Neznámý

⁽¹⁾A hned časně ráno drželi nejvyšší kněží spolu se staršími a učenými v Písmu a celé synedrium radu^²⁵⁴, a svázali Ježíše a vedli ho pryč a předali ho Pilátovi. ⁽²⁾A Pilát se ho zeptal: Jsi ty ten král Židů? On ale odpovídá a říká mu: Ty to říkáš. ⁽³⁾A nejvyšší kněží na něho žalovali mnoho věcí^²⁵⁵. ⁽⁴⁾Pilát se ho ale opět otázal a řekl: Nic neodpovídáš? Pohleď, z jak mnoha věcí tě obžalovávají! ⁽⁵⁾Ježíš ale už vůbec nic neodpověděl, takže se Pilát podivil.

Když časně ráno začali kokrhat kohouti, končilo noční jednání před Kaifášem a tam shromážděným synedriem. Nyní muselo být už jen učiněno oficiální rozhodnutí (viz poznámku ke slovu „rada“ v biblickém textu v 1. verši). To se stalo „hned časně ráno“ v místě synedria, nejvyššího poradního shromáždění vrchního soudního dvora Židů, kde nyní probíhalo třetí projednávání (v. 1). Zde Pán opakoval Své již před Kaifášem vyslovené vyznání o sobě samém (srv. s Luk. 22,66-71). To stačilo jako důvod k obžalobě před tribunálem římského místodržícího Piláta. Protože Židé neměli dále jdoucí oprávnění, museli věc nyní předat okupační moci.

Svázán jako těžký zločinec, byl Pán veden ke Svému čtvrtému projednávání do pretoria, kde se nalézalo jeruzalémské úřední sídlo místodržícího Pontia Piláta. Marek ve svém stručném stylu přechází jak počáteční rozmluvu mezi Pilátem a Židy, kterou podává Jan (Jan 18,29-31), tak i Lukášem zmiňovanou obžalobu, že Kristus neuznává císaře (Luk. 23,2). Pilátova otázka zněla: „Jsi ty ten král Židů?“ Všichni čtyři evangelisté podávají totéž znění kladné odpovědi obžalovaného: „Ty to říkáš.“ (v. 2) Před židovskými vůdci vysvědčil, že On je Kristus, Boží Syn a Syn člověka. Před římským místodržícím vysvědčil, že je král Izraele. To bylo to „dobré vyznání“, o němž se později zmiňuje Pavel Timoteovi (1. Tim. 6,13). Byl světlo v temnotě, ale temnota Ho nechtěla. Byl pravda, svědčil o pravdě – a byl právě proto odsouzen náboženským i sekulárním^²⁵⁶ světem.

Byl Bohem pomazán a poslán, a přece byl nenáviděn a zavržen od Svého vlastního lidu. Věděl, že nyní bude jako Mesiáš „vyťat /odstraněn/“, a jako takový nebude nic mít, protože jen na této cestě se mohla naplnit Boží rada milosti pro celý svět (Dan. 9,26; srv. s Iz. 49,5 a dále). Z toho všeho pohan Pilát nerozuměl ničemu.

Nejvyšší kněží předložili mnoho žalob, o nichž se Marek do podrobností nezmiňuje (v. 3; srv. s v. 4). Když Pilát potom oslovil Pána, který byl tolik obžalován, ten mlčel. Nebyl zde proto, aby se sám hájil nebo ospravedlňoval, nýbrž aby svědčil o tom, kdo a co On je. To nyní učinil. Jeho služba Božího proroka tím skončila a On už nepotřeboval nic říkat. Dobrovolně a tiše na sebe nyní vzal utrpení, která byla následkem Jeho věrné služby.

Tento vnitřní pokoj Pána vyvolal u místodržícího údiv (v. 4.5). Byl na základě důvodů obžaloby od nejvyšších kněží, které se mu jevily zvláštní, už asi vnitřně přesvědčen o Ježíšově nevině a byl by Ho rád osvobodil. Proto ho jako zkušeného politika a soudce udivovalo, že tento jako by nepřikládal žádnou důležitost své obhajobě. Pilát netušil, koho před sebou má.

Barabáš nebo Ježíš? (Marek 15,6-15)

⁽⁶⁾K svátku jim ale propouštíval jednoho vězně, za kterého prosili. ⁽⁷⁾Byl ale jeden, jménem Barabáš, spoutaný se vzbouřenci, kteří se při vzpouře dopustili vraždy. ⁽⁸⁾A zástup se dal do hlasitého volání^²⁵⁷ a začal žádat, aby učinil, jak jim činíval. ⁽⁹⁾Pilát jim ale odpověděl a řekl: Chcete, abych vám propustil krále Židů? ⁽¹⁰⁾Neboť poznal, že nejvyšší kněží jej vydali ze závisti. ⁽¹¹⁾Nejvyšší kněží ale podnítili zástup, aby jim raději propustil Barabáše. ⁽¹²⁾Pilát ale odpověděl a opět jim řekl: Co tedy chcete, abych učinil s tím, kterého nazýváte králem Židů? ⁽¹³⁾Oni ale opět křičeli: Ukřižuj ho! ⁽¹⁴⁾Pilát jim ale řekl: Copak zlého učinil? Oni ale nadmíru křičeli: Ukřižuj ho! ⁽¹⁵⁾Protože ale Pilát chtěl zástupu vyhovět, propustil jim Barabáše a vydal Ježíše, když ho nechal zbičovat, aby byl ukřižován.

Marek přechází Lukášem líčený pátý výslech před králem Herodem (Luk. 23,6-12), stejně jako konec zrádce Judase (Mat. 27,3-10). Stejně jako Jan přechází ihned k druhému projednávání před Pilátem. To tak bylo šestým^²⁵⁸ a posledním zasedáním soudu. Hříšní lidé měli plnou příležitost dát průchod svému nepřátelství vůči tomu jedinému Spravedlivému.

Zdá se to být vstřícné gesto římských úřadů vůči Židům, provádět před svátkem Fáze jakýsi druh amnestie pro vězně (v. 6). Tento zvyk chtěl Pilát použít k tomu, aby se dostal ze své těžké situace. Avšak přitom se přepočítal. Neboť podle zvyku byl propouštěn ten vězeň, za kterého lid prosil. Zjevně byl Barabáš („Syn otce“) jediným jiným vězněm, který pro to přicházel v úvahu. Tento pověstný těžký zločinec byl nejen lupič, nýbrž také vzbouřenec. K tomu během jedné vzpoury, která byla zjevně všem Židům ještě dobře známá, se dopustil vraždy (v. 7; srv. s Mat. 27,16; Luk. 23,19; Janem 18,40).

