo (v. 4). Boží slovo mluví o velké moci, která se při Kristovu vzkříšení zjevila (Ef. 1,19 a dále). K tomu patřilo také odstranění kamene.

Ženy proto vešly do otevřené hrobky a viděly na pravé straně sedět nějakého mladíka v bílém oděvu, obrazu svatosti a čistoty. Reagovaly zděšením. Neboť místo očekávaného těla jejich zemřelého Pána, jehož pohřbení v této skalní jeskyni sledovaly vlastníma očima, tam uviděly sedět živého cizince (v. 5). Jak víme z druhých Evangelií, jednalo se o jednoho ze dvou andělů, kteří měli od Boha úkol svědčit lidem o vzkříšení Jeho Syna. Tak jako andělé zvěstovali Ježíšovo narození, tak se to stalo také při tomto druhém divu ve spojení s tím, že se Boží Syn stal člověkem. Obě události byly přece bezprostřední obdivuhodné Boží zásahy do světového dění. Obě se staly ke spasení lidí a byly doprovázeny nebeskými posly s jedinečnými poselstvími (srv. s 1. Tim. 3,16).

Anděl jedná se zděšenými ženami v božské milosti. „Neděste se,“ jsou jeho první slova k nim. Pak pokračuje slovy: „Hledáte Ježíše, Nazaretského, toho ukřižovaného.“ Velmi přesně označuje Osobu, kterou hledaly. Její jméno Ježíš („Hospodin je záchrana“) ukazuje na hluboké ponížení Božího Syna, který se stal člověkem. Titul „Nazaretský“, který Mu zde anděl dává, připomíná opovržení ze strany lidí (Marek 1.24; 10,47; 14,67). Nakonec Ho označuje jako „toho ukřižovaného“. Ano, On vytrpěl kříž, aby zachránil ztracené. Zemřel a byl pohřben (1. Kor. 2,2; 15,3.4). Ale nyní vstal z mrtvých (Žalm 16,10; Jonáš 2,1; Matouš 12,39). Všechno to se stalo „podle Písem“, v souhlasu s proroctvími Starého zákona, ale také s vlastními slovy Pána (Marek 8,31; 9,31; 10,34). Jako důkaz pravdy svých výpovědí ukazuje anděl ženám místo, kde Pán Ježíš ležel. Ten Vzkříšený už nebyl v hrobě (v. 6). Vítězství bylo dobyto, smrt zničena a život a nepomíjitelnost přivedeny na světlo (2. Tim. 1,10).

Polekané ženy, které ve víře a lásce přece dělaly to správné, když „hledaly Ježíše“, dostaly nyní od anděla úkol, aby učedníkům Vzkříšeného, a zvláště Petrovi, sdělily, že On je předejde do Galileje a oni Jej tam uvidí, tak jak jím to předtím řekl (v. 7). To, že Petr, který svého Pána tak ostudně zapřel, je zde jako jediný učedník (a to jen v tomto Evangeliu) jmenován, bychom asi očekávali nejméně. Avšak Pán Ježíš, ten věrný Služebník, tím chtěl tomu hluboce sklíčenému učedníkovi naznačit, že On jej nenechá padnout. Jaká nevyzpytatelná milost! Z jiných míst Písma víme, že u Petra došlo k plné nápravě, takže svou službu, kterou mu Pán dal, mohl později nezatížen vykonávat (srv. s Luk. 22,31.32; Janem 21,15-18). Petr byl pak také první z jedenácti apoštolů, s nímž se Pán po Svém vstání osobně setkal (Luk. 24,34; 1. Kor. 15,5).

