Neznámý

14. kapitolou začíná poslední část Evangelia, naplnění Kristovy služby na zemi. Ve světě, který je vůči Němu nepřátelský, to mohlo znamenat jen jedno: utrpení. V tomto posledním oddílu nalézáme proto konečné zavržení, smrt a vzkříšení Pána Ježíše, jakož i Jeho příkaz, daný apoštolům, aby kázali evangelium celému stvoření. Tak jako evangelista Lukáš, zmiňuje se i Marek na závěr o nanebevstoupení Pána, které Matouš a Jan přímo nepopisují. Bylo by chybné z toho konstruovat nějaký protiklad nebo rozpor, neboť ačkoli oba posledně jmenovaní evangelisté nepodávají zprávu o nanebevstoupení Pána, v průběhu svého líčení se tu a tam o něm zmiňují (viz Mat. 26,64; Jan 20,17).

Porada o zabití Pána Ježíše (Marek 14,1.2)

⁽¹⁾Po dvou dnech ale byl Fáze^²²⁹ a svátek nekvašených chlebů^²³⁰. A nejvyšší kněží a učení v Písmu hledali, jak by ho se lstí mohli uchopit a zabít; ⁽²⁾neboť řekli: Ne ve svátek, aby nevzniklo pobouření lidu.

Fáze a svátek nekvašených chlebů připomínaly osvobození Izraele od Božího soudu nad Egyptem (2. M. 12). Z Božího slova víme, že to jsou předobrazy Kristovy oběti a praktického zjevování nového života u těch, kteří v Něho věří. Tak to vysvětluje Svaté písmo samo: „Neboť také náš Fáze, Kristus, byl zabit. Proto držme svátek, ne se starým kvasem, ani s kvasem zloby a špatnosti, nýbrž s nekvašeným čistoty a pravdy.“ (1. Kor. 5,7.8)

Fáze byl první ze sedmi Hospodinových svátků: „Tento měsíc počátek měsíců vám bude; první vám bude mezi měsíci ročními.“ (2. M. 12,2; srovnej s 3. M. 23) Kromě toho to byl jeden ze tří svátků, k nimž měli Izraelité přicházet do Jeruzaléma. „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem, Bohem tvým, na místě, které by vyvolil. Na slavnost přesnic, na slavnost týdnů a na slavnost stanů.“ (5. M. 16,16) Přesně v jeden svátek Fáze se předobraz naplnil. Kristus, Boží Beránek, za nás zemřel jako pravý Fáze.

„Jeho hodina“ se nyní stále více přibližovala (Jan 13,1). Byla to zároveň „hodina“ Jeho nepřátel a „moc temnosti“ (Luk. 22,53). Farizeové sice už velmi brzy pojali plán, že Ho zabijí; později se k nim připojili také nejvyšší kněží a učení v Písmu (Marek 3,6; 11,18; 12,12). Ale nebylo jim možné Jej zajmout, dokud to Bůh nedopustil. V Nazaretu Pán jednou prostě prošel jejich středem pryč, když Ho chtěli svrhnout z hory (Luk. 4,30). Při svátku stánků v Jeruzalémě se farizeji a nejvyššími kněžími poslaní služebníci vrátili s nepořízenou. Na otázku těch, kteří jim ten úkol dali, odpověděli: „Nikdy žádný člověk tak nemluvil jako tento člověk.“ (Jan 7,32.45.46)

Ale teď se vše změnilo. Bylo to, jako kdyby Bůh otevřel závoru, kterou bylo zlo až do té doby zadržováno. Jeho nepřátelé – zde nejvyšší kněží a učení v Písmu – znovu přemýšleli, jak by Ho mohli zajmout, ale „se lstí“. Zároveň se báli reakce lidu. Ještě před několika málo dny vítal velký zástup Pána Ježíše při Jeho vjezdu do Jeruzaléma jako Krále Izraele s plesáním (Marek 11,1-10). Proto se chtěli pokud možno vyhnout tomu, aby Ho zajali ve svátek Fáze, protože pak bude město Jeruzalém plné poutníků, kteří se tam shromáždili ke slavení svátku. Nějaký rozruch by se jim – také vzhledem k římské okupační moci – vůbec nehodil (srv. s Luk. 23,19). Ale Boží úmysl byl jiný: Jeho Syn se právě v tento svátek Izraele měl stát pravým Beránkem Fáze!

Pomazání Pána Ježíše v Betánii (Marek 14,3-9)

⁽³⁾A když byl v Betanii, v domě Šimona malomocného, přišla, když ležel u stolu, jedna žena, která měla alabastrovou lahvičku s olejem pomazání z pravého, velmi drahého nardu. Rozbila alabastrovou lahvičku a vylila ho na jeho hlavu. ⁽⁴⁾Někteří ale sami u sebe byli plni nevole [a řekli]: K čemu se stalo toto plýtvání olejem pomazání? ⁽⁵⁾Neboť tento olej by mohl být prodán za více než za tři sta denárů a být dáno chudým. A vzpouzeli se proti ní. ⁽⁶⁾Ježíš ale řekl: Nechte ji; co jí děláte těžkosti? Učinila při mně dobrý skutek; ⁽⁷⁾neboť chudé máte u sebe vždy, a když chcete, můžete jim dělat dobře; mne ale nemáte vždycky. ⁽⁸⁾Ona udělala, co mohla; předem pomazala mé tělo k pohřbu. ⁽⁹⁾Ale vpravdě pravím vám: Kdekoli bude evangelium kázáno v celém světě, bude se mluvit také o tom, co tato učinila, na její památku.

Poslední dny před Svým výkupným dílem strávil Pán Ježíš v Jeruzalémě a kázal tam v chrámu. V těchto šesti dnech se večer vracel do Betanie (Jan 12,1; srv. s Mat. 21,17 a Markem 11,19). Asi nechybujeme, když máme za to, že tam přenocoval u sourozenců Marty, Marie a Lazara.

V Betanii Mu je nyní připravena hostina. Bylo krátce před Fáze – ale spíše šest než dva dny předtím, i když se to verš 1 zdá naznačovat. Ve třech synoptických Evangeliích je Marek sice ten, který nejpřesněji sleduje chronologii, ale právě že ne vždy. V tomto případě se časový údaj šesti dnů u Jana (kap. 12,1) sice vztahuje nejprve na příchod Pána Ježíše do Betanie, odkud každý den chodil do Jeruzaléma a kam se večer vracel (Marek 11,11.12.19); ale zdá se, že udává i čas hostiny. Je totiž nápadné, že v Matouši 26,6 není popis jídla uveden u něho tak častým slovem „potom“ nebo „tu, tehdy“ (řecky tote s 89 výskyty), nýbrž všeobecným výrazem: „Když ale byl Ježíš v Betanii…“ Stejně tak nepoužívá Marek 14,3 ono pro něho charakteristické příslovce „ihned“ (řecky euthys/eutheõs se 43 výskyty). Časový údaj dva dny u Marka se proto asi nevztahuje na čas hostiny, nýbrž na oznámení smrti Pána a na odpovídající poradu vůdců lidu. Chronologická přesnost Jana vyplývá také z kapitoly 12,12, kde „následujícího dne“, to znamená dne po tom jídle, je popsán vjezd Pána do Jeruzaléma, o kterém Matouš a Marek podávají zprávu před pomazáním (Mat. 21,1-11; Marek 11,1-11). Matouš a Marek tematicky posouvají jídlo v Betanii k domluvě zrádce Jidáše s nejvyššími kněžími proto, že vážná výtka Pána během jídla (srv. s Janem 12,4-8) dala Jidášovi poslední popud k jeho hroznému činu.

Jídlo se nekonalo v domě těch tří sourozenců, Marty, Marie a Lazara z Betanie, nýbrž v domě muže jménem Šimon, který je od Matouše a Marka nazýván „malomocný“. Byl to někdo uzdravený! Kdyby ještě byl malomocný, nesměl by takové pozvání vyslovit, neboť malomocní v Izraeli museli zůstávat „vně tábora“ (viz 3. M. 13,45.46). Nyní ale mohl směle Toho, který jej asi od jeho malomocenství – obrazu hříchu – uzdravil a zachránil, pozvat k hostině (v. 3)^²³¹. Ti tři sourozenci Marta, Maria a Lazar byli pozváni spolu s Ním (Jan 12,2.3).

V průběhu této návštěvy nyní přichází Marie – její jméno se dovídáme jen v Janu 12 – s alabastrovou lahvičkou oleje pomazání z „pravého, velmi vzácného nardu“ k Pánu Ježíši. Rozlamuje nádobku, která potom už nemůže být použita, vylévá asi také všechen obsah a pomazuje jím Jeho hlavu. To, že se Jan zmiňuje o pomazání Jeho nohou, není s tím v rozporu, nýbrž doplňuje tuto zprávu. Marie učinila obojí. Avšak v Evangeliu podle Marka vyjadřuje uznání Jeho práv, zatím co Jan, který vidí Pána jako věčného Božího Syna, popisuje, jak Marie s klaněním pomazuje Jeho nohy. Jak u Marka, tak také u Matouše mluví Pán Ježíš o pomazání Svého „těla“ (v. 8; Mat. 26,12).

Marie měla asi nejhlubší porozumění o Osobě svého Pána, u jehož nohou seděla, když Marta „byla zaměstnaná mnohým sloužením“ (Luk. 10,38-42). Tak Mu zde přinesla, zjevně v předtuše toho, co mělo jejího milovaného Pána už tak brzy postihnout, vzácné vyjádření svého ocenění.