Zástup, který se sešel před Pilátovým tribunálem, trval nyní s křikem na tom, aby byla provedena každoroční amnestie (v. 8). V naději, že tím bude moci svůj úmysl proměnit ve skutek, jim Pilát položil otázku: „Chcete, abych vám propustil krále Židů?“ (v. 9) Na základě výpovědí, které se i jemu jevily jako rozporné, už brzy poznal, že nejvyšší kněží mu Pána Ježíše vydali ze závisti (v. 10). A tak se pokoušel návrhem, který dle jeho mínění respektoval jejich náboženské city, získat je pro propuštění jejich krále.

Ale nepočítal s nenávistí nejvyšších kněží a židovského lidu proti Římanům. Neboť ti považovali každého, kdo je podpořil v jejich odporu proti pohanské moci, za hrdinu, i když to byla napůl temná postava jako Barabáš. V tomto směru nyní podněcovali nejvyšší kněží shromážděné Židy (v. 11). Místo aby hlasovali pro jimi nenáviděného Ježíše, měli raději hlasovat pro povstaleckého Barabáše. Pilát proto svým návrhem nepřišel k cíli. Když se udiven ptal, co má udělat s tím, „kterého nazýváte králem Židů“, jejich opět s křikem přednesená odpověď zněla: „Ukřižuj ho!“ (v. 12 a 13)

Požadavek Židů, aby Pán byl ukřižován, je neobvyklý. Oni sami vykonávali trest smrti, když jim byl dovolen, obvykle ukamenováním (srv. s Janem 8,5; Sk. 7,58-59). Ukřižování byl římský způsob trestu smrti, který však, pokud víme, nebyl vykonáván na vlastních státních občanech. Byl to nejpotupnější způsob, jak nějakého člověka usmrtit, a zároveň také krajně mučivý.

Svým požadavkem na tento potupný druh smrti chtěli Židé dát najevo, co přejí svému králi: Chtěli Ho vidět jako někoho zákonem zlořečeného viset na dřevě (viz 5. M. 21,22.23)^²⁵⁹. Netušili, že právě tím naplnili nevyzpytatelné Boží myšlenky. Neboť slova „zlořečený jest před Bohem pověšený“ jsou apoštolem Pavlem v Galatským 3,13 zcela jiným způsobem použita na ukřižovaného Vykupitele: „Vykoupil nás Kristus ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, (neboť psáno jest: ‚Zlořečený každý, kdo visí na dřevě.‘).“ Ten jediný bezhříšný, jenž kdy žil na této zemi, byl na kříži od Boha učiněn zlořečením, aby ztracení hříšníci z izraelského národa mohli být vykoupeni od zlořečení zákona a nadto aby mohli být zachráněni lidé ze všech národů!

Lidé v Ježíšově době nesli sice plnou odpovědnost za toto podlé dílo. Ale jednali bychom my jako nevěřící dnes jinak? Učinili bychom Pánu totéž! Lidský charakter se nezměnil a neztratil svoji špatnost. Kromě toho se vše dělo podle věčné vůle a uložení Božího, jak je to potvrzeno na jiném místě Nového zákona: „Toho, vydaného z uložené rady a předzvědění Božího vzavše, a skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, zamordovali jste.“ (Sk. 2,23) Jestliže měli být ztracení hříšníci zachráněni, byla tu jen tato jedna cesta: kříž na Golgotě. Bohu buď za to chvála a dík!

Starý zákon obsahuje konkrétní prorocké poukazy na Pána Ježíše, které lze vysvětlit jen ukřižováním. V Žalmu 22, který mluví o smírčích utrpeních našeho Pána na kříži, ve verši 17 čteme: „Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobíjeli ruce mé i nohy mé.“^²⁶⁰ Tisíc let před touto jedinečnou událostí psal David o rukou Vykupitele, probitých hřeby při ukřižování – v době, kdy ukřižování jako druh usmrcení možná ještě ani vůbec neexistoval!

Také v jednom jiném místě, tentokrát z prorocké knihy, jde o známky po hřebech na rukou a ráně v boku Vzkříšeného. Jedenáct učedníků je mohlo vidět už v den Jeho vzkříšení (Luk. 24,40; Jan 20,20). Avšak nevěřící Tomáš (jako obraz budoucího židovského ostatku) byl přesvědčen teprve týden po vzkříšení pomocí známek po ranách (Jan 20,25; srv. s Luk. 24,40; Janem 20,20). Podobně se bude dařit i Židům v době konce, když při slavném zjevení Krista budou hledět na Toho, „kterého probodli“. Když se Ho potom budou ptát: „Jaké to máš rány na rukou svých?“, odpoví jim: „Jimiž jsem byl zbit v domě těch, kteří mne milují.“ (Zach. 12,10; 13,6)

Ve Zjevení 1,7 píše novozákonní apoštol a prorok Jan: „Aj, béře se s oblaky, a uzří jej všeliké oko, i ti, kteří ho /pro/bodli; a budou plakati pro něj všecka pokolení země, jistě, Amen.“ U tohoto „citátu“ se bezpochyby jedná o shrnutí slov z Daniele 7,13 a Zachariáše 12,10-14. Ta mají za předmět slavné zjevení Krista a jeho účinek na budoucí věřící ostatek Židů. Připomínka ukřižování zůstane stále viditelná.

Ale zpět k našemu oddílu. Když Pilát na hlasitý požadavek na ukřižování nevinného položil otázku: „Copak zlého učinil?“, zástup ještě hlasitěji opakoval: „Ukřižuj ho!“ (v. 14) Tu se rozhodl vyhovět jejich přání, ačkoli by mu bylo milejší, kdyby mohl Pána propustit (Luk. 23,20). Propustil zločince Barabáše a nařídil, aby nevinný Ježíš byl zbičován a následně ukřižován (v. 15).

Nástroje, užívané k bičování, byly obvykle důtky s více řemeny, které k tomu byly opatřeny špičatými úlomky kostí, kousky kovu nebo kamene. Tu se naplnilo prorocké slovo z Žalmu 129,3: „Po hřbetě mém orali oráči, a dlouhé proháněli brázdy své.“ Pán při svém posledním oznámení utrpení předpověděl, že se Mu nejen budou posmívat a na Něho plivat, nýbrž že také bude ubičován (Marek 10,34). Už údery pěstí v domě nejvyššího kněze Mu těžce ubližovali. Nyní k tomu přistoupila ještě bolestivá zranění bičováním. Tiše a němě snášel ten Spravedlivý všechny tyto nespravedlnosti.

Závist a nenávist byly podstatné pohnutky lidí, kteří chtěli odstranit Toho, jenž je láska. Bůh dopustil, aby se lidé vůči Jeho milovanému Synu nechali vést nejnižšími pohnutkami. Zjevili tím pravý charakter padlého hříšného lidstva. Mravní temnota, která tím byla vyjádřena, dává jen tím více vyzařovat Božímu světlu v Kristu. – Tak šel ten pravý Boží Služebník vstříc Svému velkému dílu, skrze které se jedině mohlo uskutečnit odpuštění a smíření s Bohem.