Opětné setkání v Galilei po Svém vzkříšení Pán Svým učedníkům oznámil už v horní síni při ustanovení jídla na památku (Marek 14,28). V této krajině působil nejdelší dobu, zatím co v Judsku a Jeruzalémě zakusil největší odmítnutí, a nakonec úplné zavržení. Tam, v „Galilei národů /pohanské/“ (Mat. 4,15) měla být služba apoštolů jako představitelů věřícího ostatku Židů konána dále. Učedníci, kteří přece sami pocházeli z Galileje, tam měli být před lidem svědky vzkříšení pravého Božího Služebníka a Proroka.

Stále ještě zděšené ženy pospíchají, aby opustily to místo, protože tomu celému dění nerozuměly. Místo aby poselství anděla hned předaly apoštolům, uprchly od hrobu a nejprve ze strachu neřekly o tomto setkání nikomu nic (v. 8). Avšak poté, co se setkaly se vzkříšeným Pánem, a tím byly přesvědčeny, to pak přece udělaly. Nyní převážila radost ze splnění předpovědi jejich Pána, a jejich porozumění se zvětšilo (Mat. 28,8.9; Luk. 24,9). On Svým učedníkům, k nimž patřily také tyto ženy, všechno vícekrát předpověděl (Luk. 24,8).

Závěr: Marek 16,9-20

Verše 9-20 chybějí ve dvou z nejstarších zachovaných řeckých rukopisech Nového zákona, Codex Sinaiticus (N/01) a Codex Vaticanus (B/03), oba ze 4. století po Kristu, a v některých dalších řeckých rukopisech, jakož i starých překladech. Proto dnes mnozí teologové považují závěr Markova evangelia za nepůvodní, resp. ne pravý. Ale v převážné většině všech rukopisů (v takzvaném „většinovém textu“ zvaném též „Textus Receptus“) jsou tyto verše obsaženy. Nehledě na to existují velmi časní svědkové pro delší závěr. Nejstarší z nich jsou církevní otec Ireneus (140-220 po Kristu) a Tatian ve své Harmonii Evangelií (Diatessaron), která vznikla už kolem roku 170 po Kristu. Také se zdá, že Justin Mučedník, který zemřel kolem roku 165, ten oddíl znal.

Vydavatelé vědeckého textu řeckého Nového zákona od „Nestle-Alanda“ však to místo textu nevynechávají, nýbrž podávají je kompletní. Tento krok je odůvodněn „úctou ke zjevně vysokému věku delšího závěru a jeho významu pro předávání textu“.

Stojí zde tedy dvě „vědecká“ pojetí vzájemně proti sobě. Na jedné straně vidí teologové ten oddíl jako pozdější (a tím „ne pravý“) přídavek. Zástupci vědecké textové kritiky neposuzují ten oddíl tak negativně. Avšak ne nějaké vědecké posouzení, nýbrž přesvědčení, že také tento oddíl patří k inspirovanému Božímu slovu, nás vede, abychom přes všechnu kritiku (která se vztahuje zvláště k obsahu a stylu těchto veršů) spolu s osvědčenými vykladači, jako je J. N. Darby, W. Kelly a jiní, drželi pravost tohoto oddílu Božího slova.

První svědkové (Marek 16,9-13)

⁽⁹⁾Když ale časně ráno v první den týdne vstal, zjevil se nejprve Marii Magdaleně^²⁸⁸, z níž byl vyhnal sedm démonů. ⁽¹⁰⁾Tato šla a zvěstovala to těm, kteří s ním bývali, kteří se rmoutili a plakali. ⁽¹¹⁾A když oni slyšeli, že žije a byl od ní viděn, nevěřili tomu.

⁽¹²⁾Potom se ale zjevil dvěma z nich v jiné podobě, zatím co byli na cestě, když šli na venkov. ⁽¹³⁾A tito šli a zvěstovali to ostatním; ani těm nevěřili.

Poslední verše kapitoly (v. 9-20) obsahují svědectví jiného druhu. Až dosud jsme viděli jen důkaz o vzkříšení Krista, totiž prázdný hrob a poselství andělů ženám. Nyní jsou zmíněna tři z celkem pěti zjevení Pána v den Jeho vzkříšení. Všichni, kteří Ho směli vidět, byli „od Boha předem vyvolení svědkové“ (Sk. 10,41). Žádný nevěřící Jej po Jeho smrti neviděl (viz Dodatek č. 6).