Nejen Jidáš, jak se Jan zmiňuje, nýbrž více z Jeho učedníků, ne-li všichni, kteří viděli tento v jejich očích podivný výjev, bylo jato nevolí nad „tímto plýtváním“ (v. 4). Stále ještě čekali na to, že jejich Pán konečně uplatní Svou královskou hodnost a přidělí jim odpovídající čestná místa. Také neměli nejmenší porozumění pro uctívání, ano klanění, které bylo vyjádřeno v tomto konání té ženy. Domnívali se, že myslí prakticky a rozumně, když spočítali, kolik nouze by mohlo být zmírněno peněžní protihodnotou tohoto vzácného oleje pomazání. Markem a Janem zmíněných 300 denárů odpovídá mzdě za stejný počet dnů, to znamená, že představuje asi roční příjem dělníka v tehdejší době a prostředí (v. 5; srv. s Mat. 20,2). Vskutku nemalá suma! Ale může být pro Pána Ježíše něco příliš cenného? Můžeme své ocenění Jeho přehnat? Nikdy by neměly být Boží děti odsuzovány, když dělají něco z lásky k Pánu a k Jeho cti – i když se to může jevit jakkoli zvláštní nebo udivující. Jen Pán sám může správně posoudit srdce lidí (srv. s 1. Kor. 4,5).

Nezaznívá ze slov učedníků také už něco z dnes tak rozšířeného neporozumění pravému velebení Boha, našeho Otce, v duchu a pravdě (Jan 4,23.24)? Nedomnívají se lidé často, že zvěstování evangelia a konání dobrého jsou důležitější než klanění se Bohu, Otci? Kéž bychom se více podobali Marii, která v těchto chvílích nebyla zaměstnána ani sebou, ani těžkostmi druhých, nýbrž Tím, který ji miloval a kterého i ona milovala!

Pán pak také bere napadenou ženu laskavým způsobem do Své ochrany. Ona nejen vyvolila „dobrý díl“, který od ní nemohl být odejmut, nýbrž nyní také při Něm vykonala „dobrý skutek“, který nikdy nebude zapomenut (v. 6-8; Luk. 10,42). V přítomné situaci je ona tou jedinou, která Pánu Ježíši rozumí, a On je opět ten jediný, kdo rozumí jí! Připomíná učedníkům to, že On, na rozdíl od chudých, na které oni mysleli, od nich bude brzy vzat a už pro Něho nebudou moci nic učinit. Také ženy, které časně ráno v den vzkříšení přišly k Jeho hrobu, aby Ho nabalzamovaly, přišly pozdě! Marie nalezla více svým cítěním než svým rozumem správný okamžik, aby jako jediná svému Pánu prokázala tuto čest před Jeho smrtí. Její oddaná obětavost bude podle Jeho slov zmiňována na celém světě, kdekoli bude zvěstováno evangelium Boží zachraňující milosti v Kristu (v. 9).

Zrádce Judas (Marek 14,10.11)

⁽¹⁰⁾A Judas Iškariotský, jeden ze dvanácti, šel k nejvyšším kněžím, aby jim ho vydal. ⁽¹¹⁾Oni se ale zaradovali, když to slyšeli, a slíbili dát mu peníze. A on hledal, jak by ho mohl v příhodný čas vydat.

Kdykoli je jmenován Judas, zrádce Pána Ježíše, je také zmíněno to, že Ho zradil. Tento muž, o kterém Pán Ježíš říká, že by bylo lepší, kdyby se nikdy nenarodil, je jedinečná, hrozná, nevysvětlitelně zlá postava ve Svatém písmu. Je nazván „syn zatracení“, stejně jako Antikrist (Jan 17,12; 2. Tes. 2,3). Nepřátelství a nenávist proti Božímu Synu jsou společné oběma. Pán Judase vyvolil s ostatními apoštoly, po celou dobu ho snášel, a tím mu také prokázal Boží milost. Judas měl podle toho stejnou možnost k víře jako všichni ostatní učedníci. Přesto zradil svého Pána. Judas je jediný z apoštolů, který věčně zahynul (Jan 17,12).

V Žalmech nalézáme některá místa, která mluví prorocky o pocitech našeho Pána vzhledem k Jeho zrádci: „Dokonce muž mého pokoje [tj. můj přítel], jemuž jsem se důvěřoval, který jedl můj chléb, proti mně pozdvihl patu.“ – „Neboť ne nějaký nepřítel to je, který mne tupí, jinak bych to snesl; ne ten, který mne nenávidí, to je, který se proti mně vychloubal, jinak bych se před ním ukryl; nýbrž ty, člověče jako já, můj přítel, můj důvěrník; kteří jsme spolu měli důvěrné jednání, do domu Božího jsme chodili se zástupem.“ (Žalm 41,10; 55,13-15)

Tento muž nyní šel k nejvyšším kněžím^²³², aby jim Pána vydal. Nejvyšší kněží byli v čele synedria, v tehdejší době nejvyššího poradního shromáždění a zároveň nejvyššího soudního dvora Židů. Nehledíme-li na římskou okupační moc, vlastnili nejvyšší kněží nejvyšší autoritu uvnitř židovského národa.

Zda Judasovi šlo jen o peníze, nevíme. Byl však mezi apoštoly už známý jako chtivý peněz (Jan 12,6). Na rozdíl od Marka vyplývá z Matouše 26,15 jasně, že to byl Judas, kdo položil otázku ohledně zrádcovské odměny. Nejvyšší kněží na ni radostně odpověděli k jeho spokojenosti. Také výše odměny, třicet stříbrných, je zmíněna jen Matoušem. Třicet šekelů stříbra obnášela pokuta, která musela být zaplacena, když v Izraeli vůl potrkal nějakého služebníka nebo služebnici, takže zemřel (2. M. 21,32). V Zachariáši 11,13 mluví Bůh prorocky o třiceti šekelech stříbra jako o „slavné ceně, jíž jsem od nich byl oceněn“! Jakou cenu nepřátelé přičítali Pánu světa!

Nyní musel být ještě vyčkáván v jejich očích příznivý okamžik, aby byl ten hanebný čin proveden. Tento okamžik však nebyl stanoven jimi, nýbrž „z uložené rady a předzvědění Božího“ (viz Sk. 2,23).

Příprava jedení Fáze /paschy/ (Marek 14,12-16)

⁽¹²⁾A v první den nekvašených chlebů, kdy zabíjeli Fáze, učedníci mu říkají: Kam chceš, abychom šli a připravili, abys mohl jíst Fáze? ⁽¹³⁾A on posílá dva ze svých učedníků a říká jim: Jděte do města, a potká vás člověk, který nese džbán vody; jděte za ním, ⁽¹⁴⁾a kamkoli on vejde, povězte pánu domu: Učitel říká: Kde je můj hostinský pokoj, kde mohu se svými učedníky jíst Fáze? ⁽¹⁵⁾A tento vám ukáže velkou horní místnost, vypolstrovanou a připravenou; a tam pro nás připravte. ⁽¹⁶⁾A jeho učedníci odešli a přišli do města a nalezli, jak jim řekl; a připravili Fáze.

Svátek nekvašených chlebů, který trval sedm dní, začínal čtrnáctým dnem měsíce Abib nebo Nisan, prvního měsíce „náboženského“ roku, svátkem Fáze /paschou/ (2. M. 12,1-20). Oba svátky vycházejí z desáté rány v Egyptě a následného vyjití izraelského lidu z Egypta. Krev beránka Fáze zachránila Izraelity před Božím soudem nad prvorozenými v Egyptě. Zabitý beránek je předobrazem na Pána Ježíše, který za nás dal Svůj život a Svou krev. Téhož dne musel být z domů Izraelitů odstraněn všechen kvas, neboť v následujících sedmi dnech směl být jeden jen nekvašený chléb. Kvas je ve Svatém písmu vždy obrazem trpěného zla, které vskrytu vykonává svůj kazící vliv na duchovní život. V 1. Korintským 5,6-8 k tomu čteme: „Zdali nevíte, že trochu kvasu prokvasí všechno těsto? Vymeťte ten starý kvas, abyste byli nové těsto, jako jste nenakvašení. Neboť i náš Fáze, Kristus, byl zabit. Proto držme svátek, ne se starým kvasem, také ne s kvasem zloby a špatnosti, nýbrž s nekvašeným čistoty a pravdy.“ (Srovnej s Gal. 5,9.)

Co asi Pán pociťoval, když se nyní blížil okamžik, kdy On sám měl tento předobraz vykoupení naplnit? Věděl všechno předem – ano, On také vše předem určoval. Už při Svém vjezdu do Jeruzaléma přikázal dvěma ze Svých učedníků, aby Mu přivedli oslátko (Marek 11,2). Nyní na otázku, kde pro Něho má být připraven Fáze, říká rovněž dvěma učedníkům (podle Luk. 22,8 to byl Petr a Jan): „Jděte do města, a potká vás člověk, který nese džbán vody; jděte za ním, a kamkoli on vejde, mluvte k hospodáři: Učitel říká: Kde je můj hostinský pokoj, kde mohu se svými učedníky jíst Fáze? A tento vám ukáže velkou horní místnost, vypolstrovanou a připravenou; a tam pro nás připravte.“ (v. 13-15) Jako tak často, ozývá se zde božská autorita a moc Božího Služebníka, který se pro nás tak hluboko ponížil. Působivá je ale také závislost učedníků, kteří nechtějí dělat nic ze svého vlastního popudu.

Muž se džbánem vody, kterého mají následovat, jim musel být ihned nápadný, neboť to obvykle byly ženy, které nosily vodu z veřejné studny (viz Jan 4,7).^²³³ Přesně tak, jako učedníci tímto způsobem přes ruch před velkým svátkem ve městě Jeruzalémě našli to místo, kde mělo dojít jak k Fáze, tak také k prvnímu jídlu Páně, můžeme také my dnes při velkém zmatku uvnitř křesťanstva pomocí Božího slova nalézt místo, kde On je přítomen uprostřed těch Svých, kteří jsou shromážděni v Jeho jménu, když následujeme „muže se džbánem vody“ (v. 13).