Posměch vojáků (Marek 15,16-20a)

⁽¹⁶⁾Vojáci jej ale vedou do dvora, který je pretorium^²⁶¹; a svolávají dohromady celý oddíl^²⁶². ⁽¹⁷⁾A navlékají mu purpurový plášť a splétají trnovou korunu a nasazují mu ji. ⁽¹⁸⁾A začali ho zdravit: Buď pozdraven, králi Židů! ⁽¹⁹⁾A bili ho třtinovou holí na hlavu a plivali na něho, a skláněli svá kolena a holdovali^²⁶³ mu. ⁽²⁰⁾A když se mu naposmívali, svlékli z něho purpurový plášť a oblékli mu jeho šaty;

Pilátem byl Pán vydán hrubým vojákům. Ti měli nyní v jednání s Ním volnou ruku. Dvůr pretoria se jim zdál být vhodným místem pro jejich úmysly. Tam svolávají celý vojenský oddíl. Zde se chtějí Jemu, jenž před Pilátem vydal dobré vyznání, že je král Židů, nyní posmívat jako pseudo-králi. Na rozdíl od posměchu od členů synedria vidíme u těchto hrubých vojáků jen bezuzdnou touhu týrat a pokořit jim neznámého a v podstatě lhostejného kandidáta smrti. Za tím účelem berou červený římský vojenský plášť a odívají Ho jím (v. 17; srv. s Janem 19,2). Označení „purpurový plášť“, které zde Marek používá, poukazuje na královskou hodnost. Červený purpur byla barva králů (srv. se Soudců 8,26).^²⁶⁴

Potom vojáci splétají korunu z trní a vkládají ji na ranami už potupenou hlavu Pána. Trny jsou symbolem země /půdy/, které Bůh zlořečil kvůli pádu do hříchu (1. M. 3,17.18; Iz. 5,6; Žid. 6,8). Jimi je nyní korunována hlava Toho, jenž jako ten bezhříšný měl za nás být učiněn hříchem a zlořečením! S posměchem Ho zdraví slovy: „Buď pozdraven, králi Židů!“ (v. 18). Ve svém posměchu však činí tito pohanští vojáci nechtěně předem to, co při Jeho zjevení ve slávě budou národy činit s radostí a s uctivostí (srv. s Žalmem 2,10-12).

Třtinovou /rákosovou/ hůl, kterou Mu dali k posměchu do ruky jako žezlo, používají k tomu, aby Ho bili do hlavy korunované trny (v. 19). Jaké týrání! Opět se ukazuje jako pravdivé slovo v Izaiáši 53,7: „Bylo s ním zle jednáno, ale on se sklonil a neotevřel svá ústa, jako beránek, který je veden na porážku, a jako ovce, která je němá před svými střihači; a neotevřel svá ústa.“ Pak na Něho plivají, jako to už činili vůdcové židovského lidu. Jaké opovržení! Nakonec před Ním s posměchem klekají jako před skutečným králem a holdují Mu. Jak málo tuší z toho, že před Ním ještě jednou skloní svá kolena jako před Tím, kterého Bůh po Jeho smírčím díle vysoko vyvýšil a dal Mu jméno, které je nad každé jméno, „aby se ve jménu Ježíš každé koleno sklonilo… a každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán, k oslavení Boha, Otce“ (Fil. 2,9-11)!

Po svém posmívání se Pánu, jenž všechna jejich nevýslovná tělesná a duševní týrání nechal přes sebe tiše přejít, Mu purpurový plášť opět svlékají. Na cestu k popravišti Mu nyní zase oblékají Jeho vlastní šaty, které Mu předtím (možná už před bičováním) vysvlékli (v. 20a; srv. s Mat. 27,28).^²⁶⁵

Ukřižování (Marek 15,20b-27)

…a vyvádějí ho ven, aby ho ukřižovali. ⁽²¹⁾A přinucují jednoho kolemjdoucího, jistého Šimona z Kyrény, který přicházel z pole, otce Alexandrova a Rufova, aby nesl jeho kříž.

⁽²²⁾A přivádějí ho k místu Golgota, což v překladu je: Místo lebky. ⁽²³⁾A dali mu víno, smíšené s myrhou; on je ale nevzal. ⁽²⁴⁾A když ho ukřižovali, rozdělují mezi sebou jeho šaty, losujíce o ně, co by každý měl dostat. ⁽²⁵⁾Byla ale třetí hodina, a oni ho ukřižovali. ⁽²⁶⁾A jako nápis s jeho obviněním bylo napsáno: Král Židů. ⁽²⁷⁾A s ním ukřižují dva lupiče, jednoho po pravé a jednoho po jeho levé straně. ⁽²⁸⁾^²⁶⁶

Podle Mojžíšova zákona musela těla těch obětí za hřích, jejichž krev byla přinesena do svatyně, spálena vně tábora (3. M. 4,12.21). Stejně tak musel být člověk, který se rouhal Hospodinovu jménu, veden ven z tábora a tam být ukamenován (3. M. 24,14). Náš Pán zaujal toto místo, když se nechal vyvést, aby byl ukřižován (v. 20b). Byl od Svého lidu označen za rouhače, ale podle Boží rady šel po této cestě jako ta pravá oběť za hřích. „Proto i Ježíš, aby posvětil lid svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ (Židům 13,12).

Na začátku si nesl Pán Ježíš kříž sám (Jan 19,17). Na cestě z města byl však z nějakého důvodu, který my neznáme, přinucen nějaký kolemjdoucí, jménem Šimon, aby ten kříž vzal na sebe. Nikde však v Písmu svatém nečteme, že by kříž byl pro Pána příliš těžký nebo že by se dokonce pod ním zhroutil. Tento Šimon pocházel z Kyrene, města v severní Africe (v dnešní Libyi), a přicházel právě z pole nebo z venkova^²⁶⁷. Jeho synové Alexander a Rufus, o kterých se zde předpokládá, že je čtenáři znali, patřili později zjevně k prvním křesťanům (srv. se Sk. 2,10). Věřící Žid jménem Alexander je zmíněn ve Skutcích 19,33 a nějaký Rufus v Římanům 16,13. Zda jsou totožni se zde zmíněnými osobami a zda Šimon sám také vírou přijal Toho, jehož kříž směl nést, to nevíme (v. 21).

Místo vně města, na kterém došlo k ukřižování, se jmenovalo Golgota, což Matouš, Marek a Jan překládají jako „Místo lebky“. Jen Lukáš udává přesný význam v základu ležícího aramejského podstatného jména gulgultha: „lebka“^²⁶⁸ (v. 22). Tam dali vojáci Pánu víno smíšené s myrhou, které nepřijal (v. 23). Takové směsi bývaly ve starověku používány jako otupující prostředky ke zmírnění bolestí (srv. s Přísl. 31,6 a dále). V Matouši 27,34 zmíněná žluč sloužila k témuž účelu. – Zde se naplnila první část prorocké výpovědi, kde v Žalmu 69,22a čteme: „Nýbrž místo pokrmu /nebo: jako pokrm/ poskytli mi žluči [nebo: jed]…“ Druhá část verše: „…, a v žízni mé napájeli mne octem“ se naplnila teprve později (viz. v. 36).^²⁶⁹

Avšak ten dokonalý Boží Služebník nevykonal Svoji službu ani pod vlivem silného nápoje, ani s prostředky, mírnícími bolest. Snášel všechno v plném vědomí a v prožitku společenství se Svým Otcem. Nezapomínejme, že se zde jedná o utrpení ze strany lidí, během kterých ještě nebyl Bohem opuštěn.