Nejprve je zde, jako v Janově evangeliu, chronologicky správně poznamenáno, jak ten Vzkříšený „se zjevil nejprve Marii Magdaleně, z níž byl vyhnal sedm démonů“ (v. 9). Ačkoli její jméno bylo zmíněno už vícekrát (Marek 15,40.47; 16,1), je tímto dovětkem teprve nyní vyzdviženo, jak mocné dílo Boží Služebník už během Své služby v Galileji při ní vykonal (Luk. 8,2). Vždyť On přišel, aby zkazil skutky ďábla (1. J. 3,8). Marie Magdalena je vynikající příklad moci toho pravého Služebníka. Tato skutečnost je zvláště zdůrazněna tím, že ona je první, komu se Pán po Svém vstání zjevuje. Zároveň je ona, která Pána tak milovala, dalším příkladem pravdivosti slov Pána: „Proto pravím tobě: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, neboť milovala mnoho.“ (Luk. 7,47)^²⁸⁹

Muselo to být určité zahanbení pro apoštoly, že Pán se nejprve nezjevil jim, nýbrž této věřící, věrné ženě. Z těch celkem pěti zjevení Pána v den Jeho vzkříšení bylo zjevení Marii Magdaleně to první a to večer pro jedenácte poslední! Marie vytrvala u kříže až do konce, byla první u hrobu a také první, která Jej směla vidět. Apoštolové Jej při Jeho zajetí opustili, utekli a ani nechtěli věřit zvěsti o vzkříšení.

Neboť když Marie Magdalena „těm, kteří s ním bývali, kteří se rmoutili a plakali“, zvěstovala, že Pán žije a že od ní byl viděn, nevěřili jí (v. 10.11). Výraz „těm, kteří s ním bývali“ zahrnuje asi více než jen úzký okruh apoštolů (srv. s v. 12).

Nejen Marek, nýbrž i Matouš, Lukáš a Jan píší nezakrytě o pochybnostech a o nevěře učedníků (Mat. 28,17; Luk. 24,11.41; Jan 20,27). Ačkoli tito nemohli popřít skutečnosti, chybělo jim ještě porozumění pro ně, protože stále ještě byli v zajetí své naděje na brzkou vládu jejich Pána jako krále Izraele. „Neboť ještě neznali Písmo, že musí vstát z mrtvých.“ (Jan 20,9) Zde je rozhodující slovo „neznali“ (řecky: êdeisan „znali“), které má význam „vnitřně vědomě vědět (nebo: znát)“. Proroctví už znali, ale jejich poselství ještě nerozuměli v jejich plném rozsahu.

Marek potom podává krátce zprávu o setkání Pána Ježíše se dvěma „emauzskými učedníky“, která u Lukáše zabírá tak velké místo (v. 12; srv. s Luk. 24,13-35). Nazývá ty dva však jen všeobecně „dva z nich“, to asi znamená z těch, kteří jsou v 10. verši označeni jako takoví „kteří s ním bývali“.

Pozoruhodný zde je výraz „v jiné podobě^²⁹⁰“. Ukazuje zásadní proměnu, která při vzkříšení Pána nastala na Jeho těle. Při Svém stání se člověkem přijal tělo z „krve a masa“, jako Vzkříšený mluví o Svém „těle a kostech“ (Luk. 24,39). Byla to táž Osoba, ale v jiné, nové tvářnosti, která při více příležitostech nebyla učedníky ihned poznána. Jako Vzkříšený patřil už nebi. Už nebyl ustavičně u Svých učedníků, ale nedovídáme se nic o tom, kde se zdržoval, když u nich nebyl, neboť se jim objevil nebo se jim zjevil.