Kromě apoštolů bylo ještě mnoho jiných Židů, kteří patřili k věřícímu ostatku tehdejší doby a kteří uznávali Pána Ježíše jako „Učitele“. Jedním z nich byl asi také vlastník toho domu, kterého učedníci zřejmě vůbec neznali. Ale Pán Ježíš ho znal a věděl, že mu budou stačit slova: „Učitel říká…“, aby dal k dispozici hostinský pokoj pro poslední svátek Fáze s Jeho učedníky a pro ustanovení pamětního jídla. S oddaností a pečlivostí udělal „velkou horní místnost…, obloženou polštáři a připravenou“, aby Ten, který sám neměl, kde by mohl složit Svou hlavu, měl pro tyto hodiny ještě k dispozici vhodné a důstojné místo (v. 14.15).

Učedníci nalezli vše tak, jak jim to Pán řekl, a splnili Jeho úkol (v. 16). Jestliže ve víře a s poslušností následujeme Jeho Slovo, nebudeme ani my nikdy zklamáni. On naši důvěru nikdy nezahanbí (srv. s 1. Sam. 15,29).

Poukázání na zrádce (Marek 14,17-21)

⁽¹⁷⁾A když nastal večer, přichází se dvanácti. ⁽¹⁸⁾A zatím co leželi u stolu a jedli, Ježíš řekl: Vpravdě, pravím vám: Jeden z vás mne vydá, ten, který se mnou jí. ⁽¹⁹⁾Oni se začali rmoutit a jeden po druhém k němu říkat: Avšak já ne? ⁽²⁰⁾On ale jim řekl: Jeden ze dvanácti, který se mnou namáčí do mísy. ⁽²¹⁾Neboť Syn člověka sice jde, jak o něm je psáno; ale běda onomu člověku, skrze kterého je Syn člověka vydáván! Lepší^²³⁴ by bylo pro onoho člověka, kdyby se byl nenarodil.

Jak víme z 2. Mojžíšovy 12,6, musel být beránek Fáze zabit „mezi dvěma večery“, to asi znamená mezi západem slunce a příchodem noci. Když nastal večer, přišel také Pán s ostatními deseti učedníky. Se všemi dvanácti zaujal potom místo u připraveného stolu, aby s nimi slavil Fáze (v. 17). Teprve potom ustanovil jídlo na Svou vlastní památku, jak o tom podávají zprávu první tři Evangelia. Jan o tom mlčí, avšak ještě před „odmaskováním“ a konečným odchodem zrádce Judase se zmiňuje o umývání nohou, ke kterému došlo asi mezi vlastním Fáze a ustanovením jídla. To nám ukazuje duchovní stav, ve kterém máme být, abychom mohli správným způsobem uskutečnit jídlo Pána. Praktická čistota a svatost „umýváním vodou skrze Slovo“ jsou k tomu předpokladem (srovnej s 1. Kor. 11,28; Ef. 5,26).

V průběhu jídla Pán říká: „Vpravdě, pravím vám: Jeden z vás mne vydá.“ Jak velmi Ho musela bolet skutečnost, že jeden z nejužšího kruhu Jej zradí. Ostatní učedníci nevěděli nic o domluvě, kterou Judas už uzavřel s nejvyššími kněžími (viz v. 10.11). Zděšeni a zarmouceni se Ho jeden po druhém ptají: „Avšak já ne?“ Žádný z nich neměl v těchto chvílích ještě sebedůvěru. Každý jednotlivý z nich si ve svém srdci musel nyní položit otázku: Byl bych k tomu schopen? Jejich srdce a svědomí měla být slovy Pána zkoušena, aby jim bylo jasné, že oni všichni by to mohli udělat (v. 18.19). Každé Boží dítě je schopné toho nejhoršího, jestliže není ochráněno Boží milostí. Jak důležité je pro nás proto ustavičné zkoušení se v Jeho světle a vnitřní, duchovní blízkost k Němu!

Ale to nestačilo. Pán k tomu připojuje: „Jeden ze dvanácti, který se mnou namáčí do mísy.“ Bude to skutečně jeden z Jeho nejdůvěrnějšího okolí, z okruhu dvanácti, Jím samým vyvolených apoštolů. Z Janova evangelia víme, že Pán na otázku učedníka Jana. „Pane, kdo to je?“ odpověděl: „Ten to je, komu já, když je namočím, podám sousto.“ (Jan 13,25.26) A z Matouše 26,25, že Judas se dokonce ještě zeptal: „Já to přece nejsem, Rabbi?“ Jakmile Pán dal Judasovi sousto, tento vstal a vyšel ven do noci (Jan 13,30). Noc byla také v jeho srdci.

Srdce našeho Spasitele musel naplnit hluboký zármutek, když potom pokračoval: „Neboť Syn člověka sice jde, jak o něm je psáno; ale běda onomu člověku, skrze kterého je Syn člověka vydáván!“ Proroci Starého zákona, a zcela zvlášť Žalmy, psali o těch utrpeních, která ten „spravedlivý služebník“ Boží, Syn člověka, na sebe musí vzít (srv. s Iz. 53; Žalmem 8). Všechno to jasně stálo před Jeho vnitřním okem. Avšak Boží slovo se muselo skrze Něho naplnit. K tomu přišel.

O osobě zrádce jen říká, že by bylo lépe, kdyby se byl nikdy nenarodil, než aby vydal Syna člověka Jeho nepřátelům. Zda Judas tato slova ještě slyšel, nemůžeme říci.

Ustanovení pamětního jídla (Marek 14,22-26)

⁽²²⁾A zatím co jedli, vzal chléb, dobrořečil^²³⁵, rozlomil a dal jim a řekl: Vezměte; to je mé tělo. ⁽²³⁾A vzal kalich, poděkoval a dal jim; a pili z něho všichni. ⁽²⁴⁾A řekl jim: Toto je má krev, ta [nové] smlouvy, která se za mnohé vylévá. ⁽²⁵⁾Vpravdě, pravím vám, že už nebudu pít z plodu vinné révy, až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království. ⁽²⁶⁾A když zazpívali píseň chvály, vyšli ven na Olivovou horu.

Jídlo Fáze se svým v židovství přesně řízeným pořádkem, se blížilo svému konci. Byl to poslední svátek, o kterém bylo možné říci, že ještě odpovídal Boží vůli. Neboť nyní bude starozákonní předobraz naplněn v té jednou provždy přinesené oběti Božího Beránka (srv. s 1. Kor. 5,7b). Beránek Fáze přinesl Izraelitům záchranu od tělesné smrti, Kristovo výkupné dílo mělo způsobit věčnou záchranu ztracených hříšníků. Dříve než se toto dílo stalo, Ten, jenž je vykonal, ustanovil nové pamětní jídlo, jehož předmětem byla Jeho vlastní oběť a Jeho vlastní smrt.

Proto nyní čteme: „A zatím co jedli, vzal chléb…“ Nekvašené chleby patřily k součásti jídla Fáze, a proto před nimi ležely na stole (viz 2. M. 12,8). Takový chléb Pán nyní „vzal“ a „požehnal“ ho. Zde použité slovo pro „žehnání“ (řecky eulogein) má základní význam „dobře (o někom) mluvit“ a je častým výrazem pro „chválit, děkovat“. Tímtéž způsobem Pán „požehnal“ pěti chlebům a dvěma rybám při nasycení pěti tisíců (Marek 6,41). Tváří v tvář Svým utrpením a zemření chválil nyní Svého Otce na začátku tohoto nového jídla, které také končí společnou „písní chvály“. Ten pravý Boží Služebník na zemi je také příkladem pro naši chválu!

Potom „rozlomil“ chléb a „dal jim“. Nebyl to nějaký kousek masa z beránka Fáze, ačkoli ten přece poukazoval na Jeho nastávající oběť, nýbrž chléb, který o Něm mluvil jako o pravém chlebu života (Jan 6). Rozlomení chleba bylo tehdy známým vyjádřením začátku jídla, sdílení potravy a tím společenství těch, kteří jedli (Iz. 58,7; Jer. 16,7; Sk. 27,35).

Avšak zde dostává toto konání zvláštní význam: Pán tím naznačuje plnou oddanost, dobrovolné obětování se, ano Bohu libé vydání Svého těla a života až na smrt. Jako roztržení opony, která je v Židům 10,20 viděna jako obraz Jeho „těla“, tak také rozlomení chleba je zde třeba vidět jako symbolické, na Jeho smrt ukazující konání. O smírčí smrti Krista jako závěru Božího soudu nad hříchem řekl Izaiáš: „Avšak Hospodinu se líbilo, jej zbít /rozbít/.“ (Izaiáš 53,10; srv. s v. 5)

Marek nezmiňuje ze slov Pána ani vysvětlení v Matoušově evangeliu: „…, které se za vás dává“, ani výzvu u Lukáše: „To čiňte na mou památku“, nýbrž píše jen: „Vezměte, to je mé tělo.“ (v. 22) Tím začíná nové časové období. Chléb a kalich, které symbolizují rozdělení těla a krve, mluví o zemřelém Pánu, který Svou smrtí naplnil oběť Fáze. On, který zemřel k Božímu oslavení a jako oběť za hřích, je nyní novým středem pro věřící.