Tak jako kněží nesměli do svatyně vstupovat po požití silného nápoje (3. M. 10,9), tak náš Pán vykonal Svoji jedinou velekněžskou službu během Svého života^²⁷⁰ v plném vědomí vážnosti a jedinečnosti tohoto díla (viz Žid. 2,17b; 7,27).

Kruté výkony ukřižování samého nám nejsou sděleny. Flavius Josephus, židovský dějepisec, je označil za „nejbídnější ze všech způsobů smrti“. Bylo to dlouhé umírání, plné muk, které hříšní lidé našemu Pánu přisoudili, a udělali vše, co z jejich pohledu k tomu bylo potřebné. On to snesl bez jediného nářku. Lidé Jej sice mohli mučit až do krajnosti, avšak zabít Ho nemohli. On sám jediný dal Svůj život na Boží vyzvání. Buď za to veleben!

„A když ho ukřižovali, rozdělují mezi sebou jeho šaty, losujíce o ně, co by každý měl dostat.“ Tento nejnižší bod bezcitného ponížení Pána slávy ze strany lidí je Markem popsán bez dalších podrobností (v. 24). Jan je podrobnější (Jan 19,23-24). U něho se dovídáme, že se ukřižování účastnili čtyři vojáci, z nichž každý obdržel jednu část velkého čtyřúhelníkového svrchního oděvu. Ale ten v jednom kuse setkaný, bezešvý, cenný spodní šat, který je obrazem dokonalého života a služby Služebníka, nechtěli ani tito hrubí muži roztrhnout. Proto losovali, komu by měl připadnout. – Opět se naplnilo prorocké slovo Žalmu: „Dělí mezi sebou roucha má a o můj oděv metají los.“ (Žalm 22,19; porovnej s poznámkou ke kap. 15,20a). I to poslední, Jeho oděv, bylo našemu Pánu v těchto chvílích vzato.

Marek to celé kruté dění nyní ještě jednou shrnuje slovy: „Byla ale třetí hodina, a oni ho ukřižovali.“ (v. 25) Tento časový údaj vyvolal mnoho diskusí, protože zdánlivě odporuje Janu 19,14. Tam totiž končí poslední soudní projednávání u Piláta „okolo šesté hodiny“. Řešení té otázky je však možné, když vycházíme z toho, že Jan na tomto místě užívá jiné, méně používané počítání času, při kterém se hodiny počítají od půlnoci.^²⁷¹

Podle tehdy u Židů obvyklého počítání začínal den ráno při východu slunce (asi v šest hodin) první hodinou a končil při západu slunce (asi v 18 hodin) dvanáctou hodinou (srv. s Mat. 20,3-6 a jinými místy). Podle toho začalo ukřižování v „třetí hodinu“, asi v době od osmi do devíti hodin.

Úplný nápis na kříži zřejmě zněl: „Tento je Ježíš, Nazaretský, král Židů“. Vyplývá ze srovnání znění čtyř Evangelií na tomto místě. Marek udává nejkratší pojetí: „Král Židů.“

Je to ta podstatná část, kterou vykazují všechna Evangelia.^²⁷² Tak zněla obžaloba před Pilátem, ke které se Pán neomezeně přiznal Svým svědectvím: „Ty to říkáš.“ Toto „obvinění“ mohl číst každý, kdo šel kolem. Byla to pravda. Podle Lukáše a Jana bylo napsáno ve třech řečech: hebrejsky, latinsky a řecky, to znamená v řečech židovského náboženství, římské okupační moci a v řeči světské kultury (v. 26).

Spolu s Pánem Ježíšem jsou ukřižováni ještě „dva lupiči“. Všechna Evangelia se zmiňují o skutečnosti, že jeden z nich obdržel místo nalevo a druhý napravo od Něho (v. 27). Jen Jan vyzvedá zvlášť tu skutečnost, že Pán visel uprostřed mezi těmi dvěma (Jan 19,18). Pán slávy dostává vykázané místo uprostřed zločinců, jako kdyby On byl ten nejhorší! Bůh dopustil toto jednání se Svým Synem. On sám Mu ale, tomu zabitému Beránkovi, dal po vykonaném díle místo „uprostřed trůnu“ (Zj. 5,6). Zřetelněji než skrze tyto dvě skutečnosti mohlo být to rozdílné posouzení Pána slávy od hříšných lidí a od všemohoucího Boha sotva vyjádřeno.

Verš 28 v nejstarších a nejlepších rukopisech této knihy Nového zákona chybí. Pozdější svědectví v řeckých rukopisech mluví pro to, že verš byl doplněn teprve později jako potvrzení a zdůraznění slov Pána. V Lukáši 22,37 naproti tomu vykazují všechny rukopisy prohlášení Pána, které učinil předtím, než šel do Getsemane: „Neboť pravím vám, že se ještě to písmo naplniti musí na mně: ‚A s nešlechetnými počten jest.‘“ Bezpochyby se zde tato předpověď naplnila. Boží Beránek byl ze strany lidí počten mezi bezbožné (Iz. 53,12).

Posměch přihlížejících (Marek 15,29-32)

⁽²⁹⁾A kolemjdoucí ho uráželi, když potřásali svými hlavami a říkali: Ha, ty, který boříš chrám^²⁷³ a ve třech dnech stavíš, ⁽³⁰⁾zachraň se sám a sestup z kříže. ⁽³¹⁾Podobně i nejvyšší kněží spolu s učenými v Písmu se mezi sebou posmívali a říkali: Jiné zachránil, sám sebe nemůže zachránit. ⁽³²⁾Kristus, král Izraele, ať sestoupí nyní s kříže, abychom uviděli a uvěřili. Také ti, kteří s ním spolu byli ukřižováni, ho haněli.

Lidé ještě nebyli se svým posměchem a útržkami u konce. Zatím co trpící Služebník šel podle jejich mínění bezbranný vstříc smrti, Bůh ještě jednou dovolil nepřátelům Svého Syna, aby si na Něm svými rouhavými slovy vybíjeli svoji nenávist (srv. s kap. 14,65; 15,17-19). Kolik proroctví Starého zákona se v těchto třech hodinách naplnilo, když Pán byl za posměch všem, kteří Jej viděli viset na kříži! Všechno to utrhání, posměch a opovržení mají své vysvětlení ve slovech: „Neboť pro tebe snáším pohanění, a stud přikryl tvář mou,… horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.… Ty znáš mou potupu, a pohanění mé, i hanbu mou; před tebou jsou všichni sužovatelé moji. Potupa potřela srdce mé, a jsem zcela ubohý. Očekával jsem soucit, ale žádného nebylo, na těšitele, ale žádné jsem nenašel.“ (Žalm 69,8.10.20.21; srv. s Žalmem 102,9; 109,3).