Vzkříšení našeho Pána skrze slávu Otce bylo tedy už proměnění, neboť náš Pán nevstal ve stejném těle, ve kterém zemřel. On byl tentýž, pravý Ježíš, ale nyní jako Vzkříšený s duchovním tělem (srv. s 1. Kor. 15,44). O tomto těle nemůžeme mnoho říci. Víme, že Pán se v těch čtyřiceti dnech mezi vzkříšením a nanebevstoupením „zjevoval“ učedníkům a mohl procházet zavřenými dveřmi. Ale vlastnil skutečné tělo, ve kterém před očima učedníků jedl a pil (Sk. 10,41). Tomáš se směl dotknout Jeho známek po ranách (Jan 20,27).

Toto tělo, ve kterém se Pán mezi Svým vzkříšením a Svým nanebevstoupením po čtyřicet dní na zemi stával viditelným, nebylo ještě „tělo slávy“ (Fil. 3,21). Oslavení bylo u Krista převlečení těla vzkříšení nebeskou slávou. K tomu nedošlo na zemi, nýbrž při Jeho vstupu do slávy nebe (nanebevstoupení). Kristus byl u Otce oslaven, jak On sám prosí: „A nyní oslav ty mne, Otče, u sebe samého tou slávou, kterou jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl.“ (Jan 17,5) – V případě vykoupených dojde při uchvácení k obojímu zároveň: Mrtví v Kristu budou „vzkříšeni ve slávě“ a živí budou „proměněni“ (1. Kor. 15,43.52).

Ti dva učedníci na cestě do Emaus odešli z Jeruzaléma sklíčení. Když jim Pán Ježíš otevřel Písma a později také oči, začala však jejich srdce hořet a oni opět nabyli dobré mysli. Spěchali zpátky do Jeruzaléma, aby těm, kteří tam byli shromážděni, přinesli radostnou zprávu. Ti mezi tím slyšeli o setkání Vzkříšeného s Petrem (Luk. 24,34). Jestliže těmto dvěma svědkům podle Marka nebyla dána víra, pak asi proto, že si nedovedli představit, že se Pán v tentýž den zjevil Petrovi v Jeruzalémě a těm dvěma v Emaus (v. 13).

Vzkříšený a učedníci (Marek 16,14-18)

⁽¹⁴⁾Později ale, když leželi u stolu, zjevil se těm jedenácti a káral jejich nevěru a tvrdost srdce, že těm, kteří jej viděli vzkříšeného, neuvěřili. ⁽¹⁵⁾A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte celému stvoření evangelium. ⁽¹⁶⁾Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn; kdo ale neuvěří, bude odsouzen. ⁽¹⁷⁾Tato znamení ale budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony; budou mluvit novými jazyky^²⁹¹ a ⁽¹⁸⁾budou brát^²⁹² hady, a jestliže vypijí něco smrtícího, neuškodí jim to; na nemocné budou klást ruce a oni se budou mít dobře.

Třetí zjevení Pána, o kterém podává Marek zprávu ve verši 14, je asi stejné, jako je popsáno v Lukášovi 24,36-43 a v Janovi 20,19-23. Jen Marek se však zmiňuje o podrobnosti, že se to stalo, když těch jedenáct leželo u stolu a jedli. Pán je musel pokárat kvůli jejich nevěře vzhledem k Jeho vzkříšení. Důvod byl, že neuvěřili poslům, kteří Jej viděli jako vzkříšeného. Tak pomalá, ano tvrdá byla jejich srdce.