Protože Pán Své nové jídlo ustanovil bezprostředně po pravidelně jednou v roce slaveném svátku Fáze, mělo toto první jídlo s jedenácti věrnými učedníky mít své pokračování v kruhu věřících, nejprve denně, později v první den týdne, v den vzkříšení Krista, který odpovídá dnešní neděli.^²³⁶

Pak bere Pán Ježíš jeden z kalichů jídla Fáze. Také za ten děkuje (řecky: eucharistein, vlastně: „být vděčný“) a dává ho potom učedníkům se slovy: „Toto je má krev, ta [nové] smlouvy, která se za mnohé vylévá.“ Víno, které bylo v tomto kalichu, mluví o síle smíření krve Krista, která byla naznačena už u beránka Fáze, když Bůh Izraeli řekl: „Krev pak ta na domech, v nichž budete, bude vám na znamení; a když uzřím krev, pominu vás, a nebude mezi vámi rána zahubující, když bíti budu zemi egyptskou.“ (2. M. 12,13) Později Bůh Svému lidu vysvětlil smírčí význam krve: „Neboť duše těla je v krvi, a já jsem vám ji dal na oltář, aby činila smíření pro vaše duše; neboť krev to je, která činí smíření pro duši.“ (3. M. 17,11) A v Novém zákoně jasně a zřetelně čteme: „Bez vylití krve není odpuštění.“ (Židům 9,22) Vylití krve je symbolický výraz pro vydání života. Je to cena, kterou náš Pán zaplatil za naše vykoupení. Jemu za to buď dík!

Markem vložená slova: „…a pili z něho všichni“ obsahují už poukaz na obecenství věřících, které má své vyjádření u stolu Páně. Slovy: „… která se za [řecky: hyper „k nejlepšímu“ nebo „v zájmu“ pro] mnohé vylévá“ (v. 24), je naznačeno, že ta drahá smiřující krev Krista měla být vylita nejen za Izrael jako krev beránka Fáze, nýbrž za lidi ze všech národů.

Proč ale je všude, kde je zmínka o ustanovení jídla, Kristova krev přiváděna do spojení s „novou smlouvou“? Jako křesťané přece nejsme pod novou smlouvou! Odpověď zní: Protože Bůh přes zavržení Mesiáše nikdy nespouští ze zřetele Svůj pozemský lid a jeho obnovení a Pán Ježíš zemřel jak za Židy, tak i za národy, „pohany“. A těch jedenáct učedníků představuje obojí: Patřili k věřícímu ostatku Židů a později k prvním křesťanům. Svou smrtí na kříži položí Pán nejen základ pro Shromáždění (Církev), nýbrž také pro naplnění všech starozákonních proroctví, i těch o nové smlouvě s Izraelem, která je ohlášena v Jeremiášovi 31,31-34. Stará smlouva byla zasvěcena krví obětních zvířat. Nová smlouva spočívá na krvi Krista (srovnej s 2. M. 24,8; Žid. 9,18-20; 10,29; 13,20).

Podle citátu z prorocké knihy Jeremiáše je odpuštění hříchů známkou všech účastníků nové smlouvy. Toto požehnání vlastní však také všichni, kteří v přítomné době věří v Pána Ježíše (Ef. 1,7). Ta nyní ještě budoucí smlouva bude uzavřena po zjevení Krista s věřící částí izraelského lidu. Ale nejen tito lidé se budou pak těšit z požehnání Kristovy krve. Věřící přítomné doby mají na nich podíl už nyní, a to v daleko vyšší míře. Ovšem ta nová smlouva pro nás neplatí podle litery, nýbrž podle ducha, to znamená podle v ní vystupujících duchovních zásad. Proto může Pavel sebe a své spolupracovníky označit za „služebníky nové smlouvy“, „ne litery, nýbrž ducha“ (2. Kor. 3,6). Drahá Kristova krev je základem nové smlouvy s Izraelem, ale také cenou, za kterou si Bůh dobyl Své Shromáždění (Sk. 20,28). To, jak už bylo zmíněno, je vyjádřeno ve slovech Pána Ježíše: „… která se za mnohé vylévá.“

Jako křesťané nesmíme ze zřetele ztrácet dvě věci: Přes skutečnost, že nyní je evangelium Boží milosti zvěstováno všem národům, Boží spojení s Izraelem se nikdy nekončí, i když je nyní přerušeno. Dbát na tato dvě hlediska je důležité pro správné porozumění celému Božímu slovu.

V návaznosti na ustanovení pamětního jídla říká Pán Ježíš ke Svým učedníkům: „Vpravdě, pravím vám, že už nebudu pít z plodu vinné révy, až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království.“ (v. 25) Smrtí je vztah Krista, toho na zemi žijícího Mesiáše, k Jeho pozemskému lidu Izraeli přerušen. Ale tento vztah bude pod novou smlouvou předivným způsobem obnoven. Tak tomu bude v tisíciletém království (v budoucím Božím království na zemi). Pak se slavně naplní všechny Boží plány se zemí a s Jeho pozemským lidem Izraelem. Boží království je charakterizováno spravedlností, pokojem a radostí (srv. s Řím. 14,17). Pán potom bude požívat zcela novým způsobem – ne doslovně, nýbrž obrazně – ovoce vinné révy, které je obrazem radosti (zvlášť pozemské radosti) – (Soudců 9,13; Žalm 104,15).

Po společné písni chvály se vydali v temnu noci na cestu ven k Olivové hoře (v. 26). Jaký hluboký pokoj a vnitřní radost provívají tato slova! Před naším Pánem stál prudký boj na modlitbě v Getsemane, Jidášova zrada, zajetí a odsouzení od Jeho nepřátel, Petrovo zapření, Jeho opuštění od Boha a Jeho smrt na kříži. A v tomto okamžiku začíná zpívat píseň chvály! Nastoupil tuto těžkou cestu ve společenství se Svým Otcem, s pevným rozhodnutím naplnit Boží vůli a s vědomím o před Ním ležící radosti, která Mu dovolila vytrpět vše – i kříž (srv. s Janem 16,32; Žid. 12,2).

Oznámení zapření Petrem (Marek 14,27-31)

⁽²⁷⁾A Ježíš jim říká: Vy všichni se pohoršíte, neboť je napsáno: „Budu bít pastýře, a ovce budou rozptýleny.“^²³⁷ ⁽²⁸⁾Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje. ⁽²⁹⁾Petr mu ale řekl: I kdyby se všichni pohoršili, já ale ne. ⁽³⁰⁾A Ježíš mu říká: Vpravdě, pravím tobě, že ty dnes, v této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, mne třikrát zapřeš. ⁽³¹⁾On ale nadmíru dotvrzoval: Kdybych s tebou musel zemřít, nezapřu tě. Stejně tak ale mluvili také všichni.

Judas opustil houfek učedníků kolem Pána Ježíše už před ustanovením jídla. „Vydání“ nepřátelům, o kterém Pán mluvil, Jeho smrt, na kterou poukazoval chléb a kalich, se přiblížily. V této situaci s nimi Pán zazpíval ještě poslední píseň chvály. Když s Ním šli Cedronským údolím k Olivové hoře, řekl jim: „Vy všichni se pohoršíte.“ (v. 27) To pro ně byla tvrdá slova! Říkala, že oni všichni přijdou k pádu vzhledem k tomu, co stálo před jejich Pastýřem a jimi samými.

Pán pak cituje jeden verš z prorocké knihy Zachariáše, který Ho označuje jako toho od Boha zbitého Pastýře a mluví o rozptýlení Jeho stáda (Zach. 13,7). Musel sice projít Božím soudem nad hříchem lidí (na to většinou myslíme, a také právem). Ale o to v tomto verši nejde. Zde je zbit od Boha také jako Mesiáš Izraele a dán stranou, a to s tím výsledkem, že „ovce budou rozptýleny“. To je opak shromažďování stáda skrze Jeho smrt, jak to popsal v Janovi 10 (Jan 10,15.16). Rozptýlení ovcí se vztahuje nejen na učedníky, kteří Ho všichni opustili a uprchli (v. 50), nýbrž na trvající následky zavržení Mesiáše pro celý národ Židů.

Po tomto zarmucujícím oznámení utěšuje a povzbuzuje Pán hlouček učedníků zaslíbením, že je po Svém vzkříšení – kterému musela předcházet smrt – předejde do Galileje. Galilea byla od Židů Judska a Jeruzaléma opovrženou krajinou, a přece to bylo právě zde, kde On jako to pravé světlo začal Svoji službu a z velké části ji vykonával (srv. s Mat. 4,13-16). Tam, kde je povolal a kde jejich vztah víry k Němu začal, se s nimi opět setká. Tak jako Zachariášovo proroctví nekončí rozptýlením stáda, nýbrž dodává k tomu: „A obrátím svou ruku k maličkým“, tak zde Pán povzbuzuje ty Své tím, že je opět uvidí v Galileji, dříve než půjde k Otci.

Petr, který se tak často nechával strhnout svým přirozeným temperamentem (srovnej s kap. 8,32; 9,5; Luk. 5,5; Janem 18,10), se přes varování Pánem považoval za silnějšího než ostatní. Prudce Mu odporoval (v. 29). Ale právě on, který tak málo poznal slabost svého těla, musel udělat hořkou zkušenost, že nemůže důvěřovat svému tělu. Ještě v té noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát zapře Pána Ježíše (v. 30). Vážná předpověď na něho zřejmě nezapůsobila, nýbrž vedla ho jen k ještě silnějšímu tvrzení o jeho věrnosti Ježíšovi (v. 31). O málo hodin později dokázal opak! Neukazuje nám to, čeho jsme i my schopni, když se nenecháme Pánem ochránit?