Jan výslovně zdůrazňuje, že Golgota se nalézala „blízko města“ (Jan 19,20). Proto neudivuje, že jsou zde nejprve zmiňováni kolemjdoucí, kteří Pána slávy uráželi, potřásajíce hlavou (v. 29). Potřásání hlavou bylo gesto opovržení a posměchu (Žalm 44,15; Jer. 18,16; 48,27). Už v prorockých Žalmech je to o Pánu předpověděno: „Všichni, kteří mne vidí, posmívají /rouhají/ se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají…“ (Žalm 22,8; srv. s Žalmem 109,25). Sloveso „urážet /spílat, rouhat se/“ se v Markově evangeliu vyskytuje už jen na jednom dalším místě (kap. 3,28 a dále). Tam se jedná o rouhání Duchu Svatému, zde o rouhání Božímu Synu, Králi Izraele.

Také tito rouhači si vzpomněli na Jeho slova o zrušení a znovupostavení chrámu, na základě kterých byl falešnými svědky obžalován před synedriem (kap. 14,58). I oni tomuto výroku rozuměli chybně. Vyvozovali z toho závěr, že ten, který mohl vykonat takové v jejich očích nemožné dílo, by přece musel být v stavu sám se zachránit a sestoupit z kříže. Neviděli, že první část předpovědi Pána se má uskutečnit před jejich očima: „Zrušte chrám tento…“ (Jan 2,19)

Jako další skupina jsou jmenováni nejvyšší kněží a učení v Písmu (v. 31). Zástupci duchovního vedení židovského lidu byli od začátku nepřáteli pravého Božího Služebníka. Svým posměchem se neobraceli přímo na Ukřižovaného, nýbrž „jeden k druhému“ mluvili, jako kdyby se ještě i v těchto chvílích museli navzájem posilovat ve svém názoru, že udělali správnou věc. Ve svém posměchu se odvolávali na Jeho divy, které nikdo nemohl popřít a skrze něž byli mnozí lidé zachráněni, to znamená, že byli uzdraveni od svých nemocí a zachráněni pro věčnost (řecké sloveso sozein znamená obojí: „uzdravit“ i „zachránit“; srv. s kap. 5,23.34; 6,56; 10,52).

Netušili, jakou pravdu v určitém směru mají se svou poznámkou: „… sám sebe nemůže zachránit.“ Vlastnil moc to učinit, ale kdyby to učinil, nebylo by pro ztracené lidi žádné spasení, žádné vykoupení. On nepřišel, aby Mu sloužili, nýbrž aby sloužil, aby zachránil a dal Svůj život jako výkupné za mnohé.

Také tito posměvači se odvolávali na důvod Jeho odsouzení (v. 32a). Před synedriem potvrdil, že On je Kristus, a před Pilátem, že je král Židů (kap. 14,61; 15,2). Znali dokonce správné označení „král Izraele“. Také oni Jej posměšně vyzývali, aby nyní sestoupil z kříže. Chtěli nejprve vidět, a potom věřit. Co člověk vidí, tomu však už nepotřebuje věřit. Pravá víra je „přesvědčení o věcech, které se nevidí“ (Židům 11,1). – Tak tomu je častokrát i dnes: Vyžadují se viditelné důkazy, aby se mohlo „věřit“, ale chybí ochota k věření.

Nakonec je ještě jednou zmínka o těch dvou lupičích, kteří byli ukřižováni s Pánem Ježíšem. Také oni „mu útržku činili“ (v. 32b), což nešlo tak daleko jako „rouhání“. Zářivým příkladem Boží milosti a možnosti obrátit se i v posledním okamžiku svého života je jeden z těch dvou, který se rozmyslel, činil pokání a uvěřil v Pána (Luk. 23,39-43). Jaká radost musela naplnit také srdce tohoto zločince, když v posledních hodinách svého života směl z úst Spasitele slyšet ta vzácná slova: „Vpravdě, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji!“

Náš Pán trpělivě a tiše snášel všechna utrpení ze strany lidí. Lukáš jako jediný podává zprávu o tom, jak Pán dokonce prosil o odpuštění pro Své mučitele: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Luk. 23,34) Ale nevydal ze sebe ani hlásek nářku. „Bylo s ním zle jednáno, ale on se sklonil a neotevřel svá ústa, jako beránek, který je veden na porážku, a jako ovce, která je němá před svými střižci; a neotevřel svá ústa.“ (Iz. 53,7 – přel.)

Avšak On učinil ještě více. Vzal na sebe také Boží soud nad hříchem a našimi hříchy. Jemu buď za to věčně dík!

Na tomto místě je ještě jednou vhodné poukázat na to, že utrpení Pána Ježíše, o kterých jsme dosud uvažovali – ani ta v Getsemane – nesloužila ke smíření za naše hříchy. Tísnila čisté srdce našeho Pána způsobem pro nás nepředstavitelným. Ale ve všech těchto utrpeních byl v dokonalém společenství se Svým Otcem. Tak tomu bylo v Getsemane, a tak tomu bylo až do konce prvních tří hodin na kříži.

Ani bolesti a utrpení, způsobené Mu od lidí po Jeho zajetí, nejenže nepřinesly žádné smíření, nýbrž naopak vedly k věčnému soudu nad všemi, kteří z toho nečinili pokání. Smíření za naše hříchy bylo vykonáno ve třech hodinách tmy, když Kristus byl Svým Bohem opuštěn. To vidíme v následujícím oddílu.

Tři hodiny tmy (Marek 15,33-38)

⁽³³⁾A když přišla šestá hodina, přišla tma na celou zemi^²⁷⁴ až do hodiny deváté; ⁽³⁴⁾a o deváté hodině zvolal Ježíš silným hlasem: Eloi, Eloi, lama sabachtani?, což přeloženo jest: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil? ⁽³⁵⁾A když to někteří z u toho stojících slyšeli: řekli. Hle, volá Eliáše. ⁽³⁶⁾Jeden ale běžel a naplnil houbu octem a vložil ji na rákosovou hůl a dával mu pít a řekl: Počkejte, pohleďme, zda Eliáš přijde, aby ho sejmul. ⁽³⁷⁾Ježíš ale vydal hlasité zvolání a zemřel. ⁽³⁸⁾A opona chrámu^²⁷⁵ se roztrhla na dva kusy, odshora až dolů.