Druzí evangelisté se zmiňují o ještě dalších událostech tohoto slavného dne Ježíšova vstání z mrtvých. Marek se o tom všem však nezmiňuje, protože by to mohlo odvádět od jeho tématu, od Služebníka a služby. Bez přechodu mluví o úkolu, který Pán Ježíš o krátký čas později (to jest asi už ne večer ve dni vzkříšení; srv. s Mat. 28,18-20) dává právě těm, kteří nevěřili svědectvím o Něm a o Jeho vzkříšení. Jak obdivuhodné je Jeho jednání, jímž tyto muže uschopňuje, aby kázali druhým lidem! Přivádí jim nejprve na vědomí jejich nevěru tváří v tvář poselství o vzkříšení, a připravuje je tím pro službu zvěstování. On jediný to mohl učinit, a On to také učinil. Základem pro každou službu, také i dnes, je Jeho nevyzpytatelná milost.

„A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte celému stvoření evangelium.“ (v. 15) „Misijní úkol“ Pána Ježíše Jeho apoštolům je zde vše zahrnující: Je to celý svět a celé stvoření, kterému má být evangelium kázáno. Žádná rasa, žádný lid, žádná sociální skupina, ano, nikdo není vyjmut ze zvěstování Božího dobrého poselství. Všichni jsou od přirozenosti a svým konáním stejnou mírou ztraceni a všichni mohou skrze víru stejnou mírou zakusit Boží milost a lásku.

Provedení tohoto úkolu může vést jen ke dvěma možným výsledkům. Buď ti, kteří slyší, uvěří poselství Boží milosti, budou pokřtěni a zachráněni, nebo neuvěří a budou týmž Bohem pro věčnost odsouzeni nebo zatraceni (srv. s Markem 14,64, kde je užito stejné sloveso katakrinein). Není to předem upozornění na zjištění, které dříve nebo později učiní každý, kdo dále nese evangelium? „Víra není díl všech.“ (2. Tes. 3,2)

Možnost přijmout poselství Boží milosti tu je jen v době našeho života na zemi. Po smrti už tato možnost není, i když je dnes stále více zvěstováno něco docela jiného. Boží slovo říká: „Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.“ (Židům 3,7.15; 4,7) „Hle, nyní jest čas příhodný, hle, nyní je den spasení.“ (2. Korintským 6,2)

Prostou vírou v Pána Ježíše může být každý člověk navěky zachráněn z moci temnosti a před věčným, spravedlivým Božím trestem. Pavel řekl žalářníkovi ve Filipách: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“ (Skutky 16,31) Není rozhodující síla víry ani určitá míra známosti pravdy, nýbrž pouze upřímnost hříšníka. O celníkovi v chrámu čteme jen slova: „Celník pak zdaleka stoje, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Luk. 18,13) Podle slov Vykupitele sestoupil ospravedlněn do svého domu!

Křest je ve spojení s kázáním evangelia zmíněn nejen Markem, nýbrž i Matoušem. Ten k tomu ještě připojuje to, co vyznačuje křesťanský křest. Je to pravda o Boží Trojjedinosti. „Jděte nyní a čiňte všechny národy učedníky a křtěte je ve jméno Otce a Syna a Ducha Svatého.“ (Mat. 28,19) Bůh je nyní dokonale zjeven, a tato obdivuhodná skutečnost má být vyslovována nad každým, kdo skrze Krista v Něho uvěří (srv. s 1. Petra 1,21)^²⁹³

Hříšník je tedy zachráněn skrze víru a křest. Víra ho zachraňuje pro věčnost, ne ale křest. Ten je vnějším znamením sjednocení s Kristem, ke kterému křest směřuje: „Nebo nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Tak jsme nyní s ním byli pohřbeni skrze křest ve smrt, abychom, tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, tak i my chodili v novotě života.“ (Řím. 6,3.4) Křest nás zachraňuje ve vztahu k našemu postavení na zemi. Skrze něj jsme vysvobozeni z převráceného pokolení, v jehož středu se jako hříšníci nalézáme, a jsme jakoby sjednoceni se zemřelým Kristem v Jeho hrobu. Ve svém svědectví před světem se stavíme na stranu našeho Pána. Avšak bez víry v Kristovo výkupné dílo je křest bezcenný (srv. se Sk. 8,12; 18,8). Šimon kouzelník byl pokřtěn, a přece byl věčně ztracen (Sk. 8,13.18-23).