Getsemane (Marek 14,32-42)

⁽³²⁾A přicházejí na místo, jménem Getsemane, a říká svým učedníkům: Posaďte se zde, než se pomodlím. ⁽³³⁾A bere Petra a Jakuba a Jana s sebou a začal se velmi děsit a být úzkostlivý. ⁽³⁴⁾A říká jim: Moje duše je velmi zarmoucená, až k smrti; zůstaňte zde a bděte. ⁽³⁵⁾A šel trochu dále, padl na zem a modlil se, aby, kdyby to bylo možné, ta hodina přešla kolem^²³⁸ něho. ⁽³⁶⁾A řekl: Abba, Otče, všechno je ti možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne, co já chci, nýbrž co ty chceš! ⁽³⁷⁾A přichází a nalézá je spící; a říká k Petrovi: Šimone, spíš? Nemohl jsi jednu hodinu bdít? ⁽³⁸⁾Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení^²³⁹; duch sice je ochotný, ale tělo slabé. ⁽³⁹⁾A opět odešel, modlil se a mluvil totéž slovo. ⁽⁴⁰⁾A když opět přišel, našel je spící, neboť jejich oči byly obtížené; a nevěděli, co by mu měli odpovědět. ⁽⁴¹⁾A přichází potřetí a říká jim: Tak tedy spěte dál a odpočiňte si. Je dosti; ta hodina přišla: Hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. ⁽⁴²⁾Vstaňte, pojďme; hle, ten, který mne vydává, se přiblížil.

V temnu noci šel Pán Ježíš s učedníky dolů do údolí Cedronu, a potom opět nahoru k Olivové hoře (v. 26). U jejího úpatí se asi nalézalo místo (nebo: pole, pozemek, statek) Getsemane (v. 32). Toto jméno charakteristicky znamená „lis oleje“ a tím obsahuje skrytý poukaz na těžkou zkoušku našeho Pána, ze které však vzešlo pro nás jen požehnání. Tam se Pán Ježíš už často zdržoval se Svými učedníky (Jan 18,2). Když tam přišli, vyzval učedníky, aby čekali, než se On pomodlí. Pak tam osm z nich zanechal. Jen tři nejdůvěrnější, Petr, Jakub a Jan, Jej směli doprovázet. Byli už jedinými svědky při uzdravení Jairovy dcery a při Jeho oslavení na hoře (kap. 5,37; 9,2). Směli nejenom vidět Jeho božskou, život udílející moc a Jeho slávu v Jeho království, nýbrž měli Ho také doprovázet při Jeho utrpeních.

O nyní následujících okamžicích Marek píše: „…začal se velmi děsit a být úzkostlivý.“ (v. 33) Pak řekl k těm třem: „Moje duše je velmi zarmoucená, až k smrti; zůstaňte zde a bděte.“ (v. 34) Pán jako pravý člověk měl duši jako my všichni. Ta byla na základě Jeho bezhříšnosti a čistoty jemnocitnější než duše každého jiného člověka. V Getsemane předem pociťoval nadcházející smrt jako nezaslouženou mzdu hříchu se zarmoucením „až k smrti“. Nebyla naděje zůstat zachován od smrti. Není to už prorocky vyjádřeno v úzkostných slovech skladatele žalmu: „Řekl jsem: Můj Bože, neber mne uprostřed dnů mých!“ (Žalm 102,25)? A přece už předem bylo jasné, že On je hotov pít hořký kalich, ano, přijmout ho z ruky Otcovy.

Co to znamenalo pro našeho Pána „velmi se děsit a být úzkostlivý“, a co se dělo v Jeho duši, když ta byla „velmi zarmoucená“, ano, „až k smrti“? Byla to myšlenka na nesení Božího trestu za naše hříchy, naše nepravosti, až k smrti. Tato hrozná tíže ho při pohledu dopředu přivedla do takového trápení. Ve všech utrpeních, která musel na Své dosavadní cestě vytrpět ze strany lidí, to přece stále byla Jeho radost činit vůli Svého Otce, a přitom se těšit z nezkaleného obecenství s Ním. Toto společenství prožíval také v těžkých okamžicích v zahradě Getsemane, jak to ukazuje jeho důvěrné oslovení „Abba, Otče“. Ale kalich, který nyní stál před Jeho duší, neobsahoval ani kapku sladkosti. Obsahoval více než kalich, o kterém mluvil v kapitole 10,38 a který budou pít také učedníci. Tam to byl kalich utrpení ze strany lidí, zde z Boží strany. Tady nebyla žádná radost, nýbrž jen ošklivost, hrůza a zármutek až k smrti.

Je v Jeho slovech vyjádřeno zděšení a úzkost před utrpeními ze strany lidí? Ne, ta Ho nemohla zarmoutit^²⁴⁰„až k smrti“. Zármutek a úzkost našeho Pána se proto nevztahovaly na to, co mu učiní lidé – ačkoli s tím spojená utrpení pociťoval zcela hluboce –, nýbrž na před Ním stojící utrpení na kříži z Boží ruky a na Jeho smrt, o které důrazně mluví Žalm 22, Izaiáš 53, Zachariáš 13 a jiná místa. To stálo v těchto okamžicích, dříve než se nechal zajmout, před Jeho duší. A všechno to pociťoval předem v celé hrůze. Jako ten jediný dokonalý, bezhříšný člověk byl zděšen a až k smrti zarmoucen^²⁴¹ myšlenkou na neúprosný, svatý Boží soud a konečně na smrt se všemi jejími hrůzami.

Pak za sebou zanechal i ty tři učedníky. „A šel trochu dále, padl na zem a modlil se…“ (v. 35) Lukáš k tomu připojuje, že se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil (Luk. 22,41). Jako člověk byl nyní zcela sám se Svým Bohem a Otcem, před nímž nyní vyjadřuje Svou dokonalou důvěru a Svou závislost. Marek nejprve udává souhrn všech tří modliteb, které Pán následně vyslovil: „… aby, kdyby to bylo možné, ta hodina kolem něho přešla.“ Nezmiňuje se ještě o kalichu, nýbrž jmenuje jen tu hodinu, čas Svého zavržení ze strany lidí a především od Boha.

Jako věčný Boží Syn vlastnil plnou známost všeho, co před Ním stálo. „Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé,“ tak to v kapitole 10,45 o sobě předem řekl. Jako Syn člověka, jako dokonalý člověk, pod tím musel nekonečně trpět. Jeho ošklivost před hříchem vedla k prosbě o ušetření – „kdyby to bylo možné“. Ale jako pravý Služebník (jímž v Markově evangeliu je) řekl v dokonalém podřízení se: „Avšak ne, co já chci, nýbrž co ty chceš!“

Kéž ani pisatel ani čtenář těchto řádků nikdy nezapomenou, co náš Pán a Vykupitel v těch před Ním ještě ležících třech hodinách tmy musel vytrpět pod Božím soudem nad hříchem! Zaujal tam před Bohem naše místo, místo, které jsme si zasloužili my! Ten spravedlivý tam zemřel za nás nespravedlivé, abychom my nikdy nepřišli do tohoto soudu a aby nás mohl přivést k Bohu (1. Pet. 3,18). To vše přednesl v Getsemane v modlitbě před Svého Otce. Buď za to věčně chválen!

Ale nikdy nezapomínejme: V Getsemane se Pán Ježíš nalézal v dokonalém společenství se Svým Otcem. To můžeme poznat především podle oslovení: „Abba, Otče“, o kterém se zmiňuje jen Marek.^²⁴² To svědčí o tom, že On také zde jako dokonalý Služebník prožíval dokonalé společenství se Svým Bohem a Otcem v nebi. Jinak by nemohl říci „Abba, Otče“. Sice prosil o to, aby mohl být ušetřen pití kalicha soudu. Ale věděl, že se to podle Boží rady nemohlo stát, a – jako vždy ve Svém pozemském životě – poslechl Svého Otce v dokonalé oddanosti.

Matouš popisuje nejpodrobněji, co Pán vyslovil v tomto stavu zármutku, zděšení a úzkosti. Marek podává jen obsah Jeho modliteb: „A řekl: Abba, Otče, všechno je ti možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne, co já chci, nýbrž co ty chceš!“ (v. 36) Matouš zde píše: „…, jak ty chceš“, což ukazuje na okolnosti a cesty, Marek však: „… co ty chceš“, to znamená, že vůle Otce je pro Něho jedinou autoritou. Poslušný Služebník je bez jakéhokoli uhýbání v souladu s vůlí Svého Boha, který je zároveň Jeho Otcem.

V žádném případě nesmíme tato slova číst tak, jako kdyby Pán měl nějakou nezávislou, chybnou vůli, kterou nakonec poddal vůli Otce. Ne, Jeho vůle byla vždy v dokonalém souladu s vůlí Otce, i nyní. Od začátku bylo Jeho pokrmem činit vůli Toho, který Ho poslal, a vykonat Jeho dílo – dílo vykoupení (Jan 4,34). Nehledal a nečinil Svou vlastní vůli, nýbrž vůli Toho, který Ho poslal (Jan 5,30; 6,38). To se nezměnilo ani v Getsemane. Ale Jeho čistá duše nemohla jinak, než lekat se hříchu a jeho následků, které měl nést. Vše jiné by byla necitelnost. Avšak On na základě Své bezhříšnosti pociťoval všechno mnohem hlubším způsobem, než bychom to my lidé kdy mohli. Byla tu jen tato jedna cesta, a nejít po ní by byla neposlušnost. Jestliže měla být naplněna rada Boží lásky, musel On jako člověk nechat přes sebe přejít Boží nelítostný soud. V této situaci, pro Něho plné muk, se náš Pán v Getsemane obrátil na Svého Otce, aby Mu přednesl celé Své trápení. Ale Jeho vůle se ani nyní v nejmenším neodklonila od Otcovy vůle.

Kalich utrpení a Božího soudu však Pán Ježíš nepil v Getsemane, nýbrž teprve na kříži, a to ve třech hodinách tmy. V Getsemane viděl ten kalich před sebou – smíme snad říci: okusil ho –, ale pil ho teprve v těch třech hodinách na kříži. To vyplývá nejen z toho, že v Getsemane prosil o to, aby Ho tento kalich mohl minout, nýbrž zvláště z otázky, kterou položil Petrovi při Svém zajímání: „Kalich, který mi dal Otec, nemám ho pít?“ (Jan 18,11) Ten kalich stál tedy také zde ještě před Ním. Dokonalá známost a hledění na jeho obsah děsily Pána a působily Mu úzkost, ano až k smrti Ho zarmucovaly.