Marek se ani při popisu ukřižování Pána Ježíše neodklání od svého úkolu představit Pána Ježíše jako toho pravého Služebníka. Žádný jiný evangelista nepodává průběh této největší a nejtěžší Kristovy služby tak přesně jako on. Kromě všeobecných časových údajů jako nočního kokrhání kohouta, časného jitra a večera (Marek 14,68.72; 15,1.42) se zmiňuje o třetí, šesté a deváté hodině, tedy o deváté hodině dopoledne, dvanácté hodině v poledne a patnácté hodině odpoledne (Marek 15,25.33.34).

„A když přišla šestá hodina, přišla tma na celou zemi až do hodiny deváté.“ (v. 33) Tma těchto tří hodin byla nadpřirozená. Úplné zatmění slunce trvá obvykle méně než deset minut. Kromě toho vzniká vždy při novém měsíci, to znamená v ten den, ve kterém židovské měsíce začínají. Fáze se však koná ve čtrnáctý den měsíce Abib, tedy při úplňku. Tma je ve Svatém písmu často průvodním zjevem soudu (Iz. 13,9.10; Joel 3,4; Amos 8,9.10).

Když bylo pastýřům na polích Betléma ve tmě noci zvěstováno narození Pána, ozářila je sláva Pána (Luk. 2,9). Ale nyní, když On musel strpět Boží soud nad hříchy a hříchem, vládla v jasném dnu nad zemí tma. Tím Bůh odňal toto jedinečné dění zrakům Svých stvoření.

Žádné lidské oko nevidělo, jak náš Spasitel v této době trpěl. Tato tma byla také viditelným vyjádřením toho, co On v této době pociťoval: „Položil jsi mne do nejhlubší jámy, do temností, do hloubek. Na mně těžce leží tvůj hněv a všemi svými vlnami jsi mne utlačil.“ (Žalm 88,7.8 – přel.) Dobrovolně snesl to, co je věčným údělem ztracených: tmu (srv. s Mat. 25,30). Ale protože On, ten bezhříšný, čistý a dokonalý všechno učinil dobrovolně a jen za druhé, tato nepopsatelná utrpení a je doprovázející tma byly po třech hodinách ukončeny. Počet „tři“ je ve Svatém písmu jak počet Božství, tak i dokonalého svědectví. Jen Kristus, jenž je přece věčný Boží Syn, mohl jako člověk nést v tomto omezeném čase věčnost našeho trestu.

Krátce před skončením tmy, „o deváté hodině“ (nebo podle Matouše 27,46 „okolo deváté hodiny“) zvolal ta otřásající slova: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“^²⁷⁶ (v. 34) Žádný hlas nepřišel z nyní pro Něho zavřeného nebe. Po Jeho křtu u Jordánu k Němu Otec řekl. „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Marek 1,11) Avšak nyní Bůh mlčel. V Žalmu 22, z něhož pocházejí slova Pána, nalézáme od Něho samého danou odpověď na Jeho otázku: „Avšak ty jsi svatý… (v. 4) Bůh, který má příliš čisté oči, než aby hleděl na zlé, nemohl v těchto okamžicích, v nichž Pán Ježíš nesl naše hříchy a od Něho byl učiněn hříchem, s Ním mít žádné společenství (Abakuk 1,13).

Toto volání je to jediné ze všech výroků Pána Ježíše na kříži, které Marek uvádí. Všech ostatních šest slov přechází.^²⁷⁷ Zmiňuje se však o posměšné reakci některých přihlížejících, kteří ze slov Pána chtěli slyšet volání po proroku Eliášovi (v. 35), a o naplnění proroctví v Žalmu 69,22b napitím se octa, který Mu byl podán (v. 36; srv. s Janem 19,28.29).

Proč byl Pán Ježíš na kříži Bohem opuštěn? V Něm samém k tomu nebyl žádný důvod. Bylo to kvůli našemu hříchu a kvůli neúprosnému soudu svatého Boha. On na sebe vzal všechny hříchy těch, kteří v Něho uvěří, jako kdyby to byly Jeho vlastní. Nesl na Svém svatém těle všechny naše zlé myšlenky, slova a činy, jimiž jsme se před Bohem provinili (1. Pet. 2,24). Ale vzal na sebe také spravedlivý božský trest za ně. „Trest k našemu pokoji ležel na něm.“ (Iz. 53,5)

Avšak v těchto třech hodinách byl také pro nás učiněn hříchem. V této souvislosti má slovo „hřích“ (v jednotném čísle) význam ne toho zlého, co jsme udělali a čím jsme se před Bohem stali provinilými, nýbrž zdroj, kořen všech hříchů ve skutcích, ten „ve mně přebývající hřích“ (Řím. 7,17). Pro ten může být jen soud a smrt. Ale výrazy „odsoudil hřích v těle“ a „učiněn hříchem“ (Řím. 8,3; 2. Kor. 5,21) jdou ještě dále: Ukazují, že Bůh ve Svém spravedlivém soudu nad hříchem jednal s Pánem Ježíšem tak, jako kdyby On sám byl hříchem, aby s ním jako takovým mohl zúčtovat v božské svatosti a spravedlnosti. Kdo by mohl pochopit význam těchto skutečností a hloubku s tím spojeného utrpení?

Co přitom pociťoval Pán, nemohou lidská slova, jimiž umíme vyjadřovat jen své vlastní pocity, asi nikdy plně popsat. Přesto mnohé Žalmy mluví prorocky k srdci jdoucími slovy o těchto hodinách (Žalm 40,3; 69,3.15). Jako tak hrozné, ano odporné, pociťoval nesení našich hříchů, které my někdy chceme omlouvat jako slabosti!

Neúprosný Boží soud nad našimi hříchy a hříchem propukl nad trpícím Vykupitelem jako obrovské masy vod, jimž byl naprosto bez ochrany vydán: „Hlubina volá na hlubinu za zvuku tvých přívalů, převalily se přese mě všechny tvé příboje a tvá vlnobití.“ (Žalm 42,8 – ČSP)

A přesto nebyl Pán nikdy libější a vzácnější pro Boha než v těchto hodinách, v nichž Jeho dokonalá poslušnost, ano, Jeho plná oddanost vystupovaly k Bohu z oltáře kříže jako libá vůně. V poslušnosti, charakterizované dokonalou láskou, „se sám obětoval skrze věčného Ducha bez poskvrny Bohu“ (Židům 9,14). Zápalná oběť byla jako celek „libou vůní Hospodinu“, jak víme z předobrazů Starého zákona a z Efezským 5,2. Ale také tuk oběti za hřích byl pálen na oltáři „u vůni příjemnou Hospodinu“ (3. M. 4,31). Tuk oběti je obrazem této skryté vnitřní energie oddanosti, kterou viděl jen Bůh sám a dokonale ji ocenil. Na nás, těch tímto vzácným dílem vykoupených, nyní je, abychom se Mu a Otci za to klaněli!