To, že jen víra zachraňuje pro věčnost, jasně vyplývá z dovětku verše 16. Když jde o věčné odsouzení, mluví se jen o chybějící víře, nikoli o chybějícím křtu. Ne nedbání na vnější ritus, nýbrž nevěra vede k odsouzení.

Jen Marek se ve verších 17 a 18 zmiňuje o pěti znameních, které „budou doprovázet ty, kteří uvěří“. Zde zmíněné věci: vyhánění démonů ve jménu Pána (srv. se Sk. 16,18), mluvení novými řečmi (Sk. 2,4), braní hadů (Sk. 28,3-6), vkládání rukou (Sk. 3,7; 5,12; 28,8) se skutečně naplnily v životě a službě apoštolů. Jen o pití něčeho smrtícího není v Novém zákoně podána zpráva.

Průvodní nadpřirozená znamení na začátku křesťanské epochy nebo domácnosti potvrzují na jedné straně, že zvěstování evangelia se dělo z pověření od Pána Ježíše a pod Jeho autoritou. Na druhé straně byla jasným znamením zničení moci nepřítele. Protože i Mojžíš při vyjití izraelského lidu z Egypta byl od Boha legitimován jako služebník divy a znameními, máme jasné svědectví pro to, že božské nové začátky jsou doprovázeny božskými znameními. Pán zde totiž nemluví jako v Matouši 28,20 o „všech dnech až do skonání věku“, nýbrž o době začátku. To lze vyjmout ze slov v 20. verši: „… přičemž Pán spolupůsobil a potvrzoval slovo znameními, která je následovala.“ Pisatel Dopisu Židům si desetiletí po těchto slovech Pána Ježíše vzpomíná na ta znamení: „…tak velikou záchranu…, která má začátek svého zvěstování skrze Pána a nám byla potvrzena od těch, kteří to slyšeli, přičemž Bůh kromě toho spolu svědčil jak skrze znamení, tak i skrze divy a různé projevy moci a rozdílení Ducha Svatého podle své vůle.“ (Židům 2,3.4)

Nanebevstoupení Krista a poslušnost učedníků (Marek 16,19.20)

⁽¹⁹⁾Pán^²⁹⁴ nyní byl poté, co s nimi mluvil, vzat do nebe a posadil se po Boží pravici. ⁽²⁰⁾Oni ale vyšli a kázali všude, přičemž Pán spolupůsobil a potvrzoval slovo znameními, která je následovala.

Marek přechází období čtyřiceti dnů, které leželo mezi vstáním a nanebevstoupením Pána. Po misijním úkolu jmenuje jako jedinou událost nanebevstoupení. Tím však neukončuje své vylíčení služby pravého Božího Služebníka. V závěru popisuje krátce nebeské pokračování Jeho na zemi započaté služby (v. 19.20). Přitom Jej dvakrát nazývá „Pán“, jednou při Jeho nanebevstoupení a jednou ve spojení s Jeho přítomnou službou v nebi. Ano, On, jenž byl na zemi pravý a věrný Boží Služebník, je nyní Pán, a každý křesťan smí už nyní radostně vyznávat, že „Ježíš Kristus je Pán, k oslavení Boha Otce“, jak to jednou učiní každý jazyk – ať dobrovolně nebo z donucení (Fil. 2,11).

„Poté co s nimi mluvil“, byla služba Pána jako člověka na zemi však s konečnou platností ukončena. Nyní byl ten, jenž zde byl zavržen, Bohem „vzat do nebe“. Tímto jednáním vyjádřil Bůh Své zalíbení v Tom, jenž Ho zde oslavil.