Po první modlitbě se Pán Ježíš vrací k těm třem učedníkům a nalézá je spící. Oslovuje jen Petra jeho osobním jménem Šimon a ptá se ho, jenž se tak ohnivě chválil, že s Ním chce dokonce zemřít: „Šimone, spíš? Nemohl jsi jednu hodinu^²⁴³ bdít se mnou?“ (v. 37) Pak se Pán obrací ke všem třem se slovy: „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení; duch sice je ochotný, ale tělo slabé.“ (v. 38) Petr mu nedokáže dát odpověď; o několik hodin později Ho třikrát zapře. Jak často je také v našem životě slabost těla vstupní branou pro Satana a pro hřích!

Všimněme si: Učedníci neměli bdít a modlit se za Něho, nýbrž za sebe samé, aby neupadli v pokušení a nestali se kořistí nepřítele. Jejich lidský duch, jakkoli byl slabý, k tomu snad byl ještě ochotný, avšak tělo bylo slabé. To se ukázalo po tomto vážném napomenutí od Pána. Také po druhé a třetí modlitbě Pána se nic nezměnilo. Ve svém velkém trápení nenašel žádné utěšitele (Žalm 69,21).

Sám odešel i podruhé, „modlil se a mluvil totéž slovo“ (v. 39). Nebylo to však prázdné opakování, před kterým On jednou sám varoval (Mat. 6,7). Byla to vytrvalá a vážná snažná prosba, ve které Jeho duše volala k Jeho Bohu a k níž jsme i my jako věřící vyzýváni (Ef. 6,18; Jak 5,16.17). Osamělý jako pták na střeše bděl On sám, zatím co Jeho nejbližší důvěrníci spali, „neboť jejich oči byly obtížené“ zármutkem (srv. s Žalmem 102,8; Luk. 22,45). Marek je jediný, kdo zde poukazuje na velkou rozpačitost učedníků: „…a nevěděli, co by mu měli odpovědět.“ (v. 40)

Ani při Svém třetím návratu od modlitby Pán nečinil Svým učedníkům žádnou výčitku, nýbrž řekl ta závažná slova: „Tak tedy spěte dál a odpočiňte si. Je dosti; ta hodina přišla: Hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme; hle, ten, který mne vydává, se přiblížil.“ (v. 41.42) Učedníci pro Něho nemohli nic udělat. Nyní přišla ta hodina, ve které Bůh otevřel závory, které zadržovaly zlo, a Syn člověka měl být vydán do rukou hříšníků, a to skrze jednoho, jenž patřil do kruhu Jeho učedníků (Luk. 22,53). Avšak Pán šel tomu všemu vstříc v hlubokém vnitřním pokoji, připraven pít kalich, který Mu dal Otec.

Věděl, že Jeho snažná prosba bude vyslyšena – ale ne tím, že by od Něho byl ten kalich odejmut, nýbrž tím, že Bůh Jej vzkřísil z mrtvých poté, co vykonal dílo smíření a vešel do smrti (Žid. 5,7; srv. s Žalmem 16,9-11; 22,22; Sk. 2,23-32). Vstal od modlitby, připraven přijmout z ruky Svého Otce kalich utrpení a soudu. Udělal to z poslušnosti a lásky k Němu, ale také z lásky k nám, ztraceným. V dokonalém vnitřním klidu se obrátil opět ke Svým učedníkům. Dvojí „Hle“ ve verších 41 a 42 ukazuje, že nebyl překvapen. Tak se klidně setkal se Svým zrádcem a s houfem, který Ho chtěl zajmout.

Zajetí Pána (Marek 14,43-52)

⁽⁴³⁾A ihned, ještě když mluví, přichází Judas, jeden ze dvanácti, a s ním zástup lidu s meči a holemi, vyslaný od nejvyšších kněží a učených v Písmu a starších. ⁽⁴⁴⁾Ten ale, který ho vydával, jim dal znamení a řekl: Kohokoli políbím, ten to je; chopte se ho a bezpečně ho odveďte. ⁽⁴⁵⁾A když přišel, přistoupil ihned k němu a říká: Rabbi^²⁴⁴, a velmi ho políbil^²⁴⁵. ⁽⁴⁶⁾Oni ale na něho vložili ruce a chopili se ho. ⁽⁴⁷⁾Jistý ze stojících u toho ale vytáhl meč, udeřil služebníka^²⁴⁶nejvyššího kněze a uťal mu ucho.

⁽⁴⁸⁾A Ježíš odpovídaje, řekl jim: Vyšli jste jako proti nějakému lupiči s meči a holemi, abyste mne jali? ⁽⁴⁹⁾Denně jsem byl u vás, uče v chrámu, a nezmocnili jste se mne – ale aby byla naplněna Písma. ⁽⁵⁰⁾A všichni ho opustili a uprchli. ⁽⁵¹⁾A jistý mladík šel za ním, který přehodil přes nahé tělo jemnou lněnou látku; a chápou se ho. ⁽⁵²⁾On ale nechal jemnou lněnou látku a uprchl [od nich] nahý.

Při posledních slovech Pána Ježíše k Jeho věrným učedníkům se objevuje nevěrný Judas s ozbrojeným zástupem. Ten byl odeslán od vůdců židovského lidu. Byl přitom s nimi oddíl vojáků se svým velitelem, přední chrámu, starší a členové velekněžské rodiny (v. 43; Luk. 22,52; Jan 18,3.12). Zrádce stavěl na svých znalostech zvyků svého Mistra. Znal Getsemane, jak Jan píše, „protože Ježíš se tam často shromažďoval se svými učedníky“ (Jan 18,2).

Jidáš si dokonce s těmi, kteří mu dali ten úkol, smluvil znamení: „Kohokoli políbím, ten to je; chopte se ho a bezpečně ho odveďte.“ (v. 44) Tak mělo být ve tmě noci zabráněno nebezpečí záměny, a tím vznikajícím zmatkům. Zároveň tím mělo být zajištěno, aby hledaný nebyl v shluku lidí bráněn Svými učedníky a nemohl uniknout. To je vyjádřeno zvláště ve slovech „a bezpečně ho odveďte“, o nichž se zmiňuje jen Marek. Jak oprávněná byla tato opatrnost (z lidského hlediska), ukazuje Petrův pokus bít mečem.

Smluvené poznávací znamení bylo vrcholem pokrytectví. Syn člověka je od syna zatracení zrazen polibkem! Aniž by váhal, Jidáš šel „ihned“ k Pánu Ježíši a „a velmi ho políbil“, to znamená vícekrát nebo něžně. Přitom Ho pozdraví čestným titulem „Rabbi“, který použil už u jídla Fáze ve své otázce: „Já to přece nejsem, rabbi?“ (v. 45; Mat. 26,25).

Nyní přišla chvíle, kdy Kristovi nepřátelé „na něho vložili ruce a chopili se ho“. Bůh dovolil Svým hříšným stvořením, aby pozvedla svou ruku proti Jeho věrnému Služebníkovi a zajala Ho jako nějakého lupiče. Nyní přišla jejich hodina a moc temnosti (v. 46; Luk. 22,53)!

Marek se zmiňuje, tak jako ostatní synoptická Evangelia, o tom, že jeden ze stojících u toho vytáhl meč a usekl služebníkovi nejvyššího kněze ucho (v. 47). Jan udává také jméno učedníka Petra a služebníka Malchusa (Jan 18,10), a Lukáš (lékař!) zmiňuje skutečnosti, že to bylo pravé ucho a že Pán zraněného uzdravil (Luk. 22,51). Petr, který nedokázal v Getsemane s Pánem bdít a modlit se, zde podlehl pokušení jednat unáhleně a zcela v rozporu s myslí Krista.

Pán uvítal Své nepřátele kárajícími slovy: „Vyšli jste jako proti nějakému lupiči s meči a holemi, abyste mne jali? Denně jsem byl u vás, uče v chrámu, a nezmocnili jste se mne – ale aby byla naplněna Písma.“ (V. 48.49) Během Jeho celé služby nad Ním Bůh držel Svou ruku. V Nazaretu prostě prošel středem Svých pronásledovatelů, když ti Ho chtěli svrhnout dolů z hory (Luk. 4,30). Při svátku stánků nemohl na Něho nikdo vložit ruku, „protože jeho hodina ještě nepřišla“ (Jan 7,30.45.46). Dokonce ani v posledních dnech, když každý den učil v chrámu, se nic nestalo. Nyní ale ta hodina přišla. Potřetí v této kapitole zmínil Svaté písmo Starého zákona, ve kterém proroci o Něm prorokovali (viz v. 21.27; srv. s 1. Pet. 1,10-12). Nyní vše, co bylo napsáno o utrpeních Mesiáše, mělo v Něm a v Jeho díle dojít svého naplnění (srv. s Iz. 53,7; Dan. 9,26; Zach. 13,7). Služebník vykonal svůj úkol v dokonalé věrnosti vůči Slovu Svého Boha.

To bylo pro Jeho důvěrníky příliš mnoho. Ti nebyli dostatečně silní, aby odolali pokušení, před kterým byli přece tak důrazně varováni. „A všichni ho opustili a uprchli.“ (v. 50)

Marek jako jediný ze čtyř evangelistů se zmiňuje o mladíkovi, který v protikladu k učedníkům také v těchto okamžicích zůstal v Ježíšově bezprostřední blízkosti. Když ho chtěli také chytit, nechal být lněnou látku, kterou otočil kolem nahého těla, a nahý utekl (v. 51.52). Protože je tato zvláštní událost uvedena jen u Marka a vykazuje podrobnosti, které zjevují přesnou znalost všeho, už brzy vznikla domněnka, že tímto mladíkem mohl být sám Marek.