Kristova smrt na kříži patří stejně tak k dílu smíření, jako předcházející tři hodiny Božího soudu. „Bez vylití krve není odpuštění.“ (Žid, 9,22) Jen smrtí Krista na kříži jsme byli s Bohem smířeni (Řím. 5,10; Kol. 1,22). Pán nezemřel jako jiní lidé, nýbrž dal dobrovolně Svůj život, abychom my mohli být zachráněni. Ani Jeho tělesná utrpení, ani s tím normálně spojené postupné, mučivé slábnutí těla nebyly příčinami Jeho smrti. Takové pokusy, vysvětlit smrt našeho Vykupitele medicínsky, jsou odsouzeny ke ztroskotání. Pán Ježíš nezemřel na nějakou lékařsky zjistitelnou příčinu, nýbrž dal Svůj život dobrovolně jako oběť pro Boha – a sice za v nás přebývající hřích a jeho následky.

Jak Marek píše: „Ježíš ale vydal hlasité zvolání a zemřel.“ (v. 37) Matouš rovněž pevně drží, že Pán zvolal „silným hlasem“ a vypustil ducha (Mat. 27,50). U Lukáše čteme podrobněji: „A Ježíš zvolal silným hlasem a řekl: Otče, v ruce tvé předávám svého ducha! Když ale toto řekl, zemřel.“ (Luk. 23,46) Jak tato slova ukazují, Kristus nezemřel na slabost, nýbrž v plné síle Svého lidského života – a to přes všechna prodělaná utrpení!

Marek podává zprávu o Pilátově údivu, když uslyšel, že Ježíš je už mrtev (v. 44). Normálně vedlo ukřižování ke krajně dlouhému a mučivému smrtelnému boji. Ale když Pán Ježíš snesl ty tři temné hodiny soudu, učinil dobrovolně poslední krok a vzal na sebe smrt, skrze kterou jsme byli s Bohem smířeni (Řím. 5,10; Kol. 1,22 a dále). I když lidé nesli plnou odpovědnost za Jeho smrt, přece neměli moc vzít Mu život (viz Jan 2,19; Sk. 2,23; 3,15; 5,30). Ne, On v božské lásce dal sám svůj drahý život jako výkupné za mnohé, a to dobrovolně (Mat. 20,28; Jan 10,18).

V okamžiku Ježíšova umírání se roztrhla v chrámu v Jeruzalémě opona, která oddělovala svatyni svatých od svatyně, na dva kusy, a sice odshora až dolů (v. 38).^²⁷⁸ V době Starého zákona nesměl nikdo vstoupit do svatyně svatých. Jen nejvyšší kněz jednou v roce v Den smíření tam vešel s krví oběti (3. M. 16). Roztržení opony bylo nejen neobyčejným Božím jednáním v Jeruzalémském chrámu, nýbrž také symbolickým děním s dalekosáhlým významem. Bůh tím ukázal, že nyní doba zákona minula a že skrze milost byl otevřen přístup k Bohu. Kristovou smrtí a krví byla zasvěcena nová a živá cesta do pravé, nebeské svatyně. Každý, kdo věří v Kristovo smírčí dílo, má nyní smělost ke vstupu do Boží bezprostřední přítomnosti (Žid. 9,24; 10,19 a dále).

Skrze jednou provždy vykonanou oběť těla Ježíše Krista jsou všichni, kteří v Něho věří, podle Boží vůle posvěceni (Žid. 10,10). Tato neocenitelná výsada všech křesťanů je jedním z obdivuhodných výsledků Jeho díla. Bůh sám k nám v Kristu sestoupil a skrze Něho vykonal dokonalé smíření, odstranění hříchu. Jen prostou vírou v Něho mohou kdysi ztracení hříšníci být v Kristu v Boží přítomnosti!

Svědectví setníka (Marek 15,39)

⁽³⁹⁾Když ale setník, který stál naproti němu blízko, viděl, že tak [volal a] zemřel, řekl: Opravdu, tento člověk byl Boží Syn!

Jedno ze sedmi svědectví^²⁷⁹ o nevinnosti a spravedlnosti Krista vyšlo z úst pohanského římského setníka, který měl dohled nad ukřižováním. Když viděl, jakým neobyčejným způsobem On vydal Svůj život, řekl zjevně pln údivu a obdivu: „Opravdu, tento člověk byl Boží Syn!“

Jak daleko šlo porozumění toho muže, je těžké říci. Ale zjevně chtěl alespoň vyjádřit to, že tento ukřižovaný, který se choval zcela jinak než druzí a zemřel tak zvláštním způsobem, byl neobyčejný člověk. To vyznání stojí v příkrém protikladu k posměchu a útržkám nepřátel Pána. Bůh použil tohoto muže jako nástroj, aby vyslovil jednu krajně důležitou skutečnost.

Pohan musel vysvědčit, že Mesiáš, kterého Izrael, Boží pozemský lid, zavrhl, je „Boží Syn“. V tomto vyznání vidíme jasné znamení milostivého Božího naklonění se k národům světa. – Podobně jako nejvyšší kněz Kaifáš vyslovil k náboženským vůdcům své proroctví o Ježíšově smrti „ne sám od sebe“, vyslovil také tento pohanský voják pravdu, jejímuž dosahu pravděpodobně sám nerozuměl (Jan 11,51).

Ženy u kříže (Marek 15,40.41)

⁽⁴⁰⁾Byly ale také ženy, které přihlížely zdaleka, mezi nimiž byla také Marie Magdalena^²⁸⁰ a Marie, matka Jakuba Malého a Josesa, a Salome, ⁽⁴¹⁾které ho, když byl v Galilei, následovaly a sloužily mu; a mnohé jiné^²⁸¹, které s ním vystoupily do Jeruzaléma.

Marek jmenuje z mnoha osob, které přihlížely zdaleka tomu, co se dělo na Golgotě, jménem tři ženy: Marii Magdalenu, potom Marii, matku Jakuba Malého a Josesa, a nakonec Salome (v. 40). Jan se ve svém evangeliu zmiňuje o tom, že i on sám stál u Ježíšova kříže. Tři jím jmenované ženy však nejsou všechny totožné s těmi zde jmenovanými (Jan 19,25.26).

Marie Magdalena je jmenovaná Markem, stejně jako Matoušem a Janem, u ukřižování Pána poprvé. Lukáš se o ní zmiňuje už v kapitole 8,2 svého evangelia. Jak to říká její jméno, pocházela z místa Magdala („[vysoká] věž, strážní věž“) na západním břehu Genezaretského jezera. Bývala posedlá sedmi démony, ale byla od nich osvobozena. Potom znala už jen jedno: sloužit svému Zachránci. Mezi všemi ženami, které Pánu sloužily, zaujímá jedno z prvních míst.

Možná, že Marie, matka Jakuba Malého a Josesa, je totožná s tou „jinou Marií“ a sestrou matky Ježíšovy, ženou Kleofáše (Mat. 27,56; 28,1; Jan 19,25). Také by mohla být Salome matkou Jana a Jakuba, synů Zebedeových (Mat. 27,56). To však nelze s jistotou říci.