Dále čteme: „Pán… posadil se po Boží pravici.“ Zatím co Efezským 1,20 říká: „Posadil [tj. Bůh] ho po své pravici v nebeských místech”, je zde Pán sám ten jednající. Sice je pravda: Bůh oslavil Syna člověka, když Mu dal po Své pravici místo nejvyšší cti, moci a slávy. A přece je to zde Pán sám, jenž se posazuje po Boží pravici. Po skončení Své služby na zemi se dokonalý Služebník jakoby usadil k odpočinku. Dílo smíření je vykonáno. Nic už k němu nepotřebuje být dodáno (viz Židům 1,3; 8,1; 10,12; 12,2).

Avšak Pán není ani nyní nečinný, jak to dokazuje poslední verš tohoto Evangelia. Nejenže se za ty Své přimlouvá (Řím. 8,34) a nejenže čeká, až Jeho nepřátelé budou položeni za podnož Jeho noh (Žid. 10,13). Jakmile učedníci vyšli a všude kázali, byl Pán v nebi po Boží pravici Tím, jenž „spolupůsobil a potvrzoval slovo znameními, která je následovala“. Vše, co dělali, se mohlo dít jen v závislosti na Něm. Avšak oni nejen byli posilováni Jeho silou, nýbrž On potvrzoval jimi mluvené slovo znameními, která je následovala. To bylo mocné svědectví, jak to stále znovu nalézáme ve zprávách Skutků apoštolů – zvláště na počátku (Sk. 3,9.10; 4,30.31; 5,12-16 atd.).

Doba počátku s „projevy moci věku budoucího“ (Žid. 2,4; 6,5) sice pominula, ale kázání evangelia Boží milosti pokračuje, dokud Pán opět nepřijde. Potom ty Své, kteří uvěřili tomuto zachraňujícímu poselství, vezme domů do slávy domu Otce, kde pro každého jednotlivého z nich připravil místo. Ti všichni budou věčně u Něho v nezkalené blaženosti a budou Ho vidět tak, jak je (Jan 14,2.3; 1. J. 3,2).

Zde na zemi byl Ježíš Kristus Boží Služebník, jenž dal Svůj život jako výkupné za mnohé. Nyní je po Boží pravici jako oslavený člověk, jenž se jednou zjeví jako Pán pánů a Král králů a bude vládnout nade vším dílem Svých rukou, dříve než nastane slavný věčný stav, kde On bude věčně tvořit střed a předmět velebení všech Svých vykoupených.

Avšak ani ve věčnosti Jeho služba nepřestane. Jak to je napsáno na konci u přikázání ohledně hebrejského služebníka: „… a on mu bude sloužit navěky.“ (2. M. 21,6). Tak říká Pán Ježíš o sobě samém v podobenství: „Vpravdě, pravím vám, že se opásá a uloží je u stolu, přistoupí a bude je obsluhovat.“ (Luk. 12,37)

I když tu už nebudou žádné potřeby, když všechno bude dokonale v souhlasu s Bohem a s Jeho svatostí a láskou, Pán Ježíš, ten pravý Služebník, dá těm Svým požívat všechna duchovní požehnání v nebeských místech jako pokrm nebe. Nepatří k tomu také „skrytá mana“, kterou zaslíbil v dopisu Pergamu těm, kteří zvítězí (Zj. 2,17)? Mana je obraz Jeho samého, jenž kdysi jako člověk sestoupil na zem, aby světu dal život, ale také, aby byl pokrmem těch Svých (viz Jan 6). Pak náš milovaný Pán v nezkalené slávě nebe dokončí obraz hebrejského služebníka, o kterém čteme, že „sloužiti bude navěky“ (2. M. 21,6).

Kapitola 16

Prázdný hrob (Marek 16,1-8)

Závěr: Marek 16,9-20

První svědkové (Marek 16,9-13)

Vzkříšený a učedníci (Marek 16,14-18)

Nanebevstoupení Krista a poslušnost učedníků (Marek 16,19.20)