Jak nerozmyšlený Petrův zásah mečem, tak i tato malá epizoda podtrhují slabost těla, která se zjevuje tehdy, když člověk nežije a nechodí v síle Ducha Svatého. Přání neznámého mladíka, aby zůstal v blízkosti Pána, mohlo být vážné. Ale na tomto příkladu vidíme: Čím dále se člověk bez Jeho síly odvažuje na cestu ven do světa, tím větší je hanba při útěku – když Bůh takový umožní!

Před nejvyšším knězem (Marek 14,53)

⁽⁵³⁾A Ježíše odvedli k nejvyššímu knězi; a všichni nejvyšší kněží a starší a učení v Písmu se shromáždili [kolem něho].

Houf těch, kteří Ježíše zajali, Jej přivedl „k nejvyššímu knězi“, jak Marek výslovně poznamenává. První výslech před Annášem, který je popsán v Janu 18,12-14, zde však není zmíněn. Marek začíná druhým výslechem před Kaifášem, avšak aniž by zmiňoval jeho jméno (srv. s Mat. 26,57; Janem 18,24). Tam, asi v nějaké horní síni^²⁴⁷ velekněžského domu, byli přes pokročilou denní dobu se vším spěchem svoláni ostatní příslušníci velekněžské rodiny^²⁴⁸, starší a učení v Písmu židovského lidu (v. 53). V principu se tím už sešlo ve verši 55 zmíněné synedrium k velmi neobvyklému „zasedání“.

Kristovi nepřátelé chtěli toho jim od Boha poslaného Mesiáše obžalovat a odstranit kvůli různým zločinům (zvláště kvůli vzpouře a rouhání se Bohu; srv. s Luk. 23,2). Jejich jedinou pohnutkou byla nenávist. Ačkoli jejich rozsudek už byl dlouho pevně stanoven (v. 1.2), drželi za tímto účelem nejprve náboženská „soudní projednávání“. Potom předali nevinně obžalovaného světskému soudci, římskému místodržícímu Pilátovi.

Petr ve dvoře nejvyššího kněze (Marek 14,54)

⁽⁵⁴⁾A Petr šel za ním zdaleka až dovnitř do dvora nejvyššího kněze; a seděl spolu se služebníky a ohříval se u ohně.

Petr a Jan opět nabrali odvahu a následovali svého zajatého Pána a Mistra v nějaké vzdálenosti do města. Ačkoli Petr teprve krátce předtím zranil služebníka nejvyššího kněze, snažil se prostřednictvím svého spoluučedníka Jana získat přístup do dvora velekněžského domu, kde se zdržovali služebníci (Jan 18,16). Jen Matouš se zmiňuje o tom, proč Petr šel za Pánem: „…aby viděl konec.“ (Mat. 26,58) Měly prošlé roky s Pánem nyní mít takový konec? Sice Ho poznal a miloval jako Mesiáše Izraele, ale chyběla mu ještě víra v ona Kristem samým vícekrát oznámená utrpení, která musela předcházet Jeho slávu (viz 1. Pet. 1,11). Impulzivní, jaký byl, nepomyslel ani nyní, jak nebezpečným by pro něho mohlo být toto místo.

Jak o tom podávají zprávu druzí evangelisté, služebníci kvůli chladu jarní noci zanítili ve dvoře oheň z uhlí, aby se u něho ohřívali. Mohlo být místo u ohně Ježíšových nepřátel správným místem pro Jeho učedníka? To je nemožné! – Marek se zmiňuje o Petrově přítomnosti už zde, aby ozřejmil časovou současnost jeho zapření (v. 66-72) a jednání synedria (v. 55-65 a kap. 15,1).

Ježíš před synedriem (Marek 14,55-65)

⁽⁵⁵⁾Nejvyšší kněží ale a celé synedrium^²⁴⁹ hledali svědectví proti Ježíšovi, aby ho přivedli k smrti; a nenalezli žádné. ⁽⁵⁶⁾Neboť mnozí proti němu vydávali falešné svědectví, ale svědectví nebyla souhlasná. ⁽⁵⁷⁾A někteří povstali a vydávali proti němu falešné svědectví a říkali: ⁽⁵⁸⁾Slyšeli jsme ho říci: Tento chrám^²⁵⁰, který je udělán rukama, zbořím, a ve třech dnech postavím jiný, který není udělán rukama. ⁽⁵⁹⁾A ani tak nebylo jejich svědectví souhlasné. ⁽⁶⁰⁾A nejvyšší kněz povstal, vstoupil doprostřed a zeptal se Ježíše a řekl: Neodpovídáš nic? Co tito přednášejí proti tobě? ⁽⁶¹⁾On ale mlčel a nic neodpovídal. Opět se ho nejvyšší kněz zeptal a říká mu: Jsi ty Kristus, Syn Požehnaného? ⁽⁶²⁾Ježíš ale řekl: Já to jsem. A uvidíte Syna člověka sedět na pravici moci a přicházet s oblaky nebe. ⁽⁶³⁾Nejvyšší kněz ale roztrhl své šaty a říká: Což potřebujeme ještě svědky? ⁽⁶⁴⁾Sami jste slyšeli rouhání. Co si myslíte? Oni ale všichni ho odsoudili, že je hoden smrti. ⁽⁶⁵⁾A někteří na něho začali plivat a zahalovat jeho tvář a bít jej pěstmi a říkat k němu: Prorokuj! A služebníci ho bili do tváře.

Nyní začíná první „soudní projednávání“ před nejvyššími kněžími a celým synedriem. Judas, který už udělal svou službu pro Kristovy nepřátele, a již nebyl zapotřebí, u toho nebyl. Nyní museli vystoupit jiní svědkové. Rozsudek smrti byl předem stanoven. Proto náboženští vůdcové lidu hledali proti Němu jen svědectví, která odpovídala jejich stanovenému cíli. Jaké divadlo! Zde se naplnilo, co David prorocky předpověděl: „Neboť povstali proti mně falešní svědkové a ten, který dychtí po násilí.“ (Žalm 27,12; srv. s Žalmem 109,2).

Proti Tomu, který sám sebe nazývá „svědkem věrným a pravdivým“ však nemůže existovat žádné svědectví (Zjevení 3,14; srv. s Janem 5,36; 8,46). Co je vyřčeno proti Němu, musí proto být už předem falešné. Mnohá falešná svědectví byla podána, ale neodpovídala ani pravdě, ani nebyla vzájemně souhlasná (v. 56). Lži a rozpory většinou jdou spolu.

Pak proti Němu povstalo několik falešných svědků (podle zákona museli být nejméně dva; 5. M. 17,6; 19,15). Odvolávali se na předpověď o Jeho smrti, které nerozuměli, a proto ji interpretovali naprosto chybně. Pán na začátku Své služby jednou řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej vzdělám.“ Tím mínil chrám Svého těla, jak Jan s vysvětlením připojuje (Jan 2,19.21).^²⁵¹ Zatím co učedníci si po Jeho vzkříšení na tato slova vzpomněli a uvěřili, tady z nich udělali falešní svědkové důvod obžaloby, jako kdyby Židy ponoukal ke zboření jejich největší svatyně. Přitom k Jeho slovům něco přidávají, tak jako to udělal Satan v zahradě Eden a při pokoušení Pána na poušti (1. M. 3,1; Mat. 4,6). Pán Ježíš totiž nemluvil ani o chrámu, „který je udělán rukama“, ani o nějakém, „který není udělán rukama“ (v. 58). A ještě méně řekl, že On sám „tento chrám“ zboří. Mluvil o zboření chrámu Svého těla, a tím předpověděl to, co Jeho nepřátelé nyní měli v úmyslu s Ním učinit. Jeho vlastní národ, který Ho nechtěl přijmout, Jej odsoudí k smrti a – pokud šlo o jejich odpovědnost – Ho zabije. To byl význam Jeho slov: „Zbořte chrám tento.“ Ale také Své tělesné vzkříšení z mrtvých třetího dne už tehdy předpověděl slovy „ve třech dnech jej vzdělám“. Když si ke srovnání vezmeme to, co je řečeno v Matouši 26,61, stane se srozumitelným, proč údaje těchto „svědků“ nejen byly falešné, nýbrž ani „nebyly souhlasné“ (v. 59). Tam totiž přepis slov Pána lživými svědky zní: „Mohu chrám Boží zbořit a ve třech dnech jej postavit.“

Nejvyšší kněz jako předsedající tomuto „projednávání“ viděl, že se tímto způsobem nedojde k žádanému výsledku výroku viny. Vstoupil do středu shromážděných, kde také asi stál obžalovaný, a osopil se na Něho: „Neodpovídáš nic? Co tito přednášejí proti tobě?“ (v. 60) Tím chtěl mlčky trpícího Pána vyzvat k doznání. Ale Pán mlčel a nedal ani na tuto otázku žádnou odpověď.