Nedotýká se to našich srdcí, když vidíme tyto a jiné ženy, které zde ne-jsou zmíněny (jako matka Pána), stát u Spasitelova kříže? Ach, učedníci až na jednoho uprchli, ale tyto věřící ženy byly naplněny tak hlubokou náklonností k tomu od Svého lidu zavrženému Božímu Služebníkovi, že Ho následovaly až do poslední chvíle. Jejich láska byla silnější než strach z lidí.

Tyto a mnohé jiné ženy následovaly Pána už v Galilei a tam Mu sloužily svým majetkem (Luk. 8,3). Následovaly Ho na Jeho těžké cestě do Jeruzaléma a zůstaly až do konce – ano, až do Jeho vzkříšení třetího dne – v Jeho blízkosti (v. 41). Ačkoli jejich duchovní porozumění šlo sotva dále než porozumění učedníků, nenechaly se ničím a nikým oddělit od svého Mistra. Vskutku, obdivuhodný obraz a následováníhodný příklad pro nás, jak pro sestry, tak i pro bratry.

Josef z Arimatie (Marek 15,42-47)

⁽⁴²⁾A když už nastal večer (protože byl přece den připravování, to jest den před sobotou), ⁽⁴³⁾přišel Josef z Arimatie, vážený radní, který také sám očekával Boží království, a vešel směle k Pilátovi a prosil o Ježíšovo tělo. ⁽⁴⁴⁾Pilát se ale podivil, že^²⁸² by již byl mrtev; a přivolal setníka a zeptal se ho, zda je to už [dlouho], co umřel. ⁽⁴⁵⁾A když se to od setníka dověděl, daroval tělo^²⁸³Josefovi. ⁽⁴⁶⁾A ten nakoupil jemné lněné plátno, sňal ho a zavinul ho do toho jemného lněného plátna a položil ho do hrobky, která byla vytesaná ze skály; a přivalil na vstup hrobky kámen. ⁽⁴⁷⁾Ale Marie Magdalena a Marie, matka Josesova, přihlížely, kde byl pokládán.

„Den pohanění“ se chýlil ke svému konci. Služba Božího Služebníka byla nyní dokonána. To, co se ještě pro Něho mělo učinit, se muselo stát brzy. Neboť s nástupem tmy končil „den připravování, to jest den před sobotou“^²⁸⁴ (v. 42).

Nyní přišel k Pilátovi Josef z Arimatie. Tento muž jen zde vstupuje do obrazu jako Boží nástroj, a potom opět mizí z našeho zorného pole. Jeho původ je většinou ztotožňován se starozákonním Ramataim-Zofim („Dvojvrší Zofitských“), místem narození Samuele nedaleko od Jeruzaléma (1. Sam. 1,1). Marek popisuje Josefa jako „váženého radního, který také sám očekával Boží království“ (v. 43). Vyzvedá tedy Josefovu službu jako radního. Lukáš k tomu na doplnění připojuje, že to byl „muž dobrý a spravedlivý, který byl nepovolil radě a skutku jejich“ (Luk. 23.50 a dále). Byl jedním z těch nemnohých, kteří byli přesvědčeni o nevině obžalovaného a k smrti odsouzeného – stejně jako vážený farizeus Nikodém, o jehož příchodu a pomoci podává zprávu jen Jan (Jan 19,39; srv. s Janem 3,1 a dále; 7,50 a dále). Až do té doby byl Josef „učedník Ježíšův, ale tajný, pro strach před Židy“ (Jan 19,38). Patřil k židovskému ostatku, který Pána Ježíše uznával za Mesiáše.

Nyní se ale list obrátil. Zatím co učedníci, kteří Pána po léta následovali, se až na jednoho vzdálili, láska pudila Josefa k tomu, aby se postavil na stranu Pána. Svoji bázlivost zcela odložil a veřejně se k Němu přiznal. O opovržení, které s tím bylo spojeno a které musel okusit už Nikodém, se nestaral. Dal všechny úvahy stranou a vešel směle k Pilátovi, mocnému místodržícímu Judeje. Toho prosil o svolení, aby směl pohřbít tělo Pána. Jistě přitom myslel na slova z Mojžíšova zákona, že pověšený, který byl Božím zlořečením, neměl zůstat přes noc na dřevě, aby svatá země nebyla znečištěna (5. M. 21,22.23).

O Pilátově udiveném dotazu k setníkovi, zda Ježíš zemřel už před dlouhou dobou, byla zmínka už při uvažování o smrti Pána (v. 44; viz v. 37). Bylo zcela neobvyklé, že ukřižovaný zemřel tak rychle. Ale jak jsme viděli, Pán Ježíš nezemřel na následky ukřižování, nýbrž protože On sám dobrovolně vydal Svůj život jako výkupné za mnohé (Marek 10,45). Po odpovědi setníka, který byl přítomen zemření Božího Syna a sám o Něm vyslovil zvláštní svědectví, daroval Pilát Josefovi tělo zemřelého (v. 45).

Josef z Arimatie koupil jemné lněné plátno. Potom musel sejmout tělo Pána s kříže. Jaké pocity ho přitom asi ovládaly? Následně Jej zavinul do jemného lněného plátna a položil Ho do skalní hrobky, jejíž vchod uzavřel velkým kamenem (v. 46). Podle Janovy zprávy přinesl Nikodém velké množství kořenných mastí, jak to u Židů u příležitosti pohřbu bylo obvyklé (Jan 19,39.40).

Hrobka, vytesaná ve skále v zahradě blízko místa ukřižování byla nová a ještě nebyla znečištěna žádným mrtvým. Josef ji dal vytesat ve skále sám pro sebe (Mat. 27,60; Luk. 23,53; Jan 19,41). Opět se naplnilo jedno slovo proroka Izaiáše: „A jeho hrob určili u bezbožných, ale u bohatého byl ve své smrti, protože neučinil žádnou křivdu a žádná lest nebyla v jeho ústech.“ (Iz. 53,9) Matouš poukazuje ve svém Evangeliu na naplnění tohoto proroctví slovy, že Josef byl „bohatý muž“ (Mat. 27,57).

Dvě ženy, které byly přítomné ukřižování (viz v. 40 a 41), následovaly a ve večerním světle viděly, jak byl Pán pochován. Byla to Marie Magdalena a Marie, matka Josesova (v. 47). Jak Matouš podává zprávu, seděly naproti hrobu a přihlížely (Mat. 27,61). Jejich úmyslem bylo Pána později pomazat. Avšak k tomu už nedošlo. – Jen jedna věřící měla tuto výsadu, kterou však uskutečnila už několik dnů předtím k Jeho cti a radosti a ke své vlastní stále trvající památce. Byla to Marie z Betanie, která Pána pomazala „předem… k pohřbu“ (Marek 14,8; Jan 12,3 a dále).

Kapitola 15

Ježíš před Pilátem (Marek 15,1-5)