Pak Mu však nejvyšší kněz položil otázku, na niž nesměl mlčet: „Jsi ty Kristus, Syn Požehnaného [nebo: Velebeného, Chváleného]?“ (v. 61) Nyní šlo o pravdu o Něm samém a o Boží čest. Šlo o otázku, zda Ježíš je Pomazaný Hospodinův a Jeho Syn (viz Žalm 2,2.6-9). Kromě toho Jej nejvyšší kněz postavil pod přísahu (Mat. 26,63; srv. s 3. M. 5,1). Nyní Pán Ježíš už nemohl mlčet, aniž by se provinil proti zákonu. Jeho odpověď však nezněla prostě „Ano“, nýbrž obsahovala narážku na Boží jméno „Já jsem“, které Izrael od vyjití z Egypta tak dobře znal (2. M. 3,14). Ale Pán řekl ještě více: On, od nich zavržený Kristus, Mesiáš, bude sedět na pravici moci Boží jako nade vše vyvýšený Syn člověka a jednou přijde s oblaky nebe k soudu nad Svým lidem a nad celým světem (v. 62; srv. s Žalmem 8,5-10; 110,1; Dan. 7,13). To znamenalo: Ten nyní od nich odsouzený se jednou stane jejich Soudcem. Před nedávnem ještě některým z nich řekl: „Od nynějška mne neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Velebený, který přichází ve jménu Páně!‘“ (Mat. 23,39) Když nyní řekl: „A uvidíte Syna člověka sedět na pravici moci,“ potvrdil tímto zdánlivým rozporem jen dřívější výpověď. Neboť po Jeho vzkříšení Jej už žádný nevěřící neuvidí, a právě tato skutečnost byla potvrzením toho, že Bůh Jej vyvýšil na Svou pravici (srovnej s komentářem ke kap. 12,35-37). Toto „vidění“ Pána na Boží pravici tedy nelze chápat ve fyzickém, nýbrž v prorocky-duchovním smyslu.

Nyní nejvyšší kněz roztrhl své šaty. To byla známka nejvyššího zděšení a ošklivosti, ale také zármutku, což právě nejvyššímu knězi bylo výslovně zakázané (3. M. 10,6; 21,10; srv. s 2. Sam. 3,31). Kaifáš označil pravdu z úst Božího Služebníka za „rouhání“. Byl rád, že nyní už nepotřebuje žádné další svědky, poněvadž obžalovaný v jejich očích vyslovil Svůj vlastní rozsudek smrti. Tento rozsudek byl pak všemi potvrzen (v. 63.64). Chtěli být vůdci Božího lidu, ale setrvávat ve své samospravedlnosti a vzdálení od Boha. Chtěli mít požehnání bez Něho. Avšak Bůh použil zlost nepřítele a jeho nástrojů proti Jeho milovanému Synu k tomu, aby dal pravdě o Jeho slávě zazářit tím jasněji! Pán nebyl usvědčen ubohými lidskými rozpornými výroky, nýbrž Svým vlastním pravdivým svědectvím, které dokonale odpovídalo Božímu slovu. Už jim podal nesčetné důkazy o tom, že On je skutečně Kristus, Syn Velebeného. Jeho skutky a Jeho slova o tom vydávaly výmluvné svědectví. Ale to vše oni nechtěli vidět.

Nyní už nemohli tito zavilí nepřátelé zadržet svou nahromaděnou zlost proti věrnému a pravdivému Božímu Svědku. Někteří z nich na Něho plivali, zavázali Mu oči, bili Ho pak pěstmi a posměšně Ho žádali, aby řekl, kdo Ho udeřil. Dokonce ani služebníci se nebáli bít Pána pánů (v. 65). Jak hluboko padli ti lidé, kteří se svým Stvořitelem takto jednali! Jak velká je Boží milost, která ubohým stvořením dovoluje takové jednání! To vše bylo už staletí předem předpověděno, jako například skrze proroka Izaiáše: „Svá záda nastavuji těm, kdo mě bijí, a své tváře těm, kdo rvou můj vous; tvář neskrývám před potupou a slinou.“ (Iz. 50,6 - ČSP; srv. s Mich. 4,14)

Petr zapírá Pána (Marek 14,66-72)

⁽⁶⁶⁾A když Petr byl dole ve dvoře, přichází jedna ze služek nejvyššího kněze, ⁽⁶⁷⁾a když vidí Petra ohřívat se, pohlédne na něj a říká: Také ty jsi byl s Nazaretským Ježíšem. ⁽⁶⁸⁾On ale zapřel a řekl: Nevím, ani nerozumím, co říkáš. A vyšel ven do předního dvora; a kohout zakokrhal. ⁽⁶⁹⁾A když ho ta služka viděla, opět začala k těm, kteří tu stáli, říkat: Tento je jeden z nich. ⁽⁷⁰⁾On ale opět zapřel. A krátce nato řekli opět ti, kteří stáli poblíž, Petrovi: Opravdu, jsi jeden z nich, neboť jsi také Galilejec. ⁽⁷¹⁾On ale se začal zaklínat a přísahat: Neznám tohoto člověka, o kterém mluvíte. ⁽⁷²⁾A ihned kohout zakokrhal podruhé. A Petr si vzpomněl na slovo, jak Ježíš mu řekl: Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš. A když na to myslel, plakal.^²⁵²

Už v 54. verši se Marek zmiňuje o tom, že Petr se zdržoval ve dvoře nejvyššího kněze – v dohledu svého Pána. Uvnitř stál Pán před Svými nepřáteli, venku seděl Petr uprostřed služebníků těchto lidí u ohně z uhlí dole ve dvoře (v. 66; srv. s Mat. 26,69). Zatím co se Pán musel zodpovídat před Svými nespravedlivými žalobci a vydával svědectví o pravdě, byl jedním ze Svých učedníků třikrát zapřen.

Petr se ohříval u ohně, který kvůli chladu noci zapálili nepřátelé jeho Pána ve vnitřním dvoře velekněžského domu. Boží slovo nás nevaruje nadarmo: „Nemilujte svět, ani co je ve světě!“ (1. J. 2,15) Jistě mu nešlo o společnost světských lidí. Ale na slova „ani co je ve světě“ v těchto okamžicích nedbal. Hledal příjemné, zdánlivě dokonce užitečné teplo ohně z uhlí a nepozoroval, že se právě tím dostal doprostřed světa, který nenáviděl jeho Pána. Už brzy bude odmaskován jako někdo, kdo nepatří k nepřátelskému světu, nýbrž k Tomu, který „nebyl ze světa“. Ale to už Pána Ježíše zapřel.

Zatím co tu seděl, přišla služka nejvyššího kněze, pohlédla na něho a řekla: „Také ty jsi byl s Nazaretským Ježíšem.“ (v. 67) Z jejích slov je slyšet opovržení. Petr se cítil chycen. Předpověď jeho Pána, kterou vyslovil jen před několika hodinami, byla zapomenuta: „Vpravdě, pravím tobě, že ty dnes, v této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, mne třikrát zapřeš.“ Zapomenuto bylo také jeho vlastní tvrzení: „Kdybych s tebou musel zemřít, nezapřu tě.“ (v. 30 a dále) Byl konec s jeho tvrzeními, že Pána nikdy neopustí, konec s jeho nadměrnou horlivostí, ve které v Getsemane vytáhl meč. Jen se všemi prostředky pokoušel vyvléci se z té záležitosti. „On ale zapřel a řekl: Nevím, ani nerozumím, co říkáš.“ Pak vyšel ven do předního dvora (nebo brány, haly brány; viz Mat. 26,71), asi proto, aby šel z cesty dalšímu konfliktu (v. 68).

Jen Marek se při tomto zapření zmiňuje o prvním zakokrhání kohouta. Petr je neslyšel? Nebylo by to pro něho muselo být probuzujícím voláním, varováním? Nevidíme však u něho žádný účinek, žádné zastavení se.

V bráně ho viděla služka, která k okolostojícím řekla: „Tento je jeden z nich.“ (v. 69) Podle Matouše 26,21 to byla jiná než ta první, a Lukáš zde píše o nějakém muži. Protože je zřejmé, že s Petrem mluvilo více lidí, používá Jan proto také množné číslo: „Tu mu řekli.“ (Jan 18,25) Petr zapřel nyní podruhé.

O krátký čas později řekli ti, kteří stáli poblíž: „Opravdu, ty jsi jeden z nich, neboť jsi také Galilejec.“ (v. 70) Lukáš jmenuje jen jednoho muže, stejně jako Jan, který ho k tomu označuje za příbuzného Malchuse.^²⁵³ Petr byl nyní podle své výslovnosti identifikován jako Galilejec. Jak mu to jeho Pán prorokoval, zapřel nyní potřetí: „On ale se začal zaklínat a přísahat: Neznám tohoto člověka, o kterém mluvíte.“ (v. 71) Ihned zakokrhal kohout podruhé. Vše se stalo přesně tak, jak to Pán Ježíš oznámil!

Petr, který jednou před svým Pánem a o Něm směle vyznal: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha,“ (Mat. 16,16; Marek 8,29) nyní řekl: „Neznám tohoto člověka!“ Kam ho dovedla jeho sebedůvěra! Teprve teď si vzpomněl na slova svého Pána, která jsou zde ještě jednou téměř doslovně opakována: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“ Myšlenka na to probudila jeho svědomí. Plakal (v. 72).

Marek popisuje krátce a střízlivě konec této epizody, která však ještě nebyla u konce… Petr byl opět přiveden zpátky do společenství srdce se svým Pánem a Mistrem, aby mohl vykonat službu, která mu byla oznámena už dlouho předtím (srv. s Mat. 16,19). Avšak do té doby ještě uběhlo více hodin a dnů, které byly pro něho těžké. Zde vidíme začátek obratu k jeho Pánu.

Jen z Lukášova evangelia víme, koho je za tím vším třeba hledat: Satana, který měl přání tříbit učedníky jako pšenici. Měl úspěch nejen u Judase, nýbrž menší mírou také u Petra. Ale milostivý Pán se za něho už předem modlil, aby jeho víra nepřestala a aby mohl být opět užitečný ve službě pro Něho (Luk. 22,32). On to také byl, kdo se po třetím zapření obrátil a pohleděl na Petra tak, že ten si skrze to vzpomněl na Jeho slova a s hořkým pláčem opustil místo svého potupného selhání (Luk. 22,62).

Kapitola